Prostor sociální

prostor sociální – termín používaný v s-gii ve dvou podstatně odlišných významech: 1. v doslovném významu pro označení té části fyzického prostoru, která je člověkem (společností, lidskými skupinami) osvojena, tj. obývána, využívána a poznávána; 2. v metaforickém významu, který s-gicky přesněji vymezil P. A. Sorokin, pro označení specif., konstruované, ideální sféry, v níž se nacházejí lidé a soc. skupiny (najít místo člověka, soc. skupiny či jevu v p.s. znamená určit jeho vztahy k jiným lidem nebo soc. jevům vybraným jako referenční body). Sorokin původně p.s. vymezil jako svébytný druh reálného prostoru, v němž jsou umístěny soc. fenomény: lidé pracovali jen s představou p.s., v prostoru se orientovali pomocí soc. určených vztažných bodů (dům vedle radnice, na Pavlově poli), absolutní či geometrický prostor, který sjednocuje lokální prostorové uvažování, je až sekundárním produktem. Podobně jako sociálním časem zabýval se prostorem sociálním jako samostatným s-gickým tématem poprvé É. Durkheim a jeho škola. Durkheim pochopil odlišnost p.s. od prostoru fyzikálního či geometrického (terminologické rozlišení je až Sorokinovo) a vysvětlil, jak prostorové představy a pojmy vznikají jako důsledky lidské organizace prostorového chování a vnímání prostoru (představy o prostoru „obecně“ jsou např. závislé na tvaru kmenového sídelního prostoru). P.s. je stejně jako čas kolekt., skup. představou a mění se v závislosti na konkrétní skupině, kultuře a společenství, které v daném prostoru žije a manipuluje jím: mezi pojmovým řádem (tedy i představou o prostoru a času) a soc. řádem existuje kauzální vztah (pojmový řád má základ v soc. řádu). Před Durkheimem byl význam p.s. (ztotožněného však značně reduktivně s přír. prostředím) rozpoznán v klasických koncepcích geografického determinismu (určující role prostoru a přír. prostředí u Motesquieua, H. T. Bucklea, do jisté míry J. G. Herdera atd.). U nás zakladatel s-gie T. G. Masaryk docenil již ve svých prvních s-gických přednáškách Praktická filosofie (1884) a ve stati Teorie dějin dle zásad H. T. Bucklea (1884) význam přír. prostředí a p.s., dokonce si uvědomoval negativní efekty lidského působení na přírodu. V této tradici zájmu o prostorovou determinaci soc. chování, ale i nár. povahy v Čechách pokračoval zejm. Emanuel Chalupný.

V Marxově teorii má p.s. podobně význ. roli jako čas: předpokladem vzniku kapitalismu je nová organizace prostorového chování (uvolnění pohybu pracovní síly v prostoru), kapitalismus mění dějiny ve svět. dějiny tím, že redefinuje p.s. a zejm. koncept hranic svět. trhem. G. V. Plechanov v tomto směru uvažování pokračoval až do krajních mezí (úroveň a povaha výrobního způsobu je podmíněna přír. prostředím a zejm. disponibilními přír. zdroji), podobně jako A. Labriola. Georg Engelbert Graf požadoval zabudovat geografii do systému materialistického pojetí dějin a stal se dokonce spoluzakladatelem geopolitiky. Geopolitika je osobitým způsobem pojetí p.s. (národy bez prostoru, role životního prostoru atd.). Pozitivní momenty marx. tradice rozvinul vlivným dílem La question urbaine (1977) Manuel Castells (podle něho je p.s. materiálním výtvorem, jenž je ve vztahu k jiným materiálním elementům, tedy také k lidem, kteří vstupujíce do různých soc. vztahů dávají p.s. určitou formu, funkci a soc. význam). Velkou roli hraje kategorie p.s. v koncepci svět. systému neomarxisty I. M. Wallersteina. Do obecného povědomí vstoupily kategorie centrum a periferie, které jsou používány v různých kontextech.

V rámci klasické s-gie byl pojem p.s. význ. obohacen Georgem Simmelem (úvahy o městě a městském způsobu života), zejm. však chicagskou školou a jejím ekologickým přístupem. Koncept p.s. hraje jistou roli i v soudobých ekologických teoriích a diskusích (používá se zřídka) a ve snahách o ustavení tzv. environmentálního paradigmatu, v němž se zdůrazňuje téměř absolutní závislost člověka na prostoru a prostorových podmínkách (surovinových a jiných zdrojích). Nové prvky do pojetí p.s. vnesla interpretativní s-gie, zejm. konceptem vtělení a těla (tělo jako základ prostorové orientace). Konstruktivistické teorie rozvíjejí v nové podobě durkheimovský impuls, že totiž p.s. je soc. konstrukcí, která vzniká v permanentní komunikaci, etnometodologie v kooperaci se soc. antropologií zkoumá roli p.s. v každodenním životě (prostorové segmenty lidských aktivit). Metaforické pojetí p.s. má zakotvení v běžném jazyce (býti nahoře, dole, upadat, vzestupovat pro označení soc. pohybu), v prostorových metaforách se vyjadřuje třídní a soc. pozice a socální hierarchie a diferenciace od nepaměti. Sorokinovo pozdější příliš komplikované metaforické pojetí p.s. (v němž jsou umístěny soc. významy), jímž korigoval svou původní koncepci z r. 1936, se neujalo, metaforický způsob operace s pojmem p.s. však zůstal běžný. V poslední době pojem p.s. v metaforickém významu, který je velmi podoben Sorokinově představě (a snad jí inspirován), použil Pierre F. Bourdieu, který svůj p.s. konstruuje pomocí tří proměnných – objemu kapitálu, složení kapitálu a změn v objemu a složení kapitálu v čase (jde o proporci kapitálu ekon. a kult.). V Čechách se problémem p.s. systematicky a v různých kontextech zabýval především Jiří Musil a jeho spolupracovníci a žáci.

social space espace sociale Sozialraum spazio sociale, area sociale

Literatura: Bourdieu, P. F.: La distinction. Critique sociale du jugement. Paris 1979; Lefèbvre, H.: La production de l' espace. Paris 1986; Sorokin, P. A.: Social and Cultural Mobility. Glencoe 1959.

Miloslav Petrusek