Machiavelismus: Porovnání verzí

(import na produkční server)
 
 
(Není zobrazena jedna mezilehlá verze od jednoho dalšího uživatele.)
Řádek 12: Řádek 12:
 
</div>
 
</div>
  
<span class="section_title">Literatura:</span> ''Gramsci, A.'': Poznámky o Machiavellim, politice a moderním státu. Praha 1970; ''Kultura'' v zrcadle dějin filozofie. Praha 1982; ''Machiavelli, N.'': Úvahy o vládnutí a o vojenství. Praha 1986.
+
<span class="section_title">Literatura:</span> ''Gramsci, A.'': Poznámky o Machiavellim, politice a moderním státu. Praha 1970; ''Kultura v zrcadle dějin filozofie''. Praha 1982; ''Machiavelli, N.'': Úvahy o vládnutí a o vojenství. Praha 1986.
  
-- ''[[:Kategorie:Aut: Sedláček Jan|Jan Sedláček]]''<br />
+
''[[:Kategorie:Aut: Sedláček Jan|Jan Sedláček]]''<br />
 
[[Kategorie:Aut: Sedláček Jan]]
 
[[Kategorie:Aut: Sedláček Jan]]
 
[[Kategorie:Terminologie/politika, ideologie, právo, správa]]
 
[[Kategorie:Terminologie/politika, ideologie, právo, správa]]
 
[[Kategorie:VSgS]]
 
[[Kategorie:VSgS]]

Aktuální verze z 2. 2. 2018, 20:45

machiavelismus – termín odvozený od jména nejvýzn. it. renesančního teoretika společnosti a politiky N. Machiavelliho. Je používán v řadě významů, z nichž první splývá s autentickými názory N. Machiavelliho na stát a politiku, druhý se ztotožněním m. s amorálností a polit. bezzásadovostí, popř. (v psychol. pojetí m.) s prostou vypočítavostí a schopností sjednávat a rušit koalice, třetí pojetí jej charakterizuje jako počátek věd. přístupu k politice, jako směr, který politiku demaskuje, strhává z ní ideol. roušku, zbavuje ji mýtů a derivací a odhaluje její pravou podstatu, jíž je boj o moc, především o moc státní. Sám Machiavelli svou spol. teorii vědomě budoval jako nástroj změny stávající skutečnosti a návod k jednání. Byl přesvědčen, že při sjednocení Itálie musí hlavní roli sehrát silný a rozhodný panovník, který k tomuto cíli nebude váhat použít všechny dostupné prostředky včetně těch, jež jsou z morálního hlediska hodnoceny jako povážlivé nebo dokonce neúnosné. Obraz takového panovníka podal a zákl. metody a techniky jeho vlády popsal v díle The Principe (1513). Vládce podle Machiavelliho může být krutý, nemusí držet slovo, může něco jiného předstírat a něco jiného dělat, nesmí se spoléhat hlavně na sílu argumentů, ale na argument síly, nemá se přiznávat k chybám, ale vždy je svalovat na druhé, a to i na své nejbližší spolupracovníky apod. Právě na základě těchto doporučení bylo brzy po Machiavelliho smrti obviněno jeho dílo z amorálnosti a k tomuto hodnocení se hlásila i řada politiků a myslitelů v dalších st. Už v polovině 16. st. byl Machiavelliho obraz symbolicky spálen na hranici, papež Pavel IV. a poté tridentský koncil dali Machiavelliho díla na index, dokonce události bartolomějské noci byly připisovány vlivu Machiavelliho názorů, některé Machiavelliho ideje ostře odsuzoval pruský král Fridrich II. apod. Pod vlivem těchto kritik se postupně vytvářel termín m. jako označení amorálnosti a pokrytectví v politice i jako synonymum názoru, že pro dosažení polit. cílů je možné použít jakékoli prostředky.

M. začal znamenat odtržení politiky a morálky jako dvou podstatně odlišných oblastí spol. skutečnosti, z nichž každá se řídí jinými pravidly, z čehož v praxi vyplývá, že není smysluplné vztahovat na politiku morální hodnotící kritéria. Vzniká otázka, do jaké míry je oprávněné připisovat tyto názory Machiavellimu, a tedy do jaké míry je správné odvozovat termín m. od jeho jména. Je to vlastně paradoxní problém: zda Machiavelli byl vůbec machiavelistou. Nelze totiž např. tvrdit, že by Machiavelli považoval některé výše zmíněné prvky za trvalou součást spol. a polit. života, že by byl jejich zastáncem a propagátorem. Machiavelli jako realisticky uvažující autor pouze popisoval polit. způsoby a metody, jež byly v jeho době v Itálii i jinde běžné, a upozorňoval, že každý, kdo chce v politice dosáhnout úspěchu a pozitivní změny, musí s touto, byť z morálního hlediska neradostnou skutečností počítat a musí se jí při volbě vlastních postupů přizpůsobit – jinak je nutně v boji se svými soupeři předem odsouzen k porážce.

V užším a specifičtějším významu zavedl termín m. do sociologie amer. autor J. Burnham v díle The Machiavellians. Defenders of Freedom (1943). V jeho pojetí strhává m. z politiky ideol. roušky, zbavuje ji mýtů a derivací a odhaluje její pravou podstatu, jíž je boj o moc, především o moc státní. Toto pojetí vychází z konfliktualistického modelu společnosti a předpokládá, že mocenské konflikty jsou vyvolávány střetáváním lidí, kteří bojují o uspokojení svých potřeb, že moc neslouží žádným vyšším cílům. Tato podstata politiky byla v dějinách držiteli moci zakrývána a Machiavelli byl podle Burnhama první, kdo tuto skutečnost odhalil. Na něj pak navázali další autoři, které Burnham nazývá machiavelisty a mezi něž řadí V. Pareta, G. Moscu, R. Michelse a částečně G. E. Sorela. Všechny spojuje demaskátorská role ve vztahu k politice a kritika držitelů moci, kteří podle Burnhama vždy usilovali o udržení mas v neznalosti pravé podstaty politiky. Pojetí politiky jako zcela autonomní oblasti spol. života nezávislé na ekonomice a morálce mj. přispělo k vytvoření nových mýthů o podstatě politiky (viz např. fašismus).

Machiavellianism machiavélisme Machiavellismus machiavellismo

Literatura: Gramsci, A.: Poznámky o Machiavellim, politice a moderním státu. Praha 1970; Kultura v zrcadle dějin filozofie. Praha 1982; Machiavelli, N.: Úvahy o vládnutí a o vojenství. Praha 1986.

Jan Sedláček