Sociologie marxistická

sociologie marxistická – souhrnné označení pro všechny s-gické koncepce vycházející z díla K. Marxe a F. Engelse včetně jejich vlastní teorie. Marxova a Engelsova s-gická koncepce se od sebe v jednotlivostech liší, žádný z nich ovšem pro její označení nepoužíval termín s-gie, ačkoliv byl v době jejich života nejen znám, ale v podstatě již dost všeobecně akceptován. Jsou známa Marxova veskrze negativní vyjádření o A. Comtovi (ve srovnání s G. W. F. Hegelem je Comte žalostný) a názor Engelsův, že Comtův systém je vnitřně rozporný v tom smyslu, že na jedné straně obsahuje mnoho geniálních, ale nerozvinutých myšlenek, na druhé straně je vyjádřením šosáckého svět. názoru. Veškerá genialita Comtova je ale podle Engelse prostou výpůjčkou od Saint-Simona. Engels si sice dopisoval s F. Tönniesem, který byl po určitou dobu marxismem zaujat, ale k jiným svým s-gickým současníkům se Marx ani Engels nevyjádřili. Termín s-gie pro označení s.m. použil na počátku 20. st. Lenin, v podstatě jako dobovou úlitbu jazykovému úzu a v ostré polemice s tzv. subjektivními sociology (N. K. Michajlovskim, P. L. Lavrovem), kteří představují zajímavou část rus. s-gické tradice, Leninem z dějin rus. myšlení exkomunikovanou. Lenin ztotožnil s.m.historickým materialismem a tím otevřel pole pro stovky absurdních definičních sporů, které na téma, do jaké míry je nebo není m.s. filozofií (hist. materialismem), byly vedeny v 60.–80. l. Svou vlastní teorii, která byla více než prostým opakováním standardních marx. tezí, označoval jako s.m. Nikolaj I. Bucharin, který byl v s-gii důsledným ekon. monistou a zajímavým teoretikem rovnováhy. Ve své knize Těorija istoričeskogo matěrializma. Populjarnyj učebnik marksistskoj sociologii (1921, poslední vydání 1929) se pokusil nejen systematizovat s.m. s využitím zejm. impulsů teorie rovnováhy A. Bogdanova (tzv. tektologie), ale formulovat také poněkud věcnější stanovisko k soudobé nemarx. s-gii (zejm. k organicismu a biologismu). Po Stalinově polit. triumfu byla v SSSR zlikvidována nejen Bucharinova, ale celá s-gie jako vědní obor. Reálné marx. myšlení se vyvíjelo v podstatě mimo institucionalizované struktury sov. oficiálního marxismu; L. Kołakowski dělí tento vývoj do tří etap: etapy konstituce (Marx, Engels a bezprostřední žáci), etapy rozvoje (K. Kautsky, R. Luxemburgová, Bernstein, Jean Jaures, P. Lafargue, G. E. Sorel, A. Labriola, L. Krzywicky, austromarxisté – viz austromarxismus, G. V. Plechanov a první vývojová fáze leninismu) a etapy rozkladu leninismu, sov. oficiální marxismus a paralelně záp. neomarxismus). V čes. zemích má s.m. jistou nezanedbatelnou tradici, která souvisí se silně levicovou orientací meziválečné inteligence: v oblasti s-gie literatury působili B. Václavek, K. Konrad, E. Urx, kteří se také účastnili diskusí o strukturalismu; J. Šverma diskutoval o české nár. povaze s E. Chalupným; s-gické zájmy měla na Slovensku skupina DAV (L. Novomeský, V. Clementis); význ. propagátorem sov. s-gie a filozofie 30. l. byl filozof L. Svoboda. V tomto smyslu i svými hist. kořeny je s.m. součástí evrop. myšlenkové tradice. Po obnovení s-gie v 60. l. bylo v Československu používání epiteta „marxistický“ v souvislosti se s-gii prakticky povinné a závazné (používali ho i ti, kteří marxisty nikdy nebyli), zejm. pak v 70. a 80. l., kdy s-gie byla spíše trpěna než respektována. Institucionálně mohla přežít a lidé se mohli publikačně projevit jen jako stoupenci s.m., byť ryze proklamativní. Vysloveně degenerovanou formou s.m. byla sociologie marxisticko-leninská.

Marxist sociology sociologie marxiste marxistische Soziologie sociologia marxista

Literatura: Alan, J.: Sociologie a N. Bucharin. Filozófia, XXII, 1967, č. 1; Bucharin, N. I.: Izbrannyje proizveděnija. Moskva 1988; Engels, B.: Dopis F. Tönniesovi z 24. 1. 1895. In: Marx, K.Engels, B.: Vybrané dopisy. Praha 1952; Kołakowski, L.: Glówne nurty marksizmu, sv. I.–III. Warszawa 1988; Marcuse, H.: Soviet Marxism. A Critical Analysis. New York 1961; Marx, K.: Dopis Engelsovi z 7. 7. 1866. In: Marx, K.Engels, B.: Vybrané dopisy. Praha 1952.

Miloslav Petrusek