Společnost aktivní (PSpol)
Společnost aktivní
V době, kdy již existovala rozpracovaná koncepce masové společnosti, která ukazovala na potenciální hrozby plynoucí z nových forem lidského odcizení a která pracovala s „trojúhelníkem“ masová společnost – masová kultura – masová média (Arendtová, Kornhauser, McLuhan aj.), přichází Amitai Etzioni s ideou aktivní společnosti, společnosti složené z lidí „nestádních“, ale naopak – plně si vědomých vlastní hodnoty a ceny, ochotných se spolupodílet na osudech jiných, zejména však na osudech celé společnosti. Proto je jedním z nejfrekventovanějších adjektiv Etzioniho knihy nepřeložitelné slovo „societální“, tedy vztahující se nikoliv k sociálním partikuláriím či segmentům, ale ke společenskému celku.
Aktivní společnost je založena na pěti základních pilířích – na motivovaném aktérovi (abychom se vyjádřili slovy Maxe Webera), na rozvinuté technologii, na kultivovaném a maximálně rozšířeném vědění, na korektním ekonomickém chování a na kontrolovaných politických rozhodnutích vedených zájmem společenského celku. Kniha, která čítá přesně sedm set stran, nedoznala – přes všechnu dobovou proslulost Etzioniho samého – valného rozšíření. A ač publikována již v dramatickém roce 1968, stojí za připomenutí pro svou přímo prorockou vizi budoucího věku. Jde totiž o knihu, v níž se systematicky pracuje s pojmem postmoderní společnost, a to nikoliv ve vágním významu „nové mentality“, ale v poměrně striktním pojetí, jež souznělo s předchozí Etzioniho angažovaností v systémových studiích o sociálních organizacích. Etzioni především (aniž rekapitulujeme celý spis, dnes již antikvovaný) pracuje s konceptem postmoderního člověka, který ale ještě není oním dnešním izolovaným a radikálně individualizovaným jedincem, ale bytostí, která stále ještě rozvíjí bezprostřední kontakty ve svém sociálním okolí, především však hledá nová řešení nových, nestandardních situací pomocí obrovského konvolutu „societálního vědění“. Tímto pojmem (který připomíná durkheimovské „kolektivní reprezentace“) Etzioni předbíhá teorie „společnosti vědění“: základem aktivní, tedy postmoderní společnosti je totiž jednak nová sociální struktura (která ztrácí rysy tradiční třídní struktury a jejímiž základními prvky jsou tzv. subkolektivity, kolektivity a organizace), jednak disponibilní a stále rozvíjené vědění, které je majetkem celé společnosti a které dynamizuje technický a ekonomický rozvoj. Societální vědění je generalizovaná schopnost sociálních aktérů vnímat a rozumět sociálnímu světu a posuzovat jej (je jednotou poznání a hodnocení), je to „agregace individuálních vědomí aktivních jedinců“: sociální jednání je zásadně závislé na rozvoji tohoto typu generalizovaného vědění – všechny cíle, projekty, programy i hnutí musí něco z tohoto vědění absorbovat a musí jeho prostřednictvím směřovat k sociálnímu konsenzu.
Aktivní postmoderní společnost je konsenzuální společností: čím je však společnost diferencovanější a diverzifikovanější, tím obtížnější je dosahování konsenzu a sladění aktivity a zájmů jednotlivých skupin. Etzioni má za to, že prostředkem pohybu k societálnímu konsenzu jsou mimo jiné tři základní procesy: 1. redukce politické centralizace (méně práv státu a více práv občanů), 2. nová („spravedlivější“) distribuce přístupu k moci a 3. růst státní kontroly nad některými oblastmi sociálního života, které se této kontrole vymykají (zejména části ekonomické sféry).
Etzioni nemá vizi ani spotřební ani masové společnosti založené na mediální komunikaci, inklinuje zřetelně k tomu, co dnes označujeme jako „společnost vědění“, s tím podstatným rozdílem, že zatímco dnes důraz klademe spíše na to, jak, jakými prostředky, jak rychle a v jakém objemu jsou informace přenášeny, Etzioniho zajímaly dvě věci – nakolik je „societální vědění“ validní (pochyboval o tom) a nakolik je přípustné propojení explanace a hodnotící interpretace (sdílel názor, že oddělení „čistého poznání“ od „emocionálního hodnocení“ prostě není možné). Ačkoliv nebyl skeptický k praktickému užití societálního vědění, formuloval čtyřčlenku, podle níž je societální vědění transformováno prostřednictvím jednotlivých sociálních kolektivit do podoby societálního (a tedy závazného) rozhodnutí. Širokou základnu tvoří „veřejnost“ se svými názory a postoji, v nichž se mísí informace a hodnocení v nerozlišitelný celek, následuje „síto názorového spektra intelektuálů“, kteří z názorů veřejnosti a vlastních znalostí vytvářejí nový celek, jenž je podroben na třetím selektivním stupni expertnímu vyhodnocení, jež vyústí v závěrečné rozhodnutí.
Jak patrno, v textu půlstoletí starém jsou přítomny prvky sociologických poznatků či tezí, s nimiž pracujeme dodnes – Etzioni například detailně, ale nepříliš kriticky rozebírá oblíbené téma soudobého postmodernismu, totiž vztah vědění a moci. Etzioniho optimistická vize se naplnila podstatně jinak, než odpovídalo jeho představě: žijeme sice v postmoderní společnosti (pokud se na tom ovšem shodneme), ale je to postmodernita zcela jiného druhu, než jakou před sebou co „societální perspektivu“ viděl Amitai Etzioni.
Etzioni, A. 1968. The Active Society. A Theory of Societal and Political Processes. New York: Free Press
Viz též heslo aktér nebo společnost postmoderní ve Velkém sociologickém slovníku (1996)