Sociologie česká a slovenská (MSgS)
sociologie česká a slovenská (MSgS). Počátky sociologie u nás bývají spojovány (J. Král) s činností herbartovce G. A. Lindnera (1828—1887). Jeho práce Myšlenky k psychologii společnosti jako základ společenské vědy (1871) spadají však spíše do oblasti sociální psychologie v pojetí Lazaruse a Steinthala než do sociologie. Jeho činnost však nepochybně připravovala půdu pro vlastní sociologii, jejíž rozšíření u nás spadá do doby, kdy k nám pronikající pozitivismus získává v díle Františka Krejčího (1858—1934) charakter teoretické filosofie. Relativně progresívní úloha naší modifikace pozitivismu spočívala v tom, že svými závěry podporovala rozvoj speciálních věd, mezi nimi i sociologie.
Za zakladatele sociologie u nás je všeobecně označován T. G. Masaryk (1850—1937). Masaryk se ovšem zabýval ve svých teoretických pracích převážně problematikou filosofie dějin, tradiční problematikou našich myslitelů od dob obrozeneckých (J. Kollár, F. Palacký, L. Štúr atd.). Sem lze řadit jeho Českou otázku (1895), Naši nynější krisi (1895), stejně jako Otázku sociální (1898). Za sociologické práce možno pokládat jeho Sebevraždu (1881) a Rukověť sociologie (1900). Již dřívější kritikové Masarykových sociologických názorů (J. L. Fischer, L. Svoboda) poukazovali oprávněně na fakt, že Masaryk zdůrazňoval více statiku než dynamiku, že vychází více z individuálně psychologických než společenských zřetelů, že jeho pozitivismus je vždy narušován teismem, který motivoval antropocentricky.
Masaryk měl svými — vzhledem k oficiální ideologii rakousko-uherské monarchie — pokrokovými názory značný vliv na většinu českých i slovenských sociologů. Jeho přímým nástupcem na universitě Karlově byl Břetislav Foustka (1862—1947). Jeho význam pro naši sociologii spočívá především v tom, že vybudoval první sociologický seminář u nás, dále pak v rozsáhlé překladatelské činnosti. Jeho zásluhou se mohli naši sociologové seznámit s tehdejší světovou sociologickou literaturou. Jeho hlavní činnost spadá tedy do období „poznávání a seznamování“, které bylo nezbytným předstupněm pro pozdější vlastní, původní sociologickou práci u nás. Z Foustkova semináře vyšla řada žáků, kteří se významně uplatňovali v pozdější etapě rozvoje sociologie. K nejvýznamnějším z nich patří Karel Galla, který se dosud podílí na práci v oboru sociologie u nás.
Etapa rozvoje české a slovenské sociologie spadá do období mezi dvěma světovými válkami. Sociologie byla přednášena jako obor na filosofických fakultách v Praze (B. Foustka, J. Král), v Brně (A. Bláha) a v Bratislavě (A. Štefánek) a jako „pomocný“ obor na řadě dalších vysokých škol. Vznikly i dva sociologické časopisy, Sociologická revue (1930) a Sociální problémy (1931). Rozvíjely se i úsekové sociologie, z nichž institucionálně nejlépe vybavena byla sociologie venkova, jež tvořila zvláštní sekci při Československé zemědělské akademii.
V tomto období se také u nás projevily různé sociologické směry, které měly různý význam i různou úroveň. Mnohé z nich byly spíše okrajovou záležitostí a zůstaly bez odezvy v odborné i denní publicistice. K nim patřily:
- Redukcionismus, kterýmžto pojmem označujeme všechny směry, které se snaží vysvětlovat společenské jevy na základě mimospolečenských faktorů, redukují společenské vztahy na vztahy jednodušší. Redukcionismus se u nás projevil ve dvou formách, jako: a) mechanicismus, k němuž se hlásil Ivan Žmavc v pracích Úvod do sociální energetiky (1919), O přírodovědeckých základech sociálních náprav (1922); b) biologismus, jehož stoupencem byl Jan Dušek, který ve své Sociologii (1926) zdůrazňuje, že „sociolog není než biolog“ a vychází ve svých představách z Darwina, Spencera, Gumplowicze atd.
