Pistorius Theodor
Pistorius Theodor
v Hořepníku (okr. Pelhřimov)
v Senohrabech (okr. Praha–východ)
V roce 1918 začal studovat filosofickou fakultu české Karlo-Ferdinandovy univerzity (viz Karlova univerzita v Praze), studium však musel přerušit kvůli nasazení na ruskou frontu a dokončil je až po vzniku republiky. V roce 1920 vstoupil do nově založené akciové společnosti Pražské vzorkové veletrhy, v letech 1921–27 byl úředníkem Obchodní a živnostenské komory v Praze, od roku 1928 národohospodářským redaktorem Práva lidu a v roce 1929 se stal osobním tajemníkem ministra pro zásobování lidu (později ministra železnic) Rudolfa Bechyněho. Podílel se také na činnosti Sociálního ústavu ČSR. Roku 1935 byl jmenován ředitelem Exportního ústavu československého, 1939 přešel do nově založeného Cenového úřadu. V roce 1941 byl spolu s dalšími významnými představiteli sociální demokracie zatčen a několik měsíců vězněn. Roku 1945 byl povolán jako odborový přednosta na ministerstvo průmyslu, spolupracoval s ministrem Laušmanem v oblasti podpory řemesel, byl autorem dekretu prezidenta Beneše, kterým bylo ustaveno Ústředí lidové a umělecké výroby. Jako člen sociální demokracie, který odmítl její sloučení s komunistickou stranou, však musel z ministerstva odejít a v roce 1949 byl předčasně penzionován. Roku 1952 mu byl odebrán byt v Praze a odešel bydlet do Senohrab. Pistorius patřil mezi zakládající členy Masarykovy sociologické společnosti, od konce 20. let se nicméně orientoval spíše na pražskou sociologickou školu. Z Masarykovy sociologické společnosti vystoupil v roce 1935 a o dva roky později byl zakládajícím členem Společnosti pro sociální bádání. V prvních ročnících byl (formálním) členem redakční rady Sociálních problémů, kde také publikoval.
Pistoriusova orientace byla především ekonomická, nicméně byla prolnuta sociologickým viděním ohledně významu souvislostí mezi hospodářskými jevy a chováním lidí, sociální strukturou a životním stylem. V ovlivnění laboretismem Václava Verunáče se zabýval postavením a významem „lidského činitele“ ve výrobě. Ve svých spisech i profesních aktivitách byl inspirován příklady severských zemí, které – v tehdy vlivném spisku Švédská cesta z krize (1936) – oceňoval za uplatnění „zdravého rozumu“ v ekonomických otázkách a schopnost obyvatelstva podřizovat osobní a skupinová přání celkovému prospěchu, spojenou s celkově pevnější morálkou. Největší pozornost Pistoriusova platila spotřebě, kterou považoval za přehlíženou v ekonomických pojednáních. V knize Co znamená spotřeba pro hospodářský život (1932) využil soudobé literatury a statistických dat k rozebrání tohoto jevu z ekonomického, ale také sociologického hlediska pokud jde o její sociální diferenciaci, včetně začlenění úvah o vlivu zvyku a módy. Tu ostatně považoval za „nejsilnějšího činitele, který ovlivňuje spotřebitele při volbě nakupovaných předmětů“, jehož panství je neomezené. Po válce ve spisku Lidová a umělecká výroba (1946) plédoval za podporu drobné řemeslnické a umělecké tvorby navazující na tradice a udržující vysokou kvalitu kusové produkce, opět v silné inspiraci zkušenostmi skandinávských zemí.
Knihy: Vědecké řízení práce (SNO, Praha 1927); Obchodní politika: Zásady a prostředky (A. Svěcený, Praha 1931); Co znamená spotřeba pro hospodářský život (Orbis, Praha 1932); Švédská cesta z krize (Orbis, Praha 1936); Lidová a umělecká výroba (Čin, Praha 1946).
Studie: Idea služby v moderním životě (Parlament 1928/29); Lidský činitel ve výrobě (Sociální revue 1930); Spotřebitelskou politikou z hospodářské krise (Sociální problémy 1931); Móda a zvyk ve spotřebním hospodářství (Sociální problémy 1932); Důchodová distribuce a konsum (Sociální revue 1932).
Příspěvky ve sbornících: Vliv obchodní politiky na světovou krisi (Světová hospodářská krise a nezaměstnanost. Sociální ústav, Praha 1932).