Verunáč Václav
Verunáč Václav
ve Vlňovsi (dnes Vliněves, okr. Mělník)
v Praze
Vystudoval chemii s učitelskou aprobací pro zbožíznalství a mechanickou technologii na Vysoké škole chemicko-technologického inženýrství Českého vysokého učení technického v Praze (ing., RTDr.), v roce 1922 se na chemické fakultě habilitoval ze sociální politiky průmyslové, kterou jako soukromý docent přednášel až do válečného uzavření českých vysokých škol. V meziválečném období přednášel také na Svobodné škole politických nauk v Praze, v letech 1937–39 byl jejím ředitelem. Od roku 1917 působil jako vedoucí zaměstnavatelské úřadovny Ústředního svazu československých průmyslníků v Praze, politicky se angažoval v sociálně demokratické straně. Byl členem Masarykovy akademie práce, v jejímž rámci založil a řídil Ústav pro technické hospodářství. Dále byl členem Sociálního ústavu ČSR a v letech 1924–27 generálním sekretářem Mezinárodního komitétu pro vědeckou organizaci. V letech 1928–31 byl členem redakční rady časopisu Parlament, 1931–33 spoluredaktorem Sociálních problémů (s Josefem Králem). Roku 1935 vystoupil z Masarykovy sociologické společnosti a v roce 1937 se stal zakládajícím členem Společnosti pro sociální bádání, do Masarykovy sociologické společnosti se nicméně znovu vrátil a roku 1938 se stal předsedou jejího odboru pro sociologii techniky a hospodářství, v období druhé světové války také členem výboru a předsedou pedagogického odboru. Na tuto funkci rezignoval kvůli konfliktům s Jaroslavem Šímou v roce 1944.
Ve své vědecké činnosti se zaměřil na otázky spojení hospodářských a technických otázek se sociální politikou, navíc se silným etickým akcentem. Patřil mezi první propagátory koncepce tzv. laboretismu (laborismu), který sám zařazoval na rozhraní mezi sociálním reformismem a vědeckým socialismem – od prvního se liší odklonem od krajně liberalistických stanovisek, od druhého používáním jiných metod a cest k dosažení cíle. Řešení hospodářských a sociálních otázek stavěl na propojení technického myšlení, vědecké organizace práce (řízení, rozbor, plán, iniciativa, systém, kontrola) a mravního pojetí práce v zájmu předcházení ekonomickým a sociálním otřesům a v cílené alternativě vůči revolučním ideologiím. Velký důraz kladl na podnikatele, který musí být odpovědný nejen sobě, ale i veřejnosti, mít odborné znalosti moderního řízení a podléhat morální kontrole. Zaměstnavatel se musí s dělníkem dohodnout – přímo nebo prostřednictvím organizací – a předejít tak bratrovražednému boji. Namísto nekonečného přerozdělování statků je třeba zjistit jejich vyšší produkci.
Knihy: Dělnická otázka a náš průmysl (MAP, Praha 1923); Stabilisace a normalisace mezd (Dělnicko-zřízenecké listy, Praha 1923); Zaměstnavatel a zaměstnanec (Státní nakladatelství, Praha 1925); Laborismus, hnutí technicko-etického progresivismu hospodářského (Praha 1926; 2. vyd. 1928); Světové hnutí vědecké organisace (Praha, 1926); Hospodářsky zítřek: Nová doba, nové methody, nová organizace (Fr. Borový, Praha 1927); Laboretismus: Zásady a směrnice (Praha 1928); Racionalisace, vědecká organisace a otázka sociální (Sociální ústav, Praha 1930; s kolektivem); Mzdy a ceny (Sociální ústav, Praha 1931); O hospodářský plán (Čin, Praha 1933); Laboretismus (Práce intelektu, Praha 1934); Encyklopedie výkonnosti (Sfinx, Praha 1934; s kolektivem); Na cestě k plánovitému hospodářství (Sociální ústav, Praha 1935); Plánované hospodářství (Státní nakladatelství, Praha 1936); Technik ve společnosti (FF MU, Brno 1936); Za hospodářským osvobozením (Ethokratické hnutí, Praha 1937); Věda o práci (Praha 1944); Technika kosmického věku (Práce, Praha 1964; ed. J. Dvořák).
Studie: Dubreuil – laboretista (Sociální problémy 1931); Hospodářský plán (Sociální revue 1932); O hospodářském plánování v Československu (Sociologická revue 1936); Technik ve společnosti (Sociologická revue 1936); O řízeném hospodářství (Časopis SŠPN 1937/38).
Příspěvky ve sbornících: Sociální a hospodářsko-politické vzdělání (J. Šíma, ed.: Politika a věda: Sborník k desátému výročí založení SŠPN. Svobodná škola politických nauk, Praha 1938).
Mimo sociologii: Moderní názory na složení portlandského cementu (Praha 1918).
Literatura: Milan Sojka: Kdo byl kdo – světoví a čeští ekonomové (Libri, Praha 2002).
Václav Verunáč je autorem některých publikací v Knižní bibliografii české sociologie.