- Transcendentální idealismus, k němuž řadíme všechny směry, které hledají rozhodující faktory sociálního dění v působení nadpřirozených, možnosti našeho empirického poznání přesahujících sil či bytostí. Nejvýraznějším představitelem této koncepce byl profesor sociologie na bohoslovecké fakultě v Olomouci Bedřich Vašek, který ve své třídílné Křesťanské sociologii (1929—1931) pokládá přímo za jeden z pramenů sociologického bádání zjevení. Jeho sociologie je vlastně výklad sociálního učení katolické církve.
Možno však říci, že naprostá většina českých i slovenských sociologů vycházela z koncepcí empiricko-teoretické sociologie, u níž se zmíněné tendence nikdy neprojevovaly, snažila se o výklad společnosti jako specifické oblasti jsoucna. Charakteristiku tohoto hlavního proudu naší sociologie podal Arnošt Bláha takto:
„Co charakterizuje většinu zástupců současné české sociologie, je okolnost, že východiskem jejich myšlení nejsou předpoklady převzaté z jiných věd (např. z mechaniky, antropologie, biologie, psychologie), nýbrž ona noetická orientace, že totiž usilují oprostit se od každého apriorismu, v důsledku toho i ode všeho sociologického zjednodušování, jež záleží v tom, že jevy složitější (sociální) se vysvětlují jevy jednoduššími (mechanickými, organickými, individuálně psychologickými)...“
Zmíněné východisko nazývá Bláha kritickým realismem, který chápe jako směr, překonávající ve filosofickém pohledu „sociologický realismus“ i „sociologický nominalismus“ stejně jako „sociologický subjektivismus“ a „sociologický objektivismus“. K tomuto hlavnímu proudu naší sociologie počítá Foustku, Chalupného, Krále, Štefánka, Bláhu ze starší generace a Gallu, Obrdlíka, Šímu, Ullricha a další z mladší generace českých sociologů, A. Hirnera, P. Gulu a J. Gašparce ze slovenských.
I tento hlavní směr naší sociologie byl ovšem značně diferencován, a to jednak podle zaměření k určitým stránkám společenského dění, jednak zdůrazňováním odlišných aspektů v teoretických východiscích i metodologických hlediscích. Tak můžeme rozlišovat stoupence striktního objektivismu, jímž byl zejména důsledný zastánce Durkheimovy školy Antonín Uhlíř, jak o tom svědčí jeho práce Sociologická idea (1933), na rozdíl od představitelů krajního subjektivismu, k nimž můžeme řadit zejména V. K. Škracha, který se dovolával tzv. „bilanční“ sociologie Emanuela Rádla.
Odlišná hlediska je možné nejsnáze sledovat v sociologických systémech. K nejvýznamnějším systematikům v naší sociologii patřil nesporně Emanuel Chalupný (1879 až 1958), mimořádný profesor sociologie na filosofické fakultě v Brně. Původním vzděláním právník se cele věnoval sociologii a jeho patnáctisvazková Sociologie je v mnoha směrech jedinečným dílem v sociologii vůbec.
Sociologii považuje Chalupný za vědu o civilizaci čili kultuře, tedy jako vědu humanitní, jako jedno z odvětví antropologie. Antropologii dělí na: 1) antropologii fyzickou (jež bývá řazena někdy k anatomii lidského těla); 2) antropologii psychickou, to je psychologii a 3) antropologii kulturní neboli sociologii. Sociologie se zabývá různými kulturními, tj. společenskými jevy. Základem společenského dění jsou lidské činnosti — hmotné a duševní. Činnosti jsou podněcovány činiteli a vedou k různým civilizačním výtvorům. K činitelům řadí Chalupný předně lidi-jedince i sociální skupiny, dále výtvory, které zpětně podněcují nové činnosti, konečně pak přírodu, jíž člověk využívá při svých činnostech. Chalupný se — obdobně jako velká část systematiků — nevyhnul při klasifikaci sociálních jevů a faktorů místy značnému schematismu. Přesto však zůstává jeho dílo v mnoha směrech aktuální dodnes.
