Společnost postfordistická (PSpol)
Společnost postfordistická
Chaplinův film Moderní doba je nejen součástí filmové klasiky, ale také sociologicky instruktivním filmem o nejrozvinutější fázi industriální modernity: reprezentuje ji fordovská organizace výroby a symbolizuje běžící pás. Dělník je zde opravdu v marxovském smyslu „přívěskem stroje“, jeho pracovní tempo je řízeno mechanickým tempem výkonu strojového mechanismu a kontrola jeho pracovní výkonnosti je přenechána jeho způsobilosti podřídit se nastavenému strojovému tempu. Od poloviny 70. let 20. století (někteří autoři tvrdí, že v přímé souvislosti s ropnou krizí a jejími industriálními a ekonomickými důsledky pro západní svět) se diskutuje o únosnosti či přesněji o „platnosti“ fordovského (či fordistického) modelu výrobního procesu.
Fordismus je možné charakterizovat čtyřmi základními znaky jako: 1. specifický typ pracovního a výrobního procesu (tzv. industriální paradigma), jehož podstatou je masová výroba zboží založená na technologii běžícího pásu; 2. způsob či formu makroekonomického růstu (paradigma režimu akumulace), který je založen na permanentní cirkulaci růstu mezd a rostoucí nabídky zboží; 3. způsob ekonomické regulace (regulativní paradigma) spočívající na oddělení vlastnictví a řízení zejména velkých firem a korporací, decentralizovaném řízení a „taylorovské dělbě práce“; 4. obecný vzorec sociální organizace (generální paradigma), v níž dominuje produkce a spotřeba standardizovaného zboží a služby poskytují zejména instituce spadající pod doménu byrokratického státu.
Je nepochybné, že (bez ohledu na ropnou krizi) se tento model přežil v souvislosti s nástupem nových technologií, komputerizací výroby, zejména však s růstem životní úrovně a tedy vyššími požadavky potenciálních spotřebitelů na diferencované, variabilní zboží. Nastala epocha „flexibilní specializace“, v níž masovou produkci zboží založenou na užití mechanických strojů produkujících specifické zboží pomocí polokvalifikované pracovní síly nahrazuje flexibilní organizace práce opřená o nové technologie, které umožňují „řemeslnickou produkci“ (ve významu návratu k produkci jedinečných, „zakázkových“ artefaktů) pomocí relativně vysoko kvalifikované pracovní síly.
Je nesporné, že obě „industriální paradigmata“ po dlouhou dobu koexistovala v různých proporcích a diferencovaně podle jednotlivých teritorií. Epocha koexistence podle stoupenců „postfordistické teze“ skončila (podle některých v důsledku silného vlivu japonského průmyslového potenciálu), což se projevuje těmito základními rysy: 1. klesá zájem o produkty masové spotřeby a rostou požadavky na specializované, individualizované výrobky; 2. produkce specifických, individualizovaných výrobků vede ke vzniku menších, diferencovaných a současně produktivnějších malých výrobních systémů; 3. jednoduché technologie jsou zastoupeny komputerizovanými výrobními prostředky opatřenými speciálními počítačovými programy; 4. rostou nároky na kvalifikovanost pracovní síly, zejména na flexibilitu při osvojování technologie výroby, na manuální zručnost a specializovaný výcvik; 5. diferencovaní pracovníci se stanou diferencovanými spotřebiteli, jejich požadavky na trh budou „kopírovat“ jejich vlastní výrobní zkušenost.
Někteří autoři (zejména marxizující postmodernisté, např. Stuart Hall) jdou ještě dále, když v postfordismu vidí projev i produkt širší sociální a kulturní změny. Postfordistická společnost není chápána pouze jako socioekonomický, ale také jako kulturně estetický fenomén: do výroby vstoupí jako její organická část nová estetika, která povede paralelně k estetizaci zboží (zboží bude stále více hodnoceno podle svých estetických kvalit nebo „specifického vkusu“ spotřebitele, promění se estetická kvalita staveb, architektura bude daleko více než kdykoliv v minulosti měřena estetickými kritérii atd.) a komodifikaci estetiky (volný čas a kulturní aktivity se stanou ve stále větší míře zbožím, jehož nabídka poroste spolu s růstem kulturního průmyslu). Dojde v ní k větší fragmentaci a pluralizaci (tedy i individualizaci) jejích členů, silně se oslabí tradiční solidarita, vzniknou však nové, dosud málo známé a nepopsané identity. Kritikové „postfordistické teze“ naopak poukazují na to, že se v ní přeceňuje subjektivní, individuální a estetická dimenze sociálního světa a že vcelku jde o romanticky růžový pohled na budoucnost, kterou žádná nová ekonomika a nová organizace výroby nemůže sama o sobě garantovat. David Harvey a někteří „noví geografové“ vidí například město postfordistické fáze vývoje společnosti jako sféru podstatně viditelnější separace bohatých a chudých, kteří se nebudou potkávat, jako „sféru mobilizovaných atrakcí“ v podobě nákupních center, heren a kasín, tedy také jako místo dehumanizace, lidské degradace a sociální exkluze a izolace. Tyto sociálně negativní fenomény jsou průvodními jevy, cenou, kterou společnost bude platit za „nový konzumerismus a novou městskou estetiku“, v níž bude místo nejen pro nová setkávání, otevření veřejného prostoru pro všechny a radostné míšení kultur, ale také pro překupnictví drog, prostituci a jiné formy deviantního chování.
V sociologii má každý „černý pohled“ svůj růžový komplement. Radikální stoupenec „radostného postmodernismu“ Mike Featherstone (1995) vidí v postfordistickém světě budoucnost a naději, protože v něm se naplno projeví „dekonstruované symbolické hierarchie, hravé a vskutku lidové demokratické podněty“. Je vcelku přirozené, že společnosti střední a východní Evropy jen postupně dokončují „první modernizaci“ a že vize „postfordistického světa“ je spíše předmětem akademických úvah než vážné sociální reflexe. Platí nicméně beze změny tradiční poučení, že současnost nejvyspělejších zemí může být budoucností zemí, které se zatím jeví jako zaostalé.
Mimochodem – pojem „fordismus“ je pravděpodobně (řada autorů k tomu odkazuje) provenience marxistické přímo personálně: asi poprvé jej použil Antonio Gramsci, když mluvil o „amerikanizaci a fordismu“ jako o procesech, jimž vysmívat se by znamenalo „nepochopení důležitosti, významu a objektivního dosahu amerického fenoménu, který je také největším dosavadním úsilím vytvořit s neslýchanou rychlostí a s cílevědomostí, dosud v dějinách nevídanou, nový typ člověka a práce“ (kolem roku 1922). Ačkoliv Gramsci přesně pochopil podstatu fordistické organizace výroby a její smysl („monopolní výroba vede k monopolním mzdám“, které produkují zvýšenou spotřebu), v tom ostatním je starobyle marxistický.
Literatura:
Ashin, A. (ed.). 1994. Post-Fordism. A Reader. Oxford: Blackwell
Featherstone, M. 1995. Undoing Culture: Globalization, Postmodernism and Identity. London & Thousand Oaks (CA): Sage Publications
Gramsci, A. [1949] 1970. Poznámky o Machiavellim, politice a moderním státu. Praha: Svoboda
Hall, S. 1988. Brave New World. Marxism Today, October: 24–29
Viz též heslo organizace práce ve Velkém sociologickém slovníku (1996)