Opozice

opozice – (z lat. oppositio, z opponere = stát naproti) – v běžném významu oponující postoj, resp. skupina lidí, která takový postoj zastává vůči jiné, často dominantní skupině. Ve spec. polit. smyslu o. obvykle znamená pevně skloubenou skupinu lidí působící společně, schopnou představit se ve volbách jako alternativní vláda s alternativní politikou. Jedním ze zákl. rysů vlády, která je obecně pokládána za demokr. (viz demokracie, demokracie západní), je respektování ustanovení o možnosti vytvořit o. proti ní jako prozatímní držitelce výkonné moci. Nejen tedy že připouští, aby ji lid kritizoval, ale také připouští, aby členové o. mohli tisknout své kritiky a útočit, a tím přesvědčovat voliče, aby ji v budoucích volbách sesadili. Vyskytují se tyto možnosti: 1. v zemích, kde je polit. scéna normálně ovládána dvěma politickými stranami (neznamená to, že neexistují jiné strany, ale že jen dvě mají vždy šanci ucházet se o moc, i když mohou být vystřídány jinými stranami), je v každém daném čase jedna ze stran u moci, zatímco druhá z obou je alternativní vládou (např. ve Velké Británii o. Jeho či Jejího Veličenstva – His/Her Majesty's Opposition); 2. tam, kde je více velkých stran a vládu tvoří koalice nebo jedna strana podporovaná ostatními, nemá termín o. zcela stejný význam: o stranách mimo vládní parlamentní většinu lze říci, že jsou v o., ale často nejsou v o. jen vůči vládě, ale také navzájem a v praxi nemohou být kolekt. nazývány o.. Pro fungující demokr. systém je o. stejně důležitá jako vládní většina. O. nabývá na významu zejm. při hlasování parlamentu o otázkách vyžadujících podle ústavy schválení více hlasy, než má vládní většina. V jiných otázkách disponuje alespoň hlasem poradním. Vzhledem k tomu, že má o. možnost stát se vládní většinou v příštích volbách, je nucena se podle toho chovat a neformuluje v programu nerealistické cíle. Opoziční menšina zastupitelského sboru kontroluje vládnoucí většinu. Tato kontrola je nejvýznamnější funkcí o. Při systému poměrné volby, zejm. ve spojení s přísně vázanými kandidátními listinami, tvoří parlamentní (vládní) většinu všechny nebo většina stran v parlamentě. Kde o. není nebo je jen slabá, vzniká další o. mimo půdu systému (např. do určité míry strana sudetoněmecká a komunistická v Československu mezi dvěma válkami), která je neloajální. Strany tvořící takovou o. si nekladou zábrany ve své opoziční činnosti, neboť jejich hlavním cílem je likvidace demokr. systému a vytvoření systému jedné strany. Skončila tak většina meziválečných demokracií s poměrnou volbou a vázanými kandidátními listinami.

opposition opposition Opposition opposizione

Literatura: Beer, S. H.: British Politics in the Collectivist Age. New York 1965; Berrington, H. B. – Finer, S. E.: The British House of Commons. In: Meynaud, J. ed.: Decisions and Decision Makers in the Modern State. Paris 1967; Dahl, R. A.: The Opposition. In: Réjai, M. ed.: Democracy. 1967; De Grazia, A.: Apportionment and Representative Government. New York 1963; Dewey, J.: The Public and Its Problems. Denwer 1957; Hermens, F. A.: Democracy or Anarchy? A Study of Proportional Representation. 1941; Miller, W. E. – Stokes, D. E.: Constituency Influence in Congress. American Political Science Review, 57, 1963; Riker, W. H.: The Theory of Political Coalitions. New Haven 1962; Saripolos, N. N.: La démocratie et les élections proportionnelles. Paris 1899; Sternberger, A.: Lebende Verfassung: Studien über Koalition und Opposition. Meisenheim 1956.

Eva Broklová