Materialismus historický

materialismus historický – pojetí hist. procesu vypracované K. Marxem a F. Engelsem, podle něhož celé tzv. světové dějiny nejsou nic jiného než „vytváření člověka lidskou prací“. Jakkoliv jsou přír. podmínky předpokladem a terénem hist. procesu, pro jeho pochopení nejsou určující. Klíčový význam má lidská schopnost přetvářet vlastní aktivitou přír. předpoklady. Dějiny jsou pro marxismus zákonitým procesem, což ale podle marxistů neruší prostor pro svobodnou činnost lidí. M.h. bývá též nazýván ekonomickým determinismem, resp. ekon. pojetím dějin. Podle m.h. člověk přetváří svou předmětnou činností vnější prostředí (přír. i soc.) a tím mění i sebe sama. Práce, činnost původně založená na přír. nutnosti, byla už v něm. klasické filozofii považována ze konstitutivní pro člověka jako jedince i jako druh, protože se v ní vzájemně převrací subjektivní a objektivní, materiální a ideální. Podle m.h. není práce jen produkcí bohatství (J. Locke, A. Smith, D. Ricardo aj.), ale produkcí dějin. György S. Lukács se neúspěšně pokusil v knize K ontologii společenského bytí (1964–1971) najít v analýze pracovního procesu přímý klíč k dešifrování spol. vztahů.

Od doby Stalinovy docházelo k ekonomickému redukcionismu, k přesvědčení, že společnost lze integrovat pouhými ekon. strukturami. M.h. podobně jako dialektický materialismus (s kterým se prakticky překrývá) byl přizpůsoben konceptu spol. racionality, který byl spojen s industriálním kapitalismem, jehož zpětnou vazbou byl de facto byrokratický socialismus. Byl charakterizován manipulativností, instrumentálností, absencí hodnotové dynamiky, jak to klasicky vyjádřil Max Weber. Antisystémový potenciál socialismu a emancipační potenciál samosprávných struktur tak byly redukovány na minimum. Redukcionismus v pojetí společnosti a spol. racionality ústil ve „zbytkové pojetí“ kultury a celého hodnotového horizontu a projevoval se zvl. v učení o základně a nadstavbě. Dějinnou skutečností pro Marxe je společenskoekonomická formace, kategorie konkrétní totality. Mater. pojetí dějin je monistické, jednotlivé formy a prvky lze vysvětlit jen na základě jejich místa v konkrétním vyvíjejícím se celku.

Poprvé se s m.h. setkáváme v Marxově Německé ideologii (1855). Marx užíval metodu m.h. při vysvětlení teor. reprodukce dějinného vývoje kapitalismu (Kapitál, I. díl, 1867), zprostředkovaně i dalších spol. skutečností. Po jeho smrti rozvíjeli m.h. K. Kautsky, H. Cunow, F. Mehring, G. V. Plechanov, A. Labriola, M. Adler, K. Renner a B. Bauer jako hlavní teoretici II. internacionály, specif. způsobem pak E. Bernstein (odmítl dialektiku jako metodu spol.vědní práce). Mezi teoretiky III. internacionály kromě V. I. Lenina vynikli na tomto poli N. I. Bucharin a L. D. Trockij, G. S. Lukács, K. Korsch, K. A. Wittfogel, E. Bloch a zejm. A. Gramsci. Stalinovy spisy vrátily problematiku m.h. k překonaným hlediskům. Nový rozmach m.h. nastal až po Stalinově smrti a po XX. sjezdu KSSS. Pokus o rekonstrukci s rezignací na možnost komplexní racionality podnikl ve 20. st. Jürgen Habermas. V bývalém SSSR rozpracovávala m.h. zejm. Kelleho škola a teor. zaměřená historiografie (M. A. Barg, Pavlov aj.). O vztahu marxistické sociologie k m.h. platí totéž co o jejím vztahu k dialektickému materialismu.

historical materialism matérialisme historique historischer Materialismus materialismo storico

Literatura: Bocheński, I.: Europäische Philosophie der Gegenwart. München 1951; Chrestomatija po dialektičeskomu i istoričeskomu materializmu. Moskva 1971; Politzer, G.: Principes élémentaires de philosophie. Paris 1946; Základy marxistické filosofie. Praha 1959; viz též materialismus dialektický.

Miroslav Ransdorf