Skupiny lokální (MSgS)
skupiny lokální (MSgS) tvoří lidé nebo domácnosti žijící na určitém území, mezi kterými — kromě fyzické blízkosti — existují sociální vztahy, případně společné zájmy. V novější sociologické literatuře se pro označení lokálních skupin stále častěji užívá pojmu sousedství.
Sousedství se musí odlišovat od obce, která je širší společenskou jednotkou, jež může být tvořena několika lokálními skupinami a nemá přitom charakter sociální skupiny. V některých výjimečných případech, např. u velmi malých sídel, může sousedství splývat s obcí.
F. Tönnies považoval sousedství, vedle příbuzenství a přátelství, za základní prvek tzv. společenství (Gemeinschaft) a předpokládal postupné snižování jeho významu. A. Vierkandt použil pojmu lokální skupina a mínil tím „skupinu lidí, kteří bydlí ve stejném místě a mají blízké osobní vztahy“. Vědecké užívání pojmu sousedství lze datovat od vydání knihy C. H. Cooleye, Social Organization, ve které její autor začlenil sousedství do teorie tzv. primárních skupin a sociální interakce. Rodina, hrová skupina dětí a sousedství mu byly nejdůležitější případy primárních skupin, které jsou charakterizovány důvěrnými „tváří v tvář“, sdružením a spoluprací. O sousedství napsal: „...Od doby, kdy se člověk trvale usadil nejméně až do doby vzniku moderních průmyslových měst, mělo sousedství hlavní roli v primárním a citovém životě lidí.“ Ale již Cooley si byl vědom klesajícího významu sousedství v současné průmyslové a městské společnosti. Po první světové válce se začaly, zejména ve Spojených státech, zkoumat empirickými metodami různé typy sousedství a jejich role v současné společnosti. Příkladem je studie R. D. McKenzie, The Neighborhood, A Study of Local Life in the City of Columbus, Ohio, 1923, nebo kniha B. A. McClenahanové, The Changing Urban Neighborhood, 1929. Výsledkem těchto výzkumů byl diferencovanější názor na sousedství, kritické přehodnocení Cooleyovy teorie sousedství jako primární skupiny a zároveň oprava názoru, podle kterého sousedství buď zaniklo, nebo v blízké budoucnosti zanikne. Hypotéza o klesajícím významu všech primárních skupin byla podrobena empirickému ověření v evropské sociologii po druhé světové válce. Ve Velké Británii uskutečnili M. Young, P. Willmott a P. Townsend podrobný rozbor rodiny a sousedství v odlišných sociálních podmínkách a zjistili, že zejména v dělnických čtvrtích Londýna s malou sociální mobilitou je lokální skupina dosud významnou součástí sociální organizace, méně již ve čtvrtích měst obývaných středními třídami. K podobným výsledkům o dosud fungujících lokálních skupinách dospěla i H. Jenningsová, P. Mann a J. Mogey. Německé studie z 50. let zjistily rovněž existenci sousedství jak ve venkovských obcích, tak i ve velkoměstech a pomohly objasnit dnešní funkce lokálních skupin, zdůrazňujíce jejich doplňující nebo vyrovnávající roli. Výzkumy lokálních skupin byly spojeny se jmény E. Pfeilová, R. Mayntzová, G. Wurzbacher, H. Klages. Podle Wurzbachera je „sousedství vyrovnávajícím faktorem proti izolaci a anonymitě“. R. König ve svém pojednání o obci zdůraznil rozdíl mezi obcí a sousedstvím. Obec je v jeho pojetí jednou ze základních forem lidské společnosti, je to tzv. „globální společnost“, v jejímž rámci jsou rodiny, lokální skupiny, třídy, povolání apod. Sousedství je tudíž jen součástí obce. Kriticky posuzuje smysl sousedství německý sociolog P. Bahrdt, který je staví do protikladu k urbanitě, to je k městskému způsobu života a městské sociální organizaci a považuje sousedství za produkt tradičních a izolovaných společností. Otázkou funkce lokálních skupin v městském prostředí se zabývá ještě řada dalších sociologů. Ve Francii P. Chombart de Lauwe, v Nizozemsku S. J. Groenman, v Polsku Z. Pióro. Možnost uplatnění sociálně psychologických a sociometrických metod při zkoumání lokálních skupin byla již také využita a přinesla přesnější znalosti o vlivu hmotných a sociálních podmínek tvorby sousedství (L. Festinger a kol., P. Deutschberger).
