Štern Evžen

Štern Evžen

7. května 1889 v Čelákovicích (okr. Praha–východ)
12. listopadu 1942 v Mauthausenu (Rakousko)

Absolvoval právnickou fakultu české Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze (JUDr. 1914; viz Karlova univerzita v Praze) a Vysokou školu sociální v Paříži. Politicky se angažoval v Masarykově lidové („realistické“) straně (1908–11) a později v sociální demokracii. Během první světové války byl spolupracovníkem Františka Modráčka, s nímž redigoval Socialistické listy, na rozdíl od něho však sociální demokracii neopustil. Po vzniku Československa byl v letech 1918–26 přednostou odboru pro dělnické zákonodárství na ministerstvu sociální péče. V letech 1921–26 byl členem správní rady Mezinárodního úřadu práce v Ženevě. Současně patřil mezi zakládající členy Sociálního ústavu ČSR, od založení ústavu byl jeho prvním jednatelem, a podílel se také na vzniku Masarykovy sociologické společnosti. V roce 1926 byl jmenován generálním tajemníkem Ústřední sociální pojišťovny v Praze, jejímž ředitelem se stal roku 1935. Přednášel sociální politiku na Svobodné škole politických nauk v Praze a na Vyšší politické škole hl. m. Prahy. Jako publicista spolupracoval s deníky a časopisy Čas, Právo lidu, Akademie, Naše doba a Sociální revue. Od začátku německé okupace byl z rasových důvodů perzekvován, přesto aktivně spolupracoval s odbojovou organizací Petiční výbor Věrni zůstaneme. Na počátku okupace se skrýval, v červenci 1942 jej však udali čeští vlajkaři. Byl zatčen, odvlečen do terezínské Malé pevnosti a poté do koncentračního tábora v Mauthausenu, kde zahynul.

Své dílo zahájil – ještě jako student – shrnutím názorů T. G. Masaryka, v němž mj. zdůraznil jeho pojetí socialismu jako nejen hospodářského ideálu, ale také mravního stavu. Uznával Marxovo učení, avšak distancoval se od revoluční cesty k socialismu, kterého je třeba dosáhnout postupnými reformami. Tomu odpovídalo jeho široké pojetí sociální politiky, která musí vést nejen k vymýcení chudoby, ale navíc k potlačení sociální nerovnosti a prosazení sociální spravedlnosti, která zahrnuje dosažení středostavovského standardu životních podmínek pro dělnickou třídu a nejnižší vrstvy. Přikláněl se k Modráčkově koncepci „samosprávy práce“, tj. přeměny firem ve výrobní družstva a změny zaměstnanců ve spolupodnikatele.

Na ministerstvu sociální péče se významně podílel na vybudování odborného zázemí sociální politiky, hlavně se věnoval dělnickému zákonodárství a sociálnímu pojištění. Vypracoval návrhy zákonů o osmihodinové pracovní době a placené dělnické dovolené, jimiž se Československo zařadilo mezi země s nejvyspělejším sociálním zákonodárstvím. V bilanci sociálních reforem prvního desetiletí však zaujal kritické stanovisko k dosaženému stavu s tím, že mzdy jsou u nás v porovnání s ostatními průmyslovými zeměmi příliš nízké (čehož využívá exportní průmysl), takže ve druhém desetiletí bude nutné zvýšit životní úroveň pracujících vrstev cestou růstu mezd i důchodů.

Ve své poslední knížce vylíčil poznatky z cesty do Sovětského svazu, která prý upevnila jeho „socialistické přesvědčení a sebevědomí“. Odnesl si z ní pozitivní obraz beztřídní, nicméně diferencované společnosti, sociálně spravedlivější a hospodářsky účelněji organizované, která na rozdíl od nacismu a fašismu bude mít trvalý vliv na vývoj světa. Sám sebe definoval jako socialistu, který je proti buržoazii i proletariátu, ve prospěch společnosti tvořené pouze středním stavem – „aby příliš odstředivé výjimky dolů i nahoru zmizely“. Kulturní vyspělost a sociální spravedlnost kladl na stejnou úroveň a do spojitosti.

Knihy: Názory T. G. Masaryka (Grosman a Svoboda, Praha 1910; 2. vyd. 1918); Kollektivism (A. Svěcený, Praha 1912); O současném českožidovství (Rozvoj, Praha 1915); Socialism a imperialism (A. Svěcený, Praha 1918); Naše dělnické zákonodárství (ÚDNK, Praha 1920; spoluautor J. Picek); Základy československého dělnického práva (Praha 1923; 2. vyd. 1926); Na cestě k hospodářské demokracii (MSS, Praha 1926); Le socialisme de Masaryk (Eglantine, Bruxelles 1926); Současné otázky sociálního pojištění (Sociální služba, Praha 1926; s kolektivem); Novelisace sociálního pojištění (Svaz národního osvobození, Praha 1927); Sociální vymoženosti a břemena u nás a v cizině (VV ČSDSD, Praha 1927); Útoky na sociální pojištění (A. Svěcený, Praha 1927; spoluautor L. Winter); Deset let naší sociální politiky (Sociální ústav, Praha 1929); Sociální politika a socialismus (Praha 1932); Světová hospodářská krise a nezaměstnanost (Sociální ústav, Praha 1932); Krise a nezaměstnanost (Čin, Praha 1932); Technický pokrok, pracovní doba a mzdy (A. Svěcený, Praha 1934); Sociální pojištění v SSSR (P. Prokop, Praha 1935); Kam spěje SSSR? Poznatky a úsudky z cesty Sovětským svazem (Svaz národního osvobození, Praha 1935).

Studie: Socialism a imperialism (Naše doba 1918); Dělnická smlouva s Francií (Sociální revue 1920); Úprava pracovních poměrů domácích dělníků (Sociální revue 1923); Osmihodinová doba pracovní a mezinárodní situace (Sociální revue 1924); Sociální podnikatel (Sociální revue 1925); Skutečná mzda dělníků u nás a v cizině (Sociální revue 1925); Politický profil dra L. Wintra (Sociální revue 1926); Deset let naší sociální politiky (Sociální revue 1929); Sociální politika a socialismus (Sociální revue 1931); Mzdová politika v době hospodářské krise (Sociální revue 1931, 1933); Kritický rozbor péče o nezaměstnané v Československu (Sociální revue 1932); Praktický význam zkrácení pracovní doby (Sociální revue 1934); Druhá novela sociálního pojištění dělnického (Sociální revue 1934); Zaměstnanost, pracovní doba a mzdy (Sociální revue 1934); Hospodářské plánování v SSSR (Sociální revue 1934); Masarykova sociální škola (Sociální revue 1934); O nezaměstnanosti pracující mládeže (Sociální revue 1934); Sociální pojištění v Sovětském svazu (Sociální revue 1934); Žena a rodinný život v SSSR (Sociální pracovnice 1935).

Literatura: Alena Hájková: O životě a smrti Evžena Šterna (Terezínské listy 2003, 31: 41–51).

Jiří Večerník

---

Evžen Štern je autorem některých publikací v Knižní bibliografii české sociologie.