Právo (MSgS)

právo (MSgS) je nejvýznamnější normativní systém, souhrn pravidel chování, jejichž dodržování je garantováno státní mocí. Od jiných sociálních norem (obyčejů, zvyků, morálky atd.), jejichž dodržování je vynucováno veřejným míněním, se právo liší zvláštní, státem uznanou formou (zákon apod.). Garance práva státem je v právním pozitivismu pojato geneticky — stát je tvůrcem a zdrojem práva. Pozitivnost (platnost) práva je v právním pozitivismu jedině možným zdůvodněním práva. Právní teorii se jako předmět zkoumání ponechává pouze právní materiál — bez vztahu k sociální realitě; je vědou o základních pojmech právního systému, o pojmech společných pro právní systémy všech civilizovaných zemí. Používá formálně dogmatické metody (analýza a interpretace právních textů), jež je nutnou součástí zkoumání právních fenoménů, neboť v případě právních vzorů je dogmatické hledisko (znění právního předpisu) — v souladu se zákonností — rozhodující. Jeho ohraničenost je v tom, že se orientuje výhradně na formální aspekty práva (platnost — neplatnost), to znamená, že se vzdává hodnocení obsahu právních textů a zkoumání sociální podmíněnosti a sociálního působení práva. Právní pozitivismus je negací práva, existujícího nezávisle na státu, např. přirozeného práva, jež genezi práv člověka a občana klade mimo stát. Vyvrcholením právního pozitivismu je normati- vismus (Kelsen, Weyr), v němž je normativnost práva („má být“ — „Sollen“) totálně oddělena od sociální reality („je“ — „Sein“). Sférou právní teorie jsou tyto normativní (imperativní) aspekty práva, jež nejsou sociálně podmíněny, ale kladou nároky vůči sociální realitě. Právo ovšem není popisem reality, ale nárokem vůči ní. Popis reality vyvozený z práva proto není jejím popisem, ale záměnou normativního („má být“) za existující („je“). Antisociologičnost pozitivismu a normativismu je v tom, že přerušují organický svazek mezi „má být“ a „je“.

Zakladatelem sociologického pojetí práva je Marx, který chápe právo jako produkt antagonistické sociálně ekonomické struktury (objektivní charakter práva), jako organizační formu, jež shrnuje a chrání zájmy vládnoucí třídy, jejíž vůli vyjadřuje (subjektivní charakter práva). Z tohoto hlediska nemá právo vlastní, samostatné dějiny a je reflexem objektivních společenských procesů. Je normativním výrazem společenských vztahů, jež se v právu objektivizují. Není však pouze jejich vyjádřením, ale může být aktivní vůči těmto vztahům, tj. může být prostředkem zavádění nových hodnot do individuálního a společenského života. Izolovanost a protikladnost zájmů je pojatá jako genetický zdroj práva. „Spor je základním elementem všeho juristického“ (Gumplowicz). Německá sociologická škola (E. Ehrlich) odděluje právo od státu a vlastní právo nevidí v abstraktní normě (zákonu), ale v konkrétní normě, nezávislé na státu a vyplývající z konkrétních společenských jevů. Zjišťuje, že „těžiště právního vývoje není... ani v zákonodárství, ani v jurisprudenci nebo v judikatuře, ale v samé společnosti“ (Ehrlich). Právo je v těchto koncepcích objektivním produktem sociálních vztahů. Subjektivní aspekt normativnosti těchto vztahů je základem psychologické teorie práva (Petrażycki). Protože právo působí na jednání lidí prostřednictvím jejich psychiky, je právo určeno jako psychický činitel společenského života. V této koncepci je jediným reálným korelátem normativního soudu prožití jeho obsahu prožívajícím subjektem, jež je složeno z představy chování a s ním spjaté emoce. Kritériem rozlišení právních a morálních norem je specifika emocionálního prožitku. Pokud je obsahem prožití pouze povinnost (závazek), jde o morální normu. Jestliže je však jeho obsahem jak povinnost, tak oprávnění, jde o právní normu. V tomto pojetí je právo nadřazeno morálce, neboť je celistvější v důsledku dvoustranného imperativně atributivního charakteru právních prožitků. Je to koncepce, jež orientuje pozornost na psychologický aspekt právního fenoménu (právní vědomí), na motivační a výchovnou roli práva (viz motivace, výchova).

Proměnou prochází i určení postavení soudce při aplikaci práva. Klasické pojetí, že soudce je pouze ústy vyslovující slovo zákona (Montesquieu), jež předpokládá mechanické podřazení konkrétního případu pod abstraktní, obecnou normu, je nahrazeno poznáním aktivní úlohy soudce při tvorbě práva. Škola „volného práva“ (Kantorowicz) určuje jeho roli při hodnocení, rozvíjení a doplňování práva (v případě mezer v právu) a konstatuje, že platné právo existovalo nejdříve jako „volné právo“, jež je také základem kritiky pozitivního práva. Americký právní realismus (Llewellyn, Frank atd.) orientoval právní myšlení na zkoumání, jak soudy skutečně rozhodují — bez ohledu na to, jak by měly rozhodovat z hlediska platného práva, neboť právníci nemohou přijmout tezi, že formální pravidla odpovídají rozhodnutím státních orgánů. Jejich rozhodnutí není odvozeno z právních norem. Cílem tedy není zkoumat soulad aplikace práva s platným právem (zákonnost), ale činnost orgánů aplikujících právo a sociálně psychické mechanismy, jež tuto činnost ovlivňují.

Antipozitivistické zaměření je charakteristické i pro první teorie práva v SSSR. Stučka vymezil právo jako „systém společenských vztahů odpovídajících zájmům vládnoucí třídy a chráněných její organizovanou silou“. Je to definice tzv. konkrétní formy práva, v níž je setřen rozdíl mezi právním a společenským vztahem. Vedle ní uznává ještě dvě abstraktní formy práva (zákonnou formu a „intuitivní“ formu, tj. právní vědomí, ideologii). Napětí a vzájemná proměna těchto forem v historickém procesu ústí k jejich totožnosti (abstraktní formy se stávají adekvátní konkrétní formě, tj. společenským vztahům), jež je předpokladem odumírání práva. Disharmonie mezi konkrétní formou a abstraktními formami je projevem (třídních) rozporů a konfliktů ve společnosti. Základem tohoto pojetí je snaha o soulad společenských vztahů a jejich normativního a intuitivního výrazu, jež je zároveň východiskem pozitivní kritiky a reformy abstraktního práva. Pašukanisova pozornost je zaměřena na genezi práva ve vztazích směny („směnná teorie“) a problém právní formy. Z tohoto pojetí vyplývá, že vrcholem vývoje práva je buržoazní právo (po určitou dobu Pašukanis možnost socialistického práva vylučoval). Tento závěr je logickým důsledkem určení právní formy jako výrazu ekvivalence v procesu směny. Pokud tato ekvivalence zůstává, potud je nutná i právní forma. Proto se právo jako objektivní sociální jev nemůže vyčerpávat normou. Názor, že subjekt práva a právní vztah neexistují mimo objektivní normy, je empirismus, který klade normu na první místo. Státní moc vnáší do právní struktury přesnost a stabilnost, ale nevytváří její předpoklady, jež pramení v materiálních vztazích. U Stučky i Pašukanise je právní systém produktem společenských vztahů, který je integrován s těmito vztahy, takže jednání ve shodě s právem je dosahováno především pomocí mechanismů sociální kontroly (viz kontrola sociální) a teprve druhotně mocenskou organizací — státem.

V oblasti trestní politiky navázal na kriminální sociologii (Lombroso, Ferri) Krylenko kritikou klasické ideje ekvivalence (viny a trestu). Prakticky to znamená konstrukci trestního zákona bez zvláštní části, bez podrobně určených sazeb za jednotlivé trestné činy. Trestný čin byl určen sociologicky — jako jednání nebezpečné pro společnost — a trest byl z odplaty přeměněn v „opatření sociální ochrany“. Kritika (Pašukanis) těchto názorů zdůraznila, že ekvivalence je specifikou právního momentu trestní politiky, že ty iracionální momenty (odplata), jež se Krylenko snažil odstranit novou koncepcí trestu a trestní politiky, jsou trestní politice imanentní. Kritické vystoupení Vyšinského ve 30. letech jednostranně zdůraznilo normativní, subjektivní (volní) a mocenský aspekt práva. Orientace na psychosociologické zkoumání práva byla přerušena a marxistická právní teorie se neúměrně pozitivovala (dominace formálně dogmatické metody).

Renesance psychosociologické analýzy práva obrátila pozornost k sociálním mechanismům geneze práva a k společenskému působení práva. Právo je zkoumáno jako činitel společenské integrace a výchovy. Pomocí práva stát zajišťuje „jednotnost“ panující skupiny a snaží se o vytvoření společenského konformismu prospěšného vývojové linii řídící skupiny (Gramsci). Právní norma jako model situace (hypotéza), pro niž stanoví nebo dovoluje — z řady možných variant chování — konkrétní variantu jednání (dispozice), vynutitelnou mocensky (sankce) nebo dosahovanou prostřednictvím podnětů (odměna), je prostředkem disciplinování, integrace, výchovy a motivace činnosti. Je předpokladem jistoty člověka ve společenských vztazích, neboť obecná závaznost práva umožňuje předvídat s maximální pravděpodobností chování lidí v určitých situacích. Analýza sociální geneze a společenských funkcí práva umožňuje účinnější využívání práva pro řízení, orientaci a kontrolu společnosti. Je předpokladem vědecké legislativní činnosti, zajišťující maximální efektivnost právních předpisů (adekvátnost chtěných účinků právních předpisů a účinků daných jejich realizací). Touto problematikou se zabývá praxeologická disciplína, „právní politika“, jež se zabývá technickou stránkou realizace zamýšlených cílů (Podgórecki).

Marxistická teorie a sociologie práva čerpá některé podněty ze západní, především americké sociologie. Sociologická právní škola (R. Pound, Cardozo, Stone) vychází z pojetí společenských zájmů, jejichž soulad má právní systém realizovat. Rozlišením „law in books“ a „law in action“ („právo v knihách“ a „právo v činnosti“) zdůrazňuje Pound funkci fakticky aplikovaného práva a neomezuje se na souhrn právních předpisů; působení práva spojuje s funkcí práva vzhledem k společenským zájmům a stanovením kritérií hodnocení zájmů se snaží vytvořit z právní sociologie základ praxeologické disciplíny — právní politiky. Zdůrazněním práva jako nástroje sociální kontroly podtrhuje společenský aspekt právních funkcí a postavení práva jako „sociálního inženýrství“. Empirické (mikrosociologické) zaměření právní sociologie je spojeno s využíváním vědy o chování (behavioral sciences) a s experimentální jurisprudencí (T. Cowan). Využití technik behavioral sciences je příkladem zkoumání, opřeného o integraci různých vědeckých disciplín. Odlišný směr představuje politicky orientovaná jurisprudence (Lasswell, McDougal). Má být obecnou teorií práva, jež bere v úvahu společenský kontext a je vedoucí disciplínou vůči ostatním odvětvím práva. Rozlišují teorii o právu, jež jediná reprezentuje vědecké hledisko, a teorii práva, jež vyjadřuje hledisko činitelů vydávajících rozhodnutí. Vystupují proti přílišnému zdůrazňování normativního aspektu práva a proti směšování normativních problémů s „právní faktickou“. V pojmu právo spojují — nepříliš ústrojně — tři prvky: law in books, rozhodnutí a hodnoty. Law in books má motivační a pomocnou roli při přijímání rozhodnutí, jež jsou definovány jako „sankcionované akty volby“. Pro tento směr je charakteristická snaha doplnit dogmatickou vědu o právu výsledky společenských věd.

Literatura: Borucka-Arctowa M., Z zagadnień społecznego działania prawa, ZNUJ, Kraków, 1962; Ehrlich E., Grundlegung der Soziologie des Rechts, Monachium, 1913; Geiger T., Vorstudien zu einer sociologie des Rechts, Neuwied - Berlin, 1964; Gurwitch G., Sociology of Law, Philosophical Library, New York 1942; Opałek K., Wróblewski J., Wspólczesna teorie i socjologia prawa w stranach zjednoczonych, PWN, Warszawa, 1963; Petrażycki L., Teorie prawa i państwa, PWN, Warszawa, 1959 (1. vydání 1907); Podgórecki A., Sociologie práva, Praha 1966; Pound R., Social Control Trough Law, New Hawen, 1942; Stučka P. J., Pašukanis J. B., Sovětské právní myšlení ve 20. letech, Praha, 1968.

František Kroupa

---

Viz též heslo právo ve Velkém sociologickém slovníku (1996)