Emanuel Chalupný bývá někdy — v naší i zahraniční literatuře — řazen k brněnské sociologické škole, která představuje významnou tradici naší sociologie, jejíž představitelé se v mnoha směrech lišili od jiných sociologických škol a skupin našich sociologů.
Zakladatelem a hlavním představitelem brněnské sociologické školy byl Arnošt Bláha (1879—1960), který je i ve světové literatuře pokládán za našeho nejvýznamnějšího sociologa. K hlavním pracím A. Bláhy patří monografie Město (1914), Sociologie sedláka a dělníka (1925), Sociologie dětství (1926) a zejména Sociologie inteligence (1937), jejíž podstatné části byly i po druhé světové válce vydány v cizojazyčných překladech. V roce 1968 vydalo nakladatelství Academia z jeho pozůstalosti dílo Sociologie, v němž podává ucelený výklad svého systému.
V roce 1930 založil a od té doby řídil Sociologickou revui, která byla orgánem, kolem něhož se soustřeďovala převážná část našich sociologů. Je pozoruhodné, že Sociologická revue měla pravidelnou rubriku Teorie socialismu, kterou vedl přední marxistický filosof a sociolog Ludvík Svoboda. Redaktorem pro sociologii umění v ní byl marxistický estetik Bedřich Václavek. Sociologická revue měla vynikající referující část, v níž — zejména zásluhou Bruno Zwickera — byly pravidelné recenze všech nejvýznamnějších děl světové sociologie a přehledy sociologické práce v jiných zemích.
Bláha vyšel ze sociologické školy E. Durkheima, u něhož studoval. Dovedl si zachovat k jeho názorům kritický postoj, nepodlehl nikdy jeho upřílišněnému sociologickému objektivismu. Ve svých posledních pracích, Sociologii inteligence a v pozůstalosti zachovaném Systému sociologie, vychází ze strukturálně funkčního pojetí společnosti. Z potřeb společnosti vyplývají různé sociální funkce, které vymezuje jako „činnosti té které sociální skupiny, zaměřené na zachování její existence a na její přežití a zároveň na službu vyššímu celku“. Společenské funkce jsou vzájemně podmiňovány sociální strukturou a v dané historické době konkrétní sociální situaci. Každý sociální jev je strukturálně podmiňován. Také jednání člověka je takto podmíněno. Člověk však podle Bláhy, není jen produktem sociálních podmínek, ale i jejich spolutvůrcem. Aktivita jedinců je jednou ze složek struktury faktorů ovlivňujících společenský proces.
K Bláhovým žákům patří zejména Bruno Zwicker (pseudonym Z. Bystrý), Antonín Obrdlík, Juliána Obrdlíková a další.
Pojem brněnská sociologická škola je však širší, než je dán vztahem Bláhy k jeho bezprostředním žákům. V tomto širším slova smyslu k ní můžeme řadit zejména J. L. Fischera, který se v roce 1926 habilitoval u profesora Bláhy pro obor sociologie. J. L. Fischer (nar. 1894) se věnoval převážně filosofii, v níž patřil k našim nejbystřejším analytikům i syntetikům. Vytvořil pozoruhodný systém „skladebné filosofie“, z něhož — jako z metateorie — vychází ve svých sociologických pracích. Vypracoval — v poněkud odlišné podobě než Bláha — strukturálně funkční pojetí společnosti. Gnoseologicky vychází z kritiky mechanistického přístupu ke společenským jevům a svůj systém buduje na základě pojetí skutečnosti jako „kvalitativní rozrůzněnosti v jejím nepřetržitém dialektickém vývoji“. Své pojetí společnosti vyložil v práci Krize demokracie (1933), v níž požadoval odstranění kapitalistického systému a jeho nahrazení „řádem skladebným“.