Paralelně a velmi dlouho bez kontaktu s vývojem sociologie se vyvíjel pojem sousedství v teorii stavby měst. V české terminologii se užívá pro sousedství v tomto urbanistickém smyslu pojmu okrsek. Jako reakce na stavbu měst v 19. století a na sociální rozklad a anonymitu měst vzniklých v 19. století se objevila myšlenka rozčleňovat nově stavěná obytná území do menších jednotek. Toto členění do okrsků sledovalo od počátku jak sociální, tak i funkční cíle. V teorii anglického reformátora E. Howarda, jehož jméno je spojeno s hnutím zahradních měst, měl být okrsek sociálně různorodou oblastí, kde by došlo k vzniku nového společenství. Okrsek by byl zároveň územní i funkční jednotkou vybavenou obchody, kulturními a sociálními zařízeními. Vědecké propracování této myšlenky, kterou Howard jen velmi obecně načrtl, se uskutečnilo souběžně ve Spojených státech a v Sovětském svazu. Ve Spojených státech C. Perry r. 1923 odvozoval velikost okrsku z počtu dětí v obecné škole a v Sovětském svazu konstruktivistická škola architektů použila principu okrsku v územních plánech nových měst. Vycházeje z poněkud jiných hledisek rozčleňoval také francouzský architekt Le Corbusier městské území ve svých teoriích na menší, relativně samostatné územní celky se základním vybavením. V 30. letech byla teorie okrsku jedním ze základních principů teorie moderního urbanismu.
Po druhé světové válce, kdy se rozšířila výměna myšlenek mezi sociology a architekty, došlo v kapitalistických zemích k jisté revizi názorů na okrsek, zejména pokud jde o naděje vložené do myšlenky o vytvoření nového územního společenství pomocí organizačního a hmotného členění měst, společenství, které by vedlo zároveň k odstranění nebo alespoň k potlačení sociálních přehrad mezi jednotlivými třídami. Přes toto omezení sociálního významu zůstává princip okrsku jakožto organizační a funkční jednotky součástí většiny soudobých teorií stavby měst.
Sousedstvím se v současné době zabývá soustavně sociologie, sociologie města a venkova, sociální ekologie a také teorie stavby měst. Při výzkumu sousedství se používá rozhovorů, různých forem dotazníků, sociometrických metod a byly vytvořeny techniky na měření stupně sousedskosti.
Sociologická definice sousedství zdůrazňuje, že sousedstvím není pouhé bydlení nablízku, nýbrž že sousedství vzniká teprve tehdy, když mezi malými, v těsné blízkosti žijícími skupinami vznikne prostřednictvím časté interakce pocit sounáležitosti a jistého odlišení vzhledem k okolí. Je to síť z části volných, povrchních, avšak z části pevnějších vztahů, čili „sousedskost“ v onom smyslu, jak ji definoval P. Mann. Touto vnitřní socializací jsou dány také hranice sousedství, které jsou tam, kde končí přirozené vztahy těchto skupin. Velikost sousedství nelze stanovit obecně a výzkumem byly zjištěny lokální skupiny, které měly méně než deset členů, avšak na druhé straně také několik desítek členů. Přesto, že základnou sousedství je společně obývaný prostor, nejsou lokální skupiny vzájemně se vylučujícími sociálními jednotkami, neboť na stejném území může docházet k překrývání jednotlivých sousedství a prakticky vždy dochází k překrývání s jinými systémy interakce, jako jsou např. zájmové organizace. Nevyřešenou otázkou je, zda se sousedství opírá o vztahy mezi jednotlivými osobami nebo mezi domácnostmi, případně rodinami. Některé výzkumy došly k závěru, že důležitější jsou vztahy mezi rodinami, jiné zdůrazňují význam interindividuálních kontaktů.
Sousedství má podle G. Wurzbachera pět základních funkcí: 1) vzájemná pomoc v denním životě; 2) svépomoc a sdružování pro dosažení společných cílů; 3) zajištění informací o společnosti doplňující rodinné styky a styky v práci, případně s přáteli; 4) sociální kontrola a socializace, orientace ve společnosti podle přejatých norem jednání; 5) asimilace nově přistěhovalých osob pomoci vyrovnávání rozdílných zájmů starých a nových obyvatel.
Všechny tyto funkce jsou podmíněny a modifikovány hmotnými, ekonomickými, sociálními a psychickými faktory. Vznik sousedství je prakticky nemožný v takových částech měst, kde jsou převážně neobytné budovy nebo kde jsou obytné budovy silně smíchány s neobytnými. Výzkumem bylo zjištěno, že je pravděpodobnější vznik sousedství tam, kde jsou menši obytné domy, zejména rodinné domky, než v oblastech velkých nájemních domů. Americké studie ukazují, že fungující sousedství jsou častěji na předměstích než ve středních částech měst. Ve venkovských obcích jsou sousedství obvykle významnější sociální skupinou než ve městech. Větší obce bývají rozděleny do několika lokálních skupin, přičemž toto členění splývá nebo splývalo často se sociálně ekonomickým členěním obyvatelstva.
Podmínkou vzniku sousedství je jistá míra stability obyvatelstva, což znamená malou výměnu obyvatelstva lokality. Dalším předpokladem je sociální, případně etnická stejnorodost a obvyklé demografické složení obyvatelstva podle pohlaví a věku, při které je zachována rovnováha pohlaví a existuje přirozená věková skladba bez výrazných anomálií stromu života. V názorech na význam třídního složení pro vznik a existenci sousedství není shoda. Podle některých výzkumů existují fungující sousedství zejména tam, kde sídlí nižší sociální třídy, které mají menší mobilitu, podle jiných naopak tam, kde bydlí vyšší sociální třídy.
K podmínkám vzniku sousedství patří skutečnost, že většina dospělého obyvatelstva žije v rodinách, které mají velikost odpovídající průměru ve městě, zemi. Přesto, že se za podmínku sousedství považují sociální a etnická stejnorodost, nelze sousedství ztotožňovat s pojmem „přirozená oblast“, který převzala chicagská sociologická škola z rostlinné ekologie a který označoval pouze koncentraci stejnorodého obyvatelstva v určitém území země nebo města.
Názory na budoucnost sousedství většinou zdůrazňují jejich klesající význam způsobený větší pohyblivostí obyvatelstva, zlepšením dopravy, komunikací, lepší vybaveností domácností a rozvojem tzv. sekundárních sociálních systémů, které činí zejména sousedskou pomoc méně významnou. Tento vývoj byl prokázán i novějšími československými výzkumy, které ukázaly, že sousedské vztahy mají podstatně menší význam než rodinné, ale které přesto potvrdily, že zejména ve starých dělnických čtvrtích plní lokální skupina určité sociální funkce. E. Pfeilová předpokládá, že sousedství budou i v budoucnosti vyplňovat mezeru, která bude existovat v soustavě tzv. sekundárních sociálních systémů. A protože nelze předpokládat, že by se tato soustava rozvinula do té míry, že by nahradila veškeré funkce sousedství, lze předpokládat, že lokální skupiny budou i v pozměněné podobě a s menším významem trvat i v budoucnosti.
Literatura: Dahir J., The Neighbourhood Unit Pian, Its Spread and Acceptance, Russell Sage Foundation, New York, 1947; Klages H., Der Nachbarschaftsgedanke und die Nachbarliche Wirklichkeit in der Grosstadt, Forschungsberichte d. Wirtschafts und Verkehrsministeriums Nordrhein-Westfalen, Köln am Rhein–Opladen, 1958; König R., Grundformen der Gesellschaft: Die Gemeinde, Rowohlt, Hamburg, 1958; Mann P. H., The Concept of Neighbourliness, American Journal of Sociology, 1954, roč. 60, č. 2; Mayntz R., Soziale Schichtung und Sozialer Wandel in einer Industriegemeinde, Enke, Stuttgart, 1958; McKenzie R. D., The Neighbourhood, University of Chicago Press, Chicago, 1923; Mogey J., Family and Neighbourhood, Oxford University Press, Oxford, 1956; Pfeil E., Nachbarkreis und Verkehrskreis in der Grosstadt, v: Daseinsformen der Grosstadt, J. C. B. Mohr (Paul Siebeck), Tübingen, 1959; Wurzbacher G., Die Nachbarschaft als Ausgleichsfaktor gegen Vereinzelung und Anonymitat, v: Wurzbacher G. aj., Das Dorf im Spannungsfeld industrieller Entwicklung, Enke, Stuttgart, 1954; Young M., Willmott P., Family and Kinship in East London, Routledge a. Kegan Paul, London, 1957.
Viz též heslo sousedství ve Velkém sociologickém slovníku (1996)