Společnost zrychlující se (akcelerující) (PSpol)
Společnost zrychlující se (akcelerující)
Jako titul své knihy použil označení „zrychlující se společnost“ v kontextu v podstatě politologickém významný činitel německé sociální demokracie (SPD) Peter Glotz (1999), aby naznačil, že evropské společnosti se stávají „zpomalujícími se“, tedy v podstatě stagnujícími společnostmi v „digitální epoše“, jejíž nástup včas – na rozdíl od Spojených států – nezachytily. Americká společnost je tedy onou akcelerující společností, která udává tón, protože přes všechny problémy dokáže udržet rovnoměrné tempo ve vývoji ekonomiky a vyrovnaný chod ostatních součástí sociálního systému. Zpoždění Evropy spatřuje Glotz mj. v tom, že (vlivem úzké vrstvy intelektuálů) podněcuje skepsi a nedůvěru v sebe samu: proto se stávají intelektuálními ikonami (podle Glotze) Neil Postman a Paul Virillio s jejich radikální kritikou mediální společnosti nebo Jean Baudrillard s kritikou medializace světa a rozvoje konzumní společnosti. Glotz v kritice zpožďujících se společností nešetří sociální stát, který demotivuje jedince: na volném trhu vyhrává pouze mobilita a energie individua, státní politika může trh částečně regulovat, ale nemůže řešit obrovské přesuny, které trh v globalizovaném světě vyvolává. Ve zrychlující se společnosti musí jedinec vzít definitivně osud do svých rukou a hledat a vytvářet nabídky. Glotz viděl perspektivu zrychlení také v rozvoji vzdělání, zejména v rozvoji užití internetu a interaktivních digitálních her jako „legitimní součásti“ moderní pedagogiky. Tzv. netkids (děti vzdělané na počítačích) jsou podle Glotze samostatnější, chytřejší a sebevědomější, což je dáno mj. tím, že rychleji a samostatněji zpracovávají informace.
Glotzova vize (v podstatě jde o opozici „Starého“ a „Nového“ světa) je až radikálně individualistická, jeho kritika sociálního státu je vedena v logice teorie růstu jako samoúčelu. Také vize společnosti, která bude v rukou výhradně těch, kdo na mobilitním žebříčku vzestoupí jen proto, že jejich „digitální dispozice“ budou větší než u jiných (jinak zaměřených a jinak vzdělaných), je spíše technokraticky depresivní než opravdu radostná. Není podstatné, že je to v rozporu s původní politickou orientací Petera Glotze. Logika jeho knihy vyúsťuje ve známé „dohnat a předehnat Ameriku“ – což je heslo stejně tak nerealistické jako zavádějící. Elementární otázka totiž zní – proč?
Zcela jinak – filozoficky hlouběji i obecněji a sociologicky snad i zajímavěji – téma zrychlení klade britský historik Arnold Toynbee, který svou velkou filozofii dějin postavil na koncepci „výzvy a odpovědi“, jejíž podstata je zhruba tato: vnější prostředí (přírodní i společenské, především však přírodní), které si člověk ani jako individuum ani jako člen společnosti nevolí, je pro každé lidské společenství výzvou, aby se s ním vyrovnalo. Na stovkách neuvěřitelně pečlivě vybraných příkladů (což zdaleka nevylučuje, že celá koncepce může být nakonec jen velkou historiozofickou spekulací) Toynbee dokazuje, že v „rozporu se zdravým rozumem“, který nás přesvědčuje, že civilizace se rozvíjejí rychleji, snáze a dynamičtěji, v příznivém přírodním prostředí a v poklidných sociálních vztazích se sousedy, neplatí sice pravidlo, že „čím silnější je výzva, tím silnější je odpověď“, ale platí zákonitost umírněnější – „nejvýznamněji stimulačně působí prostředí středně silně náročné“, tedy „výzva střední síly“. Mimochodem – tím je také dána míra odlišné rozvinutosti jednotlivých civilizací (Toynbee jich stanovil dvacet jedna): civilizace vystavené „středně silné výzvě“ zejména vnějšího přírodního prostředí se vyvinuly ve vyspělejší sociokulturní celky než civilizace situované do „poklidného“ prostředí, nevyžadujícího žádné mimořádné úsilí. Tuto generální ideu (rozpracovanou již ve 40. letech 20. století) Toynbee ve své závěti Lidstvo a matka Země ze 70. let aplikoval na perspektivy moderního člověčenstva.
Toynbee dochází k tezi, že došlo ke zvláštnímu paradoxu. Člověk zůstal po staletí, snad tisíciletí stejný, ale jeho vnější prostředí se zejména v posledních desetiletích k nepoznání změnilo. Tato změna ale není „vlastní přírodě“, ona přichází jako důsledek lidské aktivity. Jistě, člověk od samého počátku, kdy zvládl schopnost ovlivňovat alespoň bezprostřední okolí, začal systematicky proměňovat své prostředí, tato změna však probíhala neobyčejně pomalu, „v řádech“ tisíciletí, později staletí. Dnes jsme se chytili do pasti expanzivního ekonomického růstu, který je již více než jen odpovědí na „výzvy“ vnějšího prostředí, je reakcí – opožděnou a neefektivní – na prostředí, které jsme z podstatné části vytvořili my sami. Základní problém spočívá v tom, že svět s člověkem je nerovnoměrně uspořádán: člověk zůstává tím, čím jej příroda „stvořila“ a vybavila, je jakousi konstantou (nejen antropologickou), zatímco vnější prostředí se změnilo ve všech ohledech. „Výzvy“ postupně přesahují možnosti lidského společenství na ně adekvátně reagovat. Jinými slovy – dochází k extrémnímu zrychlení ve vývoji všech parametrů vnějšího prostředí, samozřejmě také v důsledku zrychlení rozvoje vědy a techniky, tedy k jakési „zdvojené akceleraci“: akceleraci vědy a techniky, která produkuje extrémní akceleraci vnějších podnětů.
Toynbee upozornil již ve 40. letech na ještě jeden podstatný jev, který je s tímto stavem věcí spojen, totiž na limitovanou lidskou přizpůsobivost: adaptabilita lidského druhu je v posledních letech vystavena historicky bezprecedentnímu tlaku. A opět, dodáme-li konkrétní příklady z naší doby – zčásti je to tlak vnější, jemuž se individuum nemůže vyhnout (hluk velkoměsta, pach zplodin, koncentrace populace na určitých místech atd.), zčásti je to ale tlak, který si individuum působí samo (většinou jako produkt spotřební společnosti) – individuálně poslouchaná hlomozivá hudba, účast na kolektivních parties, kde není možnost reálné komunikace, bláznivý shopping atd.
Toynbeeho teorie „výzvy a odpovědi“ obsahuje ještě jeden nezanedbatelný moment. Toynbee je (trochu starosvětsky) přesvědčen, že povinnost včas identifikovat „výzvy“ vnějšího prostředí a připravit lidské společenství na jejich možné důsledky je věcí společenské elity. Elita, která právě tomuto úkolu nedostojí, musí odejít z dějinného jeviště (a stejně odejde). Ve „fungujících demokraciích“ je ovšem otázka, jak může dlouhodobé výzvy identifikovat a respektovat jen krátkodobě působící elita.
Literatura:
Glotz, P. 1999. Die beschleunigte Gesellschaft: Kulturkämpfe im digitalen Kapitalismus. München: Kindler
Krejčí, J. 2002. Postižitelné proudy dějin. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON)
Toynbee, A. J. [1934–1961] 1995. Studium dějin: úvod. Praha: Práh
Toynbee, J. A. [1976] 2001. Lidstvo a matka Země: vyprávění o dějinách světa. Praha: Práh
Viz též heslo stát sociální nebo civilizace ve Velkém sociologickém slovníku (1996)