Bláhova sociologická škola se výrazně liší od skupiny pražských sociologů, seskupených kolem časopisu Sociální problémy, jejímž hlavním představitelem byl Josef Král, který se věnoval převážně otázkám historie filosofie a sociologie. K jeho nejvýznamnějším pracím patří Herbartovská sociologie (1921) a Československá filosofie (1937), která podává i faktograficky dosud nejúplnější přehled vývoje naší sociologie do roku 1936. Vlastní sociologické práci se věnovali další členové této skupiny, z nichž Z. Ullrich vypracoval zajímavou „komponentární metodu“ v souvislosti s přípravou průzkumu pražského okolí. Na rozdíl od brněnské školy, která zdůrazňovala nutnost hodnotících soudů v sociologii a sociální angažovanost, zejména v osvětové práci, vycházela pražská škola z názoru, že úkolem sociologa je předně konstatovat zjištěná fakta. Proto se shledáváme s příslušníky brněnské sociologické školy často na stránkách Indexu, jehož spolu- redaktorem byl J. L. Fischer, proto se Bláha, Fischer a další účastnili práce v Levé frontě atd.
V Praze ovšem působili i sociologové, kteří nepatřili ke skupině, sdružené kolem Sociálních problémů. Byli to Karel Galla, Jaroslav Šíma, Vladislav Kadlec a další.
Výraznou školou, která se lišila svým zaměřením a metodami od jiných našich sociologů, byla slovenská sociografická škola, jejímž hlavním představitelem byl Anton Štefánek (1877—1964). Ve své stěžejní práci Základy sociografie Slovenska (1944) se hlásí k metodologii vypracované předním rumunským sociologem Demeterem Gustim. Štefánek se soustřeďoval na otázky sociologie venkova. Spolupracoval se sekcí pro sociologii a historii vesnice při ČAZ, kde působili také K. Galla, J. Tauber a další.
Vývoj naší sociologie byl přerušen nacistickou okupací. Část našich sociologů, zejména J. Šíma, V. Kadlec a další, se pokoušeli po čas udržovat kontinuitu v práci v tomto vědním oboru, brzy však byla i jejich činnost zastavena. Ani na Slovensku nebyla situace pro sociologii o mnoho příznivější, neboť vcelku demokratické a pročeskoslovenské zaměření předních slovenských sociologů bylo v rozporu s vládnoucí ideologií. Nacistická okupace si vyžádala četné oběti i v řadách sociologů, z nichž nejcitelnější byla smrt V. K. Škracha, Ladislava Kunthe, B. Václavka, Bruno Zwickera, Oskara Buttera a dalších.
Po osvobození republiky byla brzy obnovena i vědecká a výzkumná práce v oboru sociologie. Kromě tradičních pracovišť začala být sociologie přednášena na nově zakládaných vysokých školách — v Praze na Vysoké škole sociální a politické (V. Kadlec), v Brně na Vysoké škole sociální (A. Bláha), na Palackého universitě v Olomouci (M. Trapl, J. Obrdlíková) aj.
Po roce 1948 došlo však k přerušení tohoto vývoje. Působily zde také dogmatickosektářské deformace období tzv. kultu osobnosti. Společenskovědná problematika byla v tomto období pěstována na vysokých školách v rámci výuky marxismu. Marxistické myšlení v 50. letech u nás zcela převládlo a rozšířilo se. Tím ovšem byly také vytvořeny předpoklady k současným snahám o konstituování marxisticky orientované sociologie.
Před naší sociologií vyvstaly naléhavé úkoly: 1) seznámit se se stavem soudobé sociologie ve světě; 2) seznámit se s tradicemi naší sociologie, která měla dobrou světovou úroveň a jejíž čelní představitelé jsou dosud v zahraniční literatuře citováni; 3) soustavně rozvíjet sociologické průzkumy naší společnosti.
Literatura: Bláha A., Česká sociologie, Sociologický časopis, 1968, č. 3, str. 261—272; Brněnská sociologická škola (sborník), Brno 1967; Král J., Československá filosofie, Praha, 1937; Macků J., Vybrané kapitoly z dějin československé sociologie, Praha, 1968; Sociologický časopis, 1968, č. 3.
Viz též heslo sociologie česká do r. 1948 ve Velkém sociologickém slovníku (1996)