Parlamentarismus
parlamentarismus – vznikl z rozporu mezi společností a státem v době, kdy se v Evropě tvořily středověké státy, původně jako poradní sbor, pak model parlamentu. Měl společnosti umožnit kontrolu státu. Parlament v dnešní podobě se vyvinul z angl. parlamentu. V širším smyslu označuje p. všechny polit. systémy, v nichž existuje shromáždění volených zástupců, kteří mají v teorii i praxi značnou odpovědnost zvl. ve věcech legislativních a finančních, v užším smyslu se pojem užívá pro označení systému Velké Británie (matka parlamentu) jako systému nejlépe propracovaného, na rozdíl např. od prezidentského systému USA. P. se vyskytuje v monarchiích i republikách. Svrchovanost parlamentu je pokládána za nejdůležitější zábranu vůči nebezpečí byrokratické tyranie a soustřeďování moci a autority v jedněch rukou. P. je rodový pojem, který zahrnuje různé jevové formy. K jeho správnému porozumění je třeba uvést, že: 1. existence zastupitelských nebo „parlamentních“ zařízení neznamená současně, že se v daném státě jedná o parlamentní vládní formu; 2. parlamentární vláda není identická s vládou kabinetní; 3. aby mohla být vládní struktura kvalifikována jako parlamentární, musí vykazovat určité rysy společné všem jevovým formám, jež naopak nenalézáme v jiných vládních typech (všechny varianty pravé parlamentární vlády mají rysy uvedené v hesle demokracie parlamentní). Ch. L. Montesquieuovo rozlišení 3 funkcí státu vyústilo v praktický požadavek, aby každá z nich byla vykonávána samostatným orgánem. Oddělení mocí bylo současně pokládáno za podmínku demokracie.
Existuje 6 typů organizace moci konstituční demokracie, ale někteří autoři rozeznávají 2 jako základní: prezidentský systém a systém spolupůsobení legislativy a exekutivy (konstituční monarchie a republiky evrop. typu podle vzoru Francie). Druhý systém zná různé stupně od převahy moci výkonné (středoevrop. monarchie) až po naprosté sjednocení moci v rukou parlamentu (parlamentní demokracie). Záleží na tom, jak ústava nebo nepsané státní zřízení zformuluje vzájemný poměr mocí. K p. se vztahují dvě hlavní otázky: jaký je vztah moci zákonodárné k jiným mocem, jaké je složení a jaké jsou procedury zákonodárného tělesa. Polit. kontrola je kritickým problémem parlamentní vlády. Jen pravému p. náleží, když oba nositelé moci, vláda a parlament, mají oprávnění ke kontrole, mají k dispozici možnost kontroly a mohou ji skutečně využívat. Účinným prostředkem parlamentu je stálá možnost popohnat vládu k polit. zodpovědnosti. Krajním prostředkem parlamentní kontroly je hlasování o nedůvěře nebo odpírání tohoto hlasování. Následuje odstoupení vlády, rozpuštění parlamentu a nové volby nebo změna kabinetu. Na straně vlády je důrazným prostředkem polit. kontroly parlamentu oprávnění vlády k rozpuštění parlamentu a vypsání nových voleb. Roli rozhodčího mezi stranou nebo stranami, které jsou v opozici vůči vládě a vládou samotnou, hraje suverenní voličstvo. Verdikt voličstva je však možné jednoznačně zjistit jen v systému dvou stran. Převaha poslanecké sněmovny nad vládou se uplatňuje pouze v zemích s rozvinutým klasickým p. Výrazným rysem moderního p. je moc vládní a výkonné moci (prezidenta) rozpouštět parlament. Znakem tzv. nepravého parlamentarismu je exekutiva rozdělená na dvě části. P. je dnes ve svých jevových formách nejběžnějším typem konstitučně demokr. vlády. V protikladu k vládě shromáždění (např. v bývalé sov. ústavě, i když se jednalo o typický vládní typ) a k prezidencialismu, jež jsou oba umělým produktem teorie, vyrostl p. organicky a empir.
Když byly v Anglii revolucí odstraněny výsady koruny, vytvořily se pozvolna zásady parlamentní vlády: nejprve potřebovala králova vláda – kabinet – podporu většiny parlamentu nebo alespoň dolní sněmovny, pak se začala uskutečňovat polit. odpovědnost kabinetu vůči parlamentu tím, že jeho členové byli současně členy parlamentu. Vývojem víceméně náhodným se vytvořilo místo ministerského předsedy (první král v Anglii ze saské dynastie neuměl angl. a někdo, většinou hlavní rádce koruny, jej musel zastoupit) a nakonec se etabloval kabinet jako nezávislý a autonomní nositel moci. Různými volebními reformami se vyvinula odpovědnost kabinetu vůči vůli voličů projevené ve volbách. Tak se vyvinul původní dualismus v mocenský trojúhelník. Fr. revoluce na parlamentní vládě již nic nezměnila. Po porážce Napoleona se Anglie stala pevností liberálního konstitucionalismu. Po mírových smlouvách uzavírajících 1. svět. válku, kdy nové státy versailleské Evropy přijaly instituce inspirované více či méně institucemi republiky, zaznamenal p. triumf. Pak podlehl rychlé regresi na celém kontinentě – nastala jeho krize. První ranou byla bolševická revoluce v r. 1917, následovaly soc. a ekon. nesnáze v Itálii a Německu a občanská válka ve Španělsku. Ve většině velkých zemí světa se moc zosobnila v charismatických vůdcích (Kemal Atatürk, B. Mussolini, Salazar, A. Hitler, F. D. Roosevelt, Józefs Piłsudski, Franco). Prezident Roosevelt zakládal svoji autoritu na svého druhu přímé demokracii. R. 1938 přikládaly parlamentním institucím význam jen skandinávské země, Československo, Holandsko, Belgie, Francie a Anglie. Po r. 1945, přes porážku fašismu, vznikly velké nesnáze. Španělsko a Portugalsko zachovaly autoritářské vlády, ve všech zemích střední a jihových. Evropy, okupovaných nebo osvobozených sov. armádou, vznikly systémy lidových demokracií, formálně zachovávající parlamentní režimy, případně je dokonce zavádějící, založené však na absolutní nadvládě kom. strany a na sovětech, s jednotnou volební kandidátní listinou, bez opozice. Naopak záp. země zakusily novou systémovou zkušenost, která přes jiné nedostatky měla přinejmenším zásluhu na zachování individ. svobod. I tyto země ovšem zaznamenaly nesnáze, spec. Francie a Itálie. Jen spolkové Německo, kde měl podle ústavy z r. 1949 prezident mnohem více mocí než podle ústavy výmarské, prožívalo stabilitu srovnatelnou s Anglií. Svoji úlohu zde sehrál malý počet stran. Ve Francii byla v r. 1958 uzákoněna významnější role prezidenta.
parliamentarism parlementarisme Parlamentarismus parlamentarismo
Literatura: Loewenstein, K.: Political Power and Governmental Process. Chicago 1957; Mertl, J.: Ideologie parlamentarismu a naše doba. In: Volební reformy. Sv. I. Praha 1933; Shotwell, J. T. ed.: Governments of Continental Europe. New York 1952; viz též demokracie parlamentní, parlament, volby.