Personalistika

personalistika – (z lat. personalis = osobní) – práce s lidmi, se zaměstnanci výrobních i nevýrobních pracovních organizací, zahrnující zejm. přijímání, rozmisťování na pracovní místa, hodnocení, kvalifikační přípravu a pracovní motivaci. P. může být pojímána spíše z hlediska personální evidence, administrativy, správy, nebo spíše z hlediska managementu. Přerůstá v aplikovanou věd. disciplínu využívající zejm. psychologii, s-gii a ekonomii. V současnosti se předmět teor. a praktického zájmu p. většinou člení na: 1. metody náboru, výběru a přijímání pracovníků; 2. systémy pracovních hodnocení; 3. způsoby vedení lidí; 4. jejich převádění na jinou práci; 5. výstupy ze zaměstnání (pružná zaměstnanost); 6. plánování počtu a struktury pracovníků; 7. odbornou přípravu a výchovu; 8. ovlivňování pracovních podmínek; 9. motivaci pracovníků; 10. pracovně profesní poradenství; 11. rekvalifikaci. P. navazuje na tzv. personální politiku a také na mzdovou politiku. Jako věd. disciplína se zabývá též optimalizací struktury a funkce personálních útvarů, z jejichž praxe čerpá. Ze s-gických a dalších disciplín aplikuje především poznatky s-gie práce, s-gie podniku, psychologie práce, teorie řízení, ekonomie práce.

Zrod p. spadá do období před 1. svět. válkou a souvisí s úsilím průmyslových podniků soustředit problematiku řízení práce a člověka v pracovním procesu do specif. org. útvarů. V r. 1912 byla p. uznána jako referát (personnel department) v org. struktuře 12 velkých průmyslových podniků v USA. Po 1. svět. válce se p. rozvíjela v souvislosti s reakcí sociologů a psychologů na taylorismus, souvisela s Taylorovou koncepcí „správného muže na správném místě“, s Gilbrechtovým úsilím o postižení výkonu pracovníka, Fayolovými zásadami správy podniku a koncepcí vycházející z výzkumů E. Maya. P. se zpočátku vyvíjela v rámci problematiky věd. organizace práce a vědeckého managementu. Zájem sociologů o problematiku p. vzrostl po 2. svět. válce, kdy byla p. uznána jako nezbytná činnost zajišťovaná a koordinovaná specif. útvary ve výrobních i nevýrobních organizacích a rostl zájem o věd. hledání nejvhodnějších způsobů a technik práce personálních útvarů i vytváření podmínek pro pracovní ochotu a aktivitu pracovníka, pro plnění jeho role v pracovní skupině. Pojetí p. a přístup k ní je výrazně ovlivněn spol. a ekon. situací. V direktivně řízeném hospodářství bývalých social. států převládalo administrativní pojetí p. ve spojení s tzv. kádrovou politikou, zdůrazňující hodnocení pracovníků přihlížející přednostně k mimopracovním a mimovýkonostním kritériím. Manažerské pojetí p. zdůrazňuje zejm. podmínky vzestupné profesní mobility, obměnu pracovních kádrů, výběrové přijímání pracovníků, rozvoj a hodnocení a zaměstnanecké vztahy.

personnel management management personnel Personalmanagement gestione del personale

Literatura: Handwörterbuch der Betriebswirtschaft. Stuttgart 1960; Jucius, M.: Personnel Management. Homewood, Ill. 1963; Pigors, P. – Myers, Ch. A.: Personnel Administration. New York 1965; Růžička, J.: Personální řízení a psychologie. Praha 1970; Werther, W. B. – Davis, K.: Lidský faktor a personální management. Praha 1992.

Miroslav Komárek