Výchova (MSgS)
výchova (MSgS). V širším smyslu: příprava mladého pokolení (dětí a mládeže) na život a práci v dané společnosti a přivádění dospělých k vyššímu stupni kultury, aby si každý člen společnosti osvojil určitou soustavu vědomostí, dovedností a návyků k prospěchu této společnosti jako celku a k uspokojení osobních potřeb, zálib a zájmů jednotlivců.
V užším smyslu: výchova mravní, zaměřená k osvojení mravních principů a hodnot, tvořících základ morálky dané společnosti.
Po stránce formální rozumíme výchovou jednak záměrné (intencionální) působení školy a vychovatelů (výchova ve vlastním slova smyslu), jednak spontánní (živelné) formativní působení společnosti na jedince nebo na kolektiv, které je oboustranné (funkcionální); záměrným i funkcionálním působením se vytváří aktivní vztah člověka k světu, tj. jeho vztah k přírodě, ke společnosti a k sobě samému. Výchova člověka je tedy jev (proces) společenský.
Aby vztah člověka k světu byl uvědoměle formován, musí být člověk vychováván; tato nutnost uvádět člověka do všeho kulturního bohatství, vědomostí a výrobních zkušeností, které ve svém vývoji společnost nahromadila, vedla ke vzniku výchovy jako objektivní funkce společnosti, vyplývající z jejích praktických potřeb. Avšak výchova existuje vždy v konkrétní historické podobě, je vždy podmíněna konkrétními potřebami určité společnosti; ve společnosti třídně rozdělené má tedy výchova třídní charakter.
Třídní charakter výchovy se projevuje tím, že vládnoucí třída určuje cíl a obsah výchovy, vymezuje, která ze tří komponent aktivního vztahu člověka k světu a v jaké míře bude předmětem jeho vzdělávání. Cíl výchovy nebo též ideál výchovy, k němuž je člověk vychováván, záleží na objektivních potřebách, které vládnoucí třída má, na hospodářském a společenském zřízení, na vzdělání a mravní úrovni společnosti a na jejím pojetí člověka vůbec.
Avšak ve všech obdobích vývoje společnosti existují ve výchově určité podstatné znaky, které jsou shodné, určité zásady, které jsou společné všem vzdělaným lidem a všem životním názorům. „Nad všemi takzvanými absolutními i relativními principy i kritérii mravní osobnosti fylogenetickým vývojem ustalují se jisté všeobecně zavazující zásady, vtělované v náboženství, právo, morálku, v tradici zvyklostí společenských, které se také stávají ideály výchovy“ (Chlup). Naproti tomu každou vývojovou etapu společnosti charakterizují i podstatné rozdíly v cíli výchovy, které jsou pro danou společnost specifické, např. výchova v duchu kolektivismu v socialistických zemích a individualistické zaměření výchovy v zemích kapitalistických. Cíl výchovy se tedy vytváří historicky v životě společnosti a nezávisle na subjektivním hodnocení jednotlivců či skupin; je dán vývojovým stavem společnosti v daném jejím historickém údobí. Proto pojednáváme o výchově v raných stupních vývoje lidstva, o výchově v otrokářské společnosti, o výchově ve feudální společnosti, o výchově ve společnosti kapitalistické a o výchově ve společnosti socialistické čili socialistické výchově.
Teorii výchovy, která se zabývá formováním osobnosti a kolektivu záměrným (intencionálním) působením školy a vychovatelů, tj. vědu o záměrně organizované výchově, nazýváme pedagogika. Socialistická pedagogika je tedy věda o socialistické (komunistické) výchově; zabývá se stanovením obsahu a metod socialistické výchovy člověka. Z filosofického hlediska je to pedagogika marxistická. Její součástí je i teorie výchovy dětí předškolního věku (pedagogika předškolního věku) i teorie výchovy dospělých (andragogika).
Marxistickou vědu o společenské funkci výchovy, o spontánním (živelném) formativním výchovném utváření jejích členů a institucí chápeme jako sociologii socialistické výchovy a nazýváme ji pedagogická sociologie. Ta chápe výchovu jako funkci sociálního života společnosti, jejích členů, organizací a institucí a zkoumá či analyzuje především prostředí, v němž se výchova uskutečňuje; pedagogická sociologie jako věda je tedy sociologie, ale užitá na výchovu (sociologie výchovy). Zatímco až do vzniku marxistické pedagogické sociologie pedagogika sama řešení těchto otázek substituovala, dochází nyní k účelnému rozdělení i doplňování úkolů v oblasti zkoumání otázek výchovy mladého pokolení i dospělých.
Pod pojmem výchova rozumí pedagogická sociologie (sociologie výchovy) významný a základní společenský proces, který je z hlediska jednotlivce formováním osobnosti, z hlediska společenského cíle socializací (chápanou jak ve smyslu internalizace hodnot, tak ve smyslu internalizace rolí) a z hlediska obsahu akulturací (adaptací ke kultuře společnosti).
Pedagogická sociologie studuje zvláštnosti sociálních podmínek výchovného působení společnosti a jejích institucí, jakož i zvláštnosti všech společenských aspektů výchovného dění. V tomto svém studijním záměru se opírá o další speciální sociologické disciplíny, jako jsou např. sociologie dětí (dětství), sociologie mládeže (sociologie studentstva a pracující mládeže, ať jde o učně, mladé dělníky, techniky, inženýry, lékaře atd.), sociologie učitele (učitelstva), sociologie školy a sociologie rodiny. K lepšímu porozumění a stanovení zákonitostí výchovných vlivů lesnického (zemědělského) a městského (průmyslového) prostředí na děti a mládež přispívají sociologii výchovy svými poznatky sociologie venkova (vesnice), sociologie města a sociologie průmyslu.
Sociologické studium výchovy a všech skutečností, které výchovu podmiňují nebo s výchovou souvisejí, má významné poslání, neboť může být předpokladem vědeckého společenského řízení výchovných pochodů, společenských institucí a organizací pro výchovu. Sociologie výchovy však může velmi plodně přispět i k řešení řady otázek, jimiž se sice zabývají některé společenské vědy, ale nepojímají je z celkového, syntetického hlediska. Sem patří např. komplexní problematika vzestupu společenskoekonomického, mentálního a fyziologického rozvoje dětí a mládeže, odhalování a ověřování vývojových změn v chování a postojích, jež je schopen vůči daným sociálním stimulům zaujmout mladý člověk v určitém věku (tj. sledování společenského zrání až do konečné sociální zralosti mladého člověka), problematika společenské podmíněnosti kázně a jejího vztahu k sociálním poměrům, uvědomělé vytváření soudružských vztahů, socializace a individualizace výchovných metod, sledování negativních jevů (např. zločinnosti) mezi mládeží apod. Dojde-li v některých otázkách k překrývání oblastí, jimiž se bude zabývat sociologie výchovy, s oblastmi jiných věd (např. s pedagogikou, psychologií, sociální psychologií apod.), může to být vědě (teorii) i praxi jen na prospěch. Vždyť právě bádání v hraničních oblastech jednotlivých věd přináší dnes největší výsledky.
Podmínky výchovy jsou sociální, biologické a psychologické. Jejich zkoumáním se zabývají vědy, s nimiž pedagogika těsně souvisí: sociologie, biologie, fyziologie a psychologie. Ty stanoví zákonitosti, které objasňují příčinné souvislosti mezi výchovou a jejími podmínkami. Pedagogika z nich vybírá ty, které vedou k vytčenému cíli výchovy (metody a organizační formy), aby podmínek výchovy bylo optimálně využito. V tomto smyslu je dnešní pedagogická sociologie jako speciální (odvětvová) marxistická sociologie pomocnou (nikoli normativní) vědou marxistické pedagogiky, obdobně jako pomocnými vědami pedagogiky jsou biologie a psychologie. Tyto vzájemně pomocné a věcně odlišné vědy, z nichž jedna druhou neobsahuje, nepodmiňuje a nenormuje, prokazují si navzájem — a zvláště pak pedagogice jako teorii výchovy — cenné služby, charakterizované obdobnými vztahy, jaké jsou např. mezi matematikou a fyzikou, geologií a geografií apod. Přitom pedagogická sociologie, která odlišuje sociologické aspekty vědeckého pohledu na příčiny, formy, vývojové fáze a cíle výchovy od specifických pohledů ostatních věd na člověka, má zvláštní poslání: celistvého pohledu na výchovnou funkci společnosti dosahuje sjednocením výsledků všech ostatních vědních disciplín, jež se zabývají příslušnými částmi života člověka nebo celých sociálních skupin společnosti včetně jejich biologického a ekonomického vývoje. Proto marxistická pedagogická sociologie (sociologie výchovy) může být charakterizována jako průsečnice jinými vědami o výchově. V oblasti výchovy se totiž záměrné (intencionální) působení na člověka nebo na kolektiv vždy doplňuje a prostupuje s působením bezděčným (funkcionálním). I sama osobnost vychovatele v sobě zahrnuje nejen působení intencionální, ale zároveň též funkcionální; vychovávaná osoba volí pak pro sebe ten z vlivů, který je pro ni mocnější.
Rostoucí složitost současného života a zvláště kvantitativní a kvalitativní růst společenské výroby vyžaduje, aby stále větší okruh oblastí vztahu člověka k světu byl předmětem záměrného působení, mají-li být soustavy nových poznatků uváděny ve vztah s ostatní realitou. Čím vyspělejší je výroba a z ní vyplývající humanizace světa, tím více vědomostí a dovedností člověk potřebuje, má-li se společensky optimálně uplatnit. K tomu je třeba organizovaně rozvíjet jeho intencionální výchovu na straně jedné, ale i sledovat jeho potřeby, záliby a zájmy, jejich motivaci a funkcionálně je usměrňovat k prospěchu socialistické společnosti. Jestliže socialistická společnost usiluje o racionálně a plánovitě zvládnutý vývoj, je třeba dosáhnout stavu, kdy mezi intencionálním a funkcionálním působením bude dosaženo plného souladu.
V socialistické společnosti se aktivní vztah člověka k světu (tj. k přírodě, ke společnosti a k sobě samému) zabezpečuje péčí o jeho harmonický všestranný rozvoj. Ve výchovné oblasti si člověk utváří k světu vztahy rozumové, citové a volní, které se rozvíjejí těmito složkami jeho komunistické výchovy, které se navzájem doplňují i prostupují: 1) výchova rozumová; 2) výchova polytechnická; 3) výchova pracovní; 4) výchova mravní; 5) výchova estetická; 6) výchova tělesná.
Neobyčejně důležitou složkou výchovy je výchova v užším slova smyslu neboli výchova mravní. Zkušenosti ukazují, že sebevětší vědomosti, nejsou-li spojeny s ušlechtilými mravními vlastnostmi, mohou se pro společnost projevit jako škodlivé: „Kdo prospívá ve vědění a ztrácí na mravech, víc ztrácí, než získává“ (Komenský). Také mravní výchova se nezužuje jen na vysvětlování mravních pojmů, ale i v ní je zastoupena složka rozumová, stránka citová a volní. Vědní disciplína, která se zabývá učením o mravnosti, o jejím vzniku a vývoji, jehož součástí jsou též morální pravidla a normy lidského jednání z hlediska výchovy mravní, se nazývá etika.
Mravní výchova, jakož i veškerá výchova vůbec je v socialistické společnosti vedena v duchu vