Stát absolutistický
stát absolutistický – pojem běžně používaný pro označení neomezené státní moci, která může mít různé podoby. V období mezi renesancí a Fr. revolucí se ve velkých státech záp. Evropy objevila radikální expanze moci vládnoucích struktur. Tehdejší političtí teoretikové museli často racionálně odůvodňovat rostoucí požadavky státu a vládců na společnost a zkoumat novou panovnickou moc („potestas absoluta“), připisovanou králi. Název absolutismus byl ale později přisouzen spíše jednotícím abstraktním principům spol. uspořádání než konkrétním atributům osoby panovníka. Historici poukazují více na institucionální aspekty než na utopické sny zastánců monarchie a opakovaně zdůrazňují omezení s.a. v praxi (a často i v teorii) v raném novověku. Ti, kteří pojem s.a. používají i pro popis nejnovějších vládních systémů ve střední a vých. Evropě, mají problémy s odlišením různých „absolutismů“.
Centralistické monarchie prudce zvýšily své schopnosti získávat finanční prostředky v důsledku válčení nebývalé intenzity. Přeměna dosavadních systémů v s.a. pak byla souhrnem mnoha dílčích procesů: nezávislí velmoži byli podmaněni (často na bitevním poli), moc místních pánů byla omezena, tradiční orgány (shomáždění prominentů, městské rady, duchovenstvo) byly přetvořeny, oslabeny nebo zrušeny, rozvíjela se nár. síť cest, transnacionální latina byla nahrazena nár. jazyky, prudce vzrůstalo zdaňování a stále více rozumově zdůvodňované vojenské síly byly využívány i proti vzpurným daňovým poplatníkům. Tyto tendence se objevily prakticky po celé Evropě. Transnacionální uspořádání bylo přetvořeno na systém vnitřně suverénních národních států, vytvořených v rozsahu starších společenství nebo „jmění“, což vyžadovalo nové normy k regulaci vzájemných vztahů, normy zabraňující vzájemné destrukci. Zrodil se pojem „stát z rozumu“ v kontrastu k státu, jehož jednání bylo motivováno příbuzenskými vztahy královské vlády, požadavky církve nebo snahou o osobní zisky.
Nové s.a. rozvinuly byrokratické instituce nadvlády a navenek vyvíjely nové formy diplomacie, nová pravidla válčení a v neposlední řadě myšlenku „mezinárodního práva“. V záp. Evropě zastánci monarchické moci vyžadovali moc absolutnější než v minulosti. Státní boj s nezávislou šlechtou vlastnící pozemky směřoval k oslabení její nadvlády nad rolníky, kteří nyní platili daně státu. Občas byla velká pravomoc soustředěná do rukou „rad“ (např. Consejo de Estado ve Španělsku nebo císařská rada Kateřiny Veliké), jindy hráli nevídanou úlohu jednotliví panovníkovi zástupci (Olivares ve Španělsku nebo Richelieu ve Francii). Rostoucí nároky státu vedly i k rozvoji společenských věd; vznikala pojednání o „statistice království“ pro správce, jejichž hlad po informacích o jejich územích přesahoval schopnosti, které měli jejich úředníci, rozmohlo se studium demografie, protože se vláda snažila zjistit reprodukční trendy obyv., aby mohla racionalizovat strategické plánování pro zdaňování a válčení (viz politická aritmetika). Ačkoli monarchové byli v podstatě všude podpořeni náboženstvím, byli také legalizováni novým světským rozumovým odůvodněním (málo vládců bylo tak radikálních jako Jakub I. v Anglii, který vyhlásil božská práva králů, ale všude byla předchozí ujednání církve s mocenskými silami vystavena útoku). Podle fr. verze monarchické teorie zůstával král stejně jako ve středověku poddaným božího zákona a zákl. zákonů Francie, královská autorita byla v principu omezená, ale žádná lidská instituce nemohla řídit krále. Král byl tedy omezen, ale byl jediným posuzovatelm tohoto omezení.
V debatách a zápase s novým státně centristickým řádem byly rozvinuty některé koncepční základy spol. věd. Snad nejdůkladnější a nejpřijatelnější postřehy pocházejí od pozorovatelů mimo kontinent. V Anglii T. Hobbes a J. Locke předložili otázku vztahu individua k nové spol. moci (viz Leviathan). V Holandsku (nejméně absolutistickém ze záp. států) bylo vypracováno nové chápání Evropy jako systému států (podle Grotiova mezinár. zákona), v roztříštěné Itálii bylo světské racionální chápání činnosti státu poprvé pojmenováno „ragione di stato“ (stát z rozumu) a N. Machiavelli zde vyložil vládnutí radikálně světským způsobem. Ještě v 19. a 20. st. byly dozvuky tohoto období závažným problémem. Ani marxisté se nedokázali shodnout, zda s.a. má být viděn jako poslední záchvěv feudalismu, kdy se šlechta ztrácející své pozice na venkově vlivem rostoucí rolnické emancipace obrací ke státnímu aparátu a k vymáhání prostředků daněmi, nebo jako výsledek odcizení mezi starou šlechtou a novou buržoazií, dovolující státu rozvíjet nezávislost na spol. třídách, či spíše jako nástroj buržoazní nadvlády, která použila novější formy bohatství jako síly proti pozůstatkům feudalismu.
absolutist state État absolutiste absolutist Staat Stato assolutistico
Literatura: Anderson, P.: Lineages of the Absolute State. London 1974; Friedrich, C.: The Age of the Baroque, 1610–1660. New York 1952; Hatton, R. ed.: Louis XIV. and Absolutism. Columbus 1976; Rothkrug, L.: The Opposition to Louis XIV.: The Political and Social Origins of the French Enlightenment. Princeton 1965; Hubatsch, W.: Absolutismus. Darmstadt 1973; Tilly, Ch.: Coercion, Capital and European States, 990–1990. London 1990.