Bráhmanismus

bráhmanismus – jedno z nejstarších náboženství s propracovaným hierarchickým spol. systémem a vzory životní dráhy člověka. V průběhu dlouhého dějinného období (začínajícího zhruba 1000 l. př. Kr.) se vytvořilo ve starověké Indii a mělo fundamentální význam pro vývoj indické kultury a společnosti. B. prodělal mnoho podstatných změn, a proto existují rozpory při určování jeho hist. ohraničení i při jeho vymezení. Navazoval na starší polyteistický náb. systém, který vznikl po expanzi árijských kmenů na indický poloostrov smíšením klasické indogermánské mytologie s rozrůzněnými a málo známými představami původního obyv. Plodem této syntézy jsou i nejstarší památky árijské duchovní kultury, védy nazývané Rgvéd, Sámavéd, Jadžurvéd, Atharvavéd, mající primární důležitost pro všechny další indické náb. systémy. Jsou to texty především náb. hymnů, mytologie a rituálních pravidel. Védy byly pro dávné Indy podobným kult. pojítkem jako např. homérské rukopisy pro starověké Řeky nebo starozákonní knihy pro Izraelity. Položily základ prvnímu soc. rozdělení obyv. Indie. Všichni Árjové měli naslouchat textům véd a nabytí jejich znalosti bylo bráno jako přijmutí či „zasvěcení“ do árijské společnosti, do komunity plnoprávných lidí. Bylo to druhé zrození člověka – zrození do společnosti. Proto se Árjové nazývali „dvojzrozenci“ a byli pojímáni jako vznešenější oproti podrobenému původnímu obyv., kterému byl naopak přístup k védám zakázán. Na konci tohoto védského období se rodí b. Vznikají tzv. bráhmanské texty a později texty upanišad.

B. rozvinul již dříve naznačené rozdělení indické společnosti do 5 kast (varen). Nejvyšší byli bráhmani (kněží a vzdělanecká elita), další kšatrijové (bojovníci a válečníci), následovali vajšvové (obchodníci a řemeslníci některých profesí) a jako nejnižší varna sudrové (provozovatelé některých řemesel, lidé vykonávající podřadné práce). Zcela „na dně“ společnosti byli tzv. „nedotknutelní“, což byli cizinci a potomci původních obyv. Tito lidé byli vlastně bez kasty, tzn. nebyli součástí společnosti, a pouhý styk s nimi poskvrňoval. Kasty se mezi sebou nesměly mísit, a to ani manželstvím. Popsané spol. rozvrstvení s drobnými modifikacemi trvalo prakticky až do 20. st. V moderní Indii je sice kastovnictví zákonem zrušeno, jeho doznívání a důsledky jsou ale dodnes soc. problémem. V náb. systému b. ve vrcholném období vystupují do popředí prvky magie a rituálu. Zatímco dříve měli všichni dvojzrození na základě poznání véd v podstatě rovný vztah k bohům, nyní se obcování s nimi a ovládnutí rituálu a magie stává výsadním právem kněžské vrstvy. Bráhmani se rychle vydělují z ostatní společnosti a začínají se považovat za bohy.

V bráhmanských textech se formuje také známá teorie reinkarnace, typická pro indické myšlení. Tato teorie opakovaného rození a umírání je založena na tzv. karmanském zákoně. Karma je učení o skutkové odplatě, které ideologicky podkládá jak reinkarnační teorii, tak i spol. rozvrstvení na varny. Nade vším vesmírným řádem vládne zákon kauzality, nikoli bohové, a moc vykonaného skutku přináší podle své povahy odměnu nebo trest. Každý skutek či děj je zároveň příčinou i následkem činů či dějů jiných. Jediné, co člověka provází koloběhem neustálých rození, umírání a nových zrození, je zákon skutkové odplaty. Svůj vlastní osud si člověk připravuje sám. Podle bráhmanských teorií se narodí znovu v takové spol. vrstvě a podmínkách, jaké si zasloužil svými skutky a zásluhami v minulém životě. Pro získání zásluh je nejpodstatnější život podle řádu neboli dharma, správné plnění spol. a náb. povinností. Tím získává indické náboženství závažný etický náboj, který později dále rozpracovává buddhismus. Cílem života jednotlivce není však pouze dosažení vyšší varny v příštím životě, nýbrž naprosté vysvobození z koloběhu životů (mókša). Člověk jej dosáhne, jestliže zdokonaluje se koloběhem zrození a životů narodí se nakonec v postavení bráhmana a zde dojde nejvyššího poznání. Vysvobodit se může pouze sám, podrobí-li se řádu věcí, uvědomí-li si správně své místo v něm, svou jednotu se svět. děním. Pozná-li sám sebe ve vztahu k veškerenstvu (neboť není na světě nic, co by člověk také neměl ve svém srdci), utichne v jeho nitru veškerá touha po věcech tohoto světa. Protože tato touha byla pravou příčinou opakovaných zrození, už se více nenarodí a dosáhne vysvobození. Soc. učení, jež z této filozofie vyplývá, nabádá k podrobení se spol. řádu, protože člověk je jeho součástí a spolutvůrcem.

Učení o řádu (dharmě) bylo v Indii rozpracováno do nejmenších detailů. V praxi znamenalo, že téměř pro každý životní krok existovala přesná pravidla, jimiž se měl člověk řídit, a správné prožití jednotlivých životních období bylo pevně stanoveno. Pro muže byl život rozdělen na 4 období: 1. jako chlapec a mladík byl bráhmačárinem, poslušným starších členů rodiny (ve vyšších kastách se v tomto období vzdělával věd., náb. a prakticky); 2. sňatkem vstupoval do druhé části svého života, stal se z něj hospodář (grhastah), otec rodiny a udržovatel rodinné tradice, a to až do chvíle, kdy se některému jeho synovi narodil první syn, čímž bylo zajištěno pokračování rodu; 3. pak z domova odešel, a to bez veškerého majetku, kromě oděvu, který měl na sobě, aby se stal vanaprasthou (poustevníkem) a v samotě bádal nad lidskými i božskými pravdami, a tak se snažil dojít absolutního poznání a tím i vysvobození z koloběhu životů; 4. poslední období života ztělesňoval sanjásin (poutník), který dosáhnuv už poznání chodil až do své smrti po zemi a poučoval ty, kteří o to stáli. Pro pravověrného bráhmana existovala jediná možnost, jak se vymanit ze svého soc. postavení, a to odejít do pustiny, vzdát se světa a oddat se askezi, aby získal zásluhy pro příští zrození nebo dosáhl poznání a vysvobození cestou odříkání už v přítomném životě. Žádnou aktivní revoltu proti soc. řádu b. nepřipouští, neboť podle tohoto náboženství není spravedlnosti a spol. postavení jedince je určeno jako následek jeho vlastních skutků. Jako náb. a fil. směr b. nikdy zcela nezanikl, ale v 1. polovině tohoto tisíciletí se spolu se zbytky indického buddhismu a některými vlivy islámu transformoval v nový synkretický náb. Systém

Brahmanism brahmanisme Brahmaismus brahmanesimo

Literatura: Antonová: Dějiny Indie. Praha 1980; Dějiny lidstva. Praha 1940; Lesný, V.: Duch Indie. Praha 1968; Zbavitel, D. – Gampert, J.: Moudrost a umění starých Indů. Praha 1971.

Berenika Lindová