Optimismus sociální

optimismus sociální – (z lat. optimus = nejlepší) – postoj ke společnosti jako k uspořádanému systému schopnému v principu téhož typu chování, jaké realizuje racionálně jednající dospělý člověk. Tento postoj předpokládá, že člověk je bytost schopná učit se z vlastních omylů a usilující o trvalé sebezdokonalování. Předpokládá také, že obojího lze účelně dosahovat díky metodicky propracované výchově. O.s. vychází z představ osvícenství o povaze člověka a společnosti. 19. st. později podpořilo o.s. svou koncepcí evolucionismu a svými zdánlivě nespornými úspěchy v podmaňování přírody. Kromě argumentů teor. povahy byl zejm. v průběhu 19. st. o.s. posilován řadou skutečností. V oblasti politiky to byla postupující demokratizace společnosti, v oblasti ekonomiky perspektivy neohraničeného hosp. růstu, v oblasti poznání především masové zapojení exaktních věd do řešení praktických problémů i ambiciozní nástup věd společenských. 20. st. vedlo ke korigování o.s. v několika směrech. Snaha o metodické formování individuí i snahy o věd. řízení společnosti jako celku byly silně kompromitovány praktikami nedemokr. společností. Na druhé straně vedlo poznání omezenosti lidské racionality a principu nezamýšlených důsledků jednání spol. vědce ke značné opatrnosti v prognózování dalšího vývoje. Zároveň se ukázalo, že o.s. vycházel z dílčích zkušeností nejvyspělejších zemí, zatímco zkušenost čtyř pětin svět. populace zůstává podstatně odlišná. Od přelomu 60. a 70. l. a zejm. od 2. poloviny 80. l. je stanovisko o.s. hájitelné pouze za předpokladu ignorování či bagatelizování ekon., polit. a soc. dopadů narůstající ekologické krize.

social optimism optimisme social sozialer Optimismus ottimismo sociale

Jan Keller