Evolucionismus

evolucionismus – (z lat. evolutio = rozvinutí papírového svitku, čtení) – v nejširším slova smyslu názor, že žádná oblast reality není neměnná, ale vyvíjí se. I když prvky vývojových teorií se objevují už v antice, základy věd. pojetí vývoje, resp. evoluce, byly položeny až moderní přírodovědou koncem 18. a během 19. st. (P. S. Laplace, Ch. Lyell, Ch. R. Darwin). K nejvýzn. stoupencům takto široce chápaného e. patřili: G. B. Vico, J. G. Herder, J. A. de Condorcet, C. H. Saint-Simon, H. Spencer, E. B. Tylor, L. H. Morgan, G. W. F. Hegel, F. P. G. Guizot, A. H. Tocqueville, A. Comte, L. T. Hobhouse, B. Kidd aj. V dějinách s-gie je pojem e. používán pro teorie společnosti, v nichž je společnost považována za složku přírody, tzn. vztahují se na ni evoluční zákony objevené v přír. vědách, zejm. v biologii. E. je vnitřně značně diferencovaný směr, který se rozvinul a měl největší vliv ve 2. polovině 19. st. Patří do pozitivistického a naturalistického proudu, jehož hlavními s-gickými reprezentanty byli H. Spencer, L. T. Hobhouse a B. Kidd, v kult. antropologii pak E. B. Tylor a L. H. Morgan. Podle evolucionistů všechny společnosti procházejí týmiž vývojovými stadii, jejichž pořadí je závazné a neměnné, plynule na sebe navazují, neexistují mezi nimi náhlé přeryvy a skoky. Evolucionisté neuznávali potřebu revolucí, považovali je za patologické, nenormální jevy. V politice e. podporoval reformismus.

Podle evolucionistické teorie vývoj lidstva probíhá lineárně a lze jej znázornit vzestupnou přímkou, jejíž body tvoří jednotlivé společnosti v závislosti na stupni svého rozvoje. Některé z nich jsou na přímce níže a jiné výše, to znamená, že reprezentují různá stadia téhož vývojového procesu. Za nejrozvinutější a vývojově nejvyšší byly považovány západoevrop. společnosti, zejm. anglické. Předpokládalo se, že všechny ostatní, „vývojově opožděné“ společnosti postupně projdou stejnou cestou jako společnosti nejvyspělejší, že tento proces je přirozený, nezvratný a řídí se stejnými zákony jako biol. evoluce. Evolucionisté se domnívali, že vysvětlit jev znamená popsat jeho genezi. Odtud jejich zájem o počátky každého jevu a snaha najít tzv. nejjednodušší formy a složky spol. života, z nichž se postupně vyvinuly složité společnosti. Typické je to např. pro H. Spencera, který věnoval mnoho pozornosti tzv. jednoduchým společnostem a snažil se vysvětlit jejich přechod ke společnostem složitým. Klíčovými kategoriemi e. byly pojmy pohyb, změna, vývoj a pokrok. Vzhledem k tomu, že společnost tvoří určitý celek, podle H. Spencera „organismus“, i všechny sociální změny jsou vzájemně závislé a změna v jedné spol. oblasti nutně vyvolává změny v jiných složkách společnosti. Dlouhodobě není možná koexistence spol. jevů, např. institucí nebo kult. elementů, jež by patřily do různých fází vývoje společnosti. Pokud se evolucionisté s takovým nesouladem ve spol. realitě setkali, uchylovali se k tzv. teorii přežitků a považovali takovou situaci za dočasnou. Zákl. evolucionistický zákon tvrdí, že vývoj všech stránek společnosti je rovnoměrný a že mezi nimi existuje přesně stanovená koexistence. Jakkoli evolucionisté uznávali, že ve vývoji se mohou objevit prvky stagnace i regresu, za normální proces považovali vzestupný vývoj, tzv. pokrok. Lidstvo jako celek se neustále zdokonaluje, stagnace a kroky zpět jsou pouze dočasné a týkají se jen jeho jednotlivých složek. Kritérium pokroku spatřoval e. v rostoucí složitosti struktury a ve zvětšování počtu plněných funkcí. Čím je společnost diferencovanější a čím více funkcí plní, tím je podle e. pokrokovější. Toto kritérium aplikovali evolucionisté i na jednotlivé složky spol. života. Hodně pozornosti věnovali v této souvislosti také klasifikacím a typologiím spol. vývoje. Mezi nejznámější patří Morganovo dělení hist. vývoje lidstva na divošství, barbarství a civilizaci, Mainovo dělení na společnost statusu a smlouvy, Spencerova teorie vojenské a průmyslové společnosti apod.

Evolucionisté sice zastávali názor, že existuje pluralita příčin vývojových změn, ale v odpovědi na otázku, která z množství příčin je hlavní, se mezi sebou často podstatně lišili, což byl jeden z důvodů, proč se e. koncem 19. st. rozpadl. Za nejdůležitější příčiny vývoje považovali: 1. určité vlastnosti lidských jedinců, jejichž základem je jediná a neměnná psych. přirozenost člověka (někteří kladli důraz na intelekt., jiní na instinktivní stránky); 2. přír. prostředí, zejm. tzv. geogr. podmínky (někteří byli vyznavači geografického determinismu); 3. spol. a kult. faktory, mezi něž řadili demogr. faktory, jako počet a hustotu obyv., přeměny ve způsobu získávání existenčních prostředků (tzv. technologický determinismus), ekon. faktory (ekonomický determinismus), spol. instituce, zvyky a obyčeje; 4. konflikt a boj (viz sociální darwinismus). Koncem 19. st. se e. setkal s ostrou kritikou a zejm. v s-gii postupně ztratil zastánce i vliv. V polovině 20. st. se objevil opět zájem o problémy soc. vývoje v podobě tzv. neoevolucionismu. Zároveň se ale objevují jiné přístupy k chápání dějin, popírající např. vývojovou kontinuitu (viz épistémé, archeologie vědění).

evolutionism évolutionnisme Evolutionismus evoluzionismo

Literatura: Barnes, H. E.: An Introduction to the History of Sociology. Chicago 1958; Coser, L. A.: Masters of Sociological Thought. New York 1971; Martindale, D. A.: The Nature and Types of Sociological Theory. Boston 1960; Sorokin, P. A.: Sociologické nauky přítomnosti. Praha 1936; Szacki, J.: Historia mysli socjologicznej, díl I. Warszawa 1981.

Jan Sedláček