Společnost nedomyšlená (PSpol)
Společnost nedomyšlená
Kritické uvažování o moderní společnosti jako společnosti, jež není ani zdaleka tak racionální, rozumná a osvícená, jak by plynulo ze standardní učebnicové poučky, podle níž je modernita produktem racionalizace výroby, života, organizačních systémů, ekonomického kalkulu atd., není zdaleka neobvyklé. Weber sám, který je nepochybně autorem racionalizační teze o vzniku moderní společnosti – jejíž podstata spočívá v tom, že pouze v západní Evropě („Okcidentu“) došlo k onomu zázračnému propojení několika činitelů, zejména vědění, komunikace a peněžní směny, v jeden systémový celek, v racionálně fungující společenský systém založený na racionálně fungujícím podniku – má o konečném efektu tohoto procesu své pochybnosti. Ve slavném Předznamenání k Sebraným statím o náboženství ovšem výslovně praví, že „Okcident v novověku zná zcela jiný a nikde jinde na světě nerozšířený druh kapitalismu: racionálně kapitalistickou organizaci (formálně) svobodné práce“, jen na Západě vznikl „odborný provoz vědy, vyškolená vrstva odborníků v tom smyslu, který v dnešní kultuře převládá“ (1920). Ale týž Weber si byl vědom toho, že racionalita a racionalizace sama produkuje efekty, z nichž se nemusíme nutně těšit, zejména to, čemu sám říká „odkouzlení světa“ (svět tím, že se sekularizoval, pozbyl tajemství) a co nazývá „nejosudovější silou našeho moderního života“, totiž „pud získávat, snahu o výdělek, o peněžní zisk“, ačkoliv mnohé z toho existovalo in nuce již dříve v předkapitalistických formacích (řečeno s Marxem). A ačkoliv Weber připouští, že „neomezená touha po zisku se ani v nejmenším nerovná kapitalismu“ a že „kapitalismus může být přímo identifikován se zkázněním“, přinejmenším „s racionálním temperováním tohoto iracionálního pudu“, uvědomuje si zcela jasně, že „provoz“ kapitalismu, který není možný bez byrokracie, může vyprodukovat efekty nejen nežádoucí, ale přímo katastrofální. Weber je nicméně v té věci umírněný, i když dostatečně jasný.
Aniž se budeme pouštět do nekonečných „sporů o Webera“, poznamenejme toliko, že existují (kromě školsky reproduktivních) dvě zásadní hodnotící koncepce: 1. „gellnerovská“, která ve Weberově „objevu“ vidí odkaz na novou sociální skutečnost, podle něhož „nová racionalita měla svou historii a měla obrovské následky: historická sociologie se pokusila poprat s obojím a dílo Maxe Webera, ať už v detailech má pravdu nebo ne, zůstává platné jako vynikající formulace problému“; racionalisté weberiánského typu „netranscendovali kulturu, jak se domníval Descartes; vytvořili a kodifikovali speciální, zvláštní individualistickou kulturu, lišící se od svých předchůdkyň nesrovnatelně větší kognitivní silou a významem v oblasti mravní legitimizace“ (1991); 2. „andreskiovská“, podle níž nejslabším místem celé Weberovy koncepce, která je plná nezpochybnitelně správných detailů, jejichž hodnota pro celek konstrukce je ale malá, je právě pojem racionality, kterou buď chápe triviálně jako něco, co je opakovatelné a předvídatelné (jako jsou směnné transakce), nebo jako jev, o němž se vědělo dávno před ním: „Mluví-li Weber o racionalizaci pohledu na svět jako o výlučně evropském civilizačním znaku, pak má na mysli jev, který se obvykle označuje jako růst role vědy a vědeckého pohledu na svět,“ takže jeho jedinou zásluhou (při totální nejasnosti rozlišení typů racionality) je to, že „vnesl velký příspěvek do vysvětlení onoho epochálního procesu, jímž byl rozvoj vědy, tím, že formuloval některé nové nápady o vzniku kapitalismu, například že kapitalismus a věda jsou spolu striktně geograficky a chronologicky spjaty“ (Andreski, 1984).
Není vůbec nutné obracet se ke škole „sociální kritiky“ marxovského ražení, abychom porozuměli negativním, někdy vědomým, většinou však nezamýšleným důsledkům fungování moderní společnosti: Weber se v podstatě bál pouze „paty byrokracie“, která zašlápne racionalitu lidského ducha a spořádanost moderní společnosti, my dnes, poučeni vývojem na jedné straně demokratického kapitalistického systému a na druhé straně totalitních systémů 20. století (jež byly opravdu jen zčásti „kapitalistické“, protože jejich ekonomika spadala pod centrální řízení státu, případně strany), víme, že dlužno se bát nejen byrokracie.
Jan Keller obohatil rejstřík „pojmenování“ o termín nedomyšlená společnost, který je založen právě na poněkud provokativní, ale doložitelné tezi, že sociologie na jedné straně vytvořila obraz „abstraktní společnosti“, která „se jeví jako mnohem uspořádanější, funkčnější, zkrátka rozumnější, než jakou ve skutečnosti je, protože „chceme být hrdi na to, jak vysoce rozumný útvar řídíme“ a sociologicky zobrazujeme, sama realita však tento idylický obraz vyvrací a toto vyvrácení nachází stále častěji vyjádření v expertizách, vědeckých pojednáních a monografiích. Keller v úvodu své vědomě poněkud sarkastické knihy (jež zahajuje řadu jeho brilantních vědecko-esejistických analýz pozdně moderní společnosti) odkazuje na „klasiku“ sociální kritiky, nikoliv oné razantně antikapitalistické, ale „klidně sociologické“ (Norbert Elias, Hugh Duncan, Randall Collins, Robert K. Merton, Raymond Boudon, Michel Crozier), kterou bychom dnes mohli doplnit o řadu dalších titulů. Ne o to nám ale jde.
Jádrem Kellerovy úvahy je teze, že „společnost ve skutečnosti nikdy nebyla příliš rozumná, byly však doby, kdy byla rozumná aspoň natolik, že to o sobě netvrdila“. Osvícenství, „věk Rozumu“ a Pokroku zvrátil naše sebevidění a způsobil, že věříme, že lidské společnosti jsou „systémy schopné sebezdokonalování a seberegulace“. Všechny velké poosvícenské ideologie v zásadě chtěly totéž – zajistit blaho jedince a celé společnosti tím, že ji učiní ještě racionálnější… Pomineme-li postmoderní diskurs vymýtající ďábla belzebubem (máme na mysli „ideu pokroku a rozumu“ „teorií chaosu a relativistické svévole“), pak zůstává k dispozici subtilní analýza konkrétních forem chování konkrétních lidí v konkrétních sociálních situacích a strukturách: a právě tato analýza ukazuje, že dokonale racionálnímu fungování organizací a institucí brání skutečnost ne vždy racionálního člověka. Nebo naopak – člověka, který si uvědomuje, že sociálně racionální chování je pro něj prostě nevýhodné. Příklad modelově „kellerovský“: „Co je vlastně rozumného na počínání rodičů, kteří z jakési setrvačnosti stále ještě učí své děti chovat se slušně a zdvořile, i když dávno tuší, že ti, kdo budou o osudech jejich dětí rozhodovat, budou postupovat podle zcela jiných měřítek? Moderní společnost prostě dospěla do stádia, kdy slušnost již není nijak zvláště oceňována“ – odtušil Keller již v roce 1992.
Rozmnožovat příliš příklady by znamenalo přepsat stylisticky brilantní esej v suchopárný výčet fakt a potenciálních vývojových možností. Snad dvě věci se sluší připomenout. Jeden z prvních, kdo prokázal, jak ušlechtilé a rozumné předpoklady vedou k nechtěným koncům, byl italský sociolog Robert Michels, který studoval vývoj sociálně demokratických stran. Ty vznikaly jako institucionální struktury z pohnutek vskutku ušlechtilých – sjednotit dělnickou třídu v politický útvar, který by ji v parlamentním zápase reprezentoval. Nakonec se ukázalo, že všechny sociálně demokratické strany si vytvořily tradiční „pyramidální strukturu“ s vůdci a jejich poskoky, že se vydělila „masa uctívačů“ a že vůdcové měli stejný sklon ke korupci jako jejich političtí oponenti. Zjištění neradostné, ale stále platné. Univerzálně.
Keller již dávno pracuje se sociologickým konceptem „nezamýšlených důsledků“ lidského jednání (objevuje se dříve u Thomase, Mertona, později u Boudona aj.): lidské jednání může být racionálně přesně vykalkulováno (nebo může být mravně ušlechtile motivováno), ale ve svých důsledcích vede ke koncům, jež si nikdo nepřál. Fordův vynález auta pro chudé vedl k počátkům ekologické katastrofy, podobně jako kdysi vítaná a uctívaná industrializace, která zamořila ovzduší zplodinami, PET láhve by nám zpříjemnily život, kdyby… atd. V Nedomyšlené společnosti jsou podrobněji a solidně zkoumány nezamýšlené důsledky řady civilizačních procesů, zejména byrokracie, státního aparátu, rutinního a ritualizovaného chování, organizačních systémů a „organizačního člověka“ (zde Keller formuluje podstatu „sociálního konstruktivismu“, který sám – pokud vím – valně nesdílí: organizace vlastně neexistují, empiricky existují pouze lidé, kteří se za určitých okolností chovají, jako by organizace existovaly, a pokud se tak chovají, organizace „reálně“ existují; jakmile se tak chovat přestanou, organizace „zaniknou“ – nazval bych to „behaviorální konstrukcí sociálního subsystému“, což je ale v Kellerově stylu právem nepřijatelné).
Závěrem snad aforismus – v demokratické společnosti, která s nevalnými výsledky usiluje o kultivaci lidského chování, „se vůči vám může slušně zachovat i člověk zcela neznalý mravů, zdvořilost naopak halí úmysly vyloženě podlé“.
Literatura:
Andreski, S. [1984] 1992. Maksa Webera olśnienia i pomyłki. Warszawa: PWN
Gellner, E. [1991] 1999. Rozum a kultura. Historická úloha racionality a racionalismu. Brno: CDK
Keller, J. 1992. Nedomyšlená společnost. Brno: Doplněk
Weber, M. 1998. Metodologie, sociologie a politika. Praha: Oikoymenh
Viz též heslo sociologie historická nebo racionalita ve Velkém sociologickém slovníku (1996)