Společnost zdravá (PSpol)

Společnost zdravá

Pojem „zdravá společnost“ patří nesporně k tzv. normativním pojmům – sděluje nám, jaké podmínky by měly být splněny, aby společnost mohla být pokládána za zdravou. Erich Fromm zavedl tento pojem do poměrně širokého povědomí ve stejnojmenné knize z roku 1955, která programově navazovala na slavnější a významnější knihu Escape from Freedom (někdy se překládá jako Útěk ze svobody jindy jako Strach ze svobody, z roku 1954). Zatímco první Frommova kniha ukazovala – vcelku ve stejném duchu jako klasická analýza „autoritářského charakteru“ (či „autoritářské osobnosti“), kterou nabídl T. W. Adorno s kolektivem k výkladu „charakterologického“ původu sklonu k totalitarismu a zejména k recepci totalitních ideologií –, jak moderní člověk v důsledku „strachu ze svobody, z úzkosti a ochoty stát se automatem“ je v neustálém pokušení „odevzdat svou svobodu diktátorům všeho druhu“, druhá rozvíjí závěrečnou ideu Strachu ze svobody do podoby vize „zdravé společnosti“.

V závěru své knihy o „útěku ze svobody“ formuluje Fromm tezi, že „budoucnost demokracie“ (ještě se neoznačuje jako „zdravá společnost“) může zvítězit jen tehdy, jestliže jednotlivec, jeho „růst a štěstí budou cílem a účelem kultury, v níž žádný život nepotřebuje ospravedlňování úspěchem nebo něčím jiným a v níž se jedinec nepodřizuje ani není manipulován žádnou mocí mimo sebe, ať je to stát nebo ekonomický byrokratický aparát“. Jakkoliv utopicky zní již tato teze, ve Zdravé společnosti je utopismus doveden do konců dnes již téměř nesnesitelně krajních. Přirozeně, Fromm je na jedné straně psychoanalyticky vzdělaný psychiatr a psycholog (odtud permanentní důraz na individuum, byť sociálně situované), na druhé straně umírněný odrodilec tzv. frankfurtské školy, která si pečeť „neinstitucionalizovaného“ a „bezpartijního“ neomarxismu s sebou nesla natrvalo. Fromm pro svou zdravou společnost hledá inspirace v různých variantách předmarxovského socialismu (v Babeufovi, Owenovi, Fourierovi, Proudhonovi), a dříve než se oklikou vrátí ke klasicky marxistické inspiraci, ostře oddělí marxismus od stalinismu s vědomím, že stalinismus s jeho praktikami ideu socialismu natolik kompromitoval, že budovat právě na ní představu „zdravé společnosti“ je poněkud riskantní. Fromm to riziko (ne zcela úspěšně, přirozeně) podstoupil.

Zajímavé a sociologicky živé jsou ovšem minimálně tři Frommovy ideje: 1. zdraví společnosti nemůže být měřeno mírou přizpůsobení individuí jejímu aktuálnímu stavu, nebo naopak – společnost nemůže být posuzována jako patologická, jestliže se individua nepodřizují životním standardům (životním stylům), jež ji charakterizují (Fromm toto stanovisko označuje jako sociologický relativismus); 2. o „zdravé společnosti“ má smysl mluvit jedině v termínech normativních (nikoliv „relativních“) – zdraví společnosti vyplývá z existence univerzálních kritérií psychického zdraví, jež jsou ve společnosti naplněny (tzv. normativní humanismus); 3. ačkoliv se zdraví společnosti důsledně váže na individuální zdraví jejích členů, je nutné rozlišovat mezi tím, co se za individualismus proklamuje a co jím skutečně je: skutečný individualismus osvobozuje, falešný svazuje. K vysvětlení těchto a dalších aspektů „zdravé společnosti“ používá Fromm jakéhosi „dematerializovaného Marxe“ (simplifikující interpretace podle Fromma z Marxe učinily vulgárního materialistu, ačkoliv ve skutečnosti patřil k logické linii myslitelů, pro něž hlavním cílem bylo „osvobození“, „emancipace“ člověka).

Z Frommovy knihy si lze samozřejmě vzít i lecjaká jiná poučení, například brilantní úvahu o tom, jak nebezpečným fenoménem je pro „zdravou společnost“ nuda a lenost. A konečně stále živá je Frommova výzva k tomu, abychom si byli vědomi toho, že lidský charakter se pohybuje na pólech tvorby a destrukce (oba póly pak jsou krajními body kontinua, jež se označuje jako „transcendence“). Je-li Fromm ve své vizi zdravé společnosti dobově podmíněný utopista, je rozhodně aktuální svým varováním, že destrukce je jednou z konstantních možností, jež jsou zakořeněny v lidském charakteru, a že tvorba a ničení, láska a nenávist nejsou dvěma nezávislými instinkty, ale jsou to dvě odlišné reakce na tutéž potřebu trans­cendence: pohnutka k destrukci se vynoří vždycky, když touha tvořit není naplněna. A tak zdravá společnost by měla být společností, která člověku dává možnost naplnění jeho kreativních potencí – a každý člověk je v té či oné míře má. Společnost, která je degraduje na pseudokreativitu pasivní „recepce“ a která nabízí permanentní zábavu a požitek jako substituci tvorby, asi úplně zdravá nebude.

Literatura:
Fromm, E. 1955 The Sane Society; citován polský překlad Zdrowe społeczeństwo. Warszawa: PIW, 1996
Fromm, E. [1954] 1993. Strach ze svobody. Praha: Naše vojsko

Miloslav Petrusek


Viz též heslo svoboda nebo škola frankfurtská ve Velkém sociologickém slovníku (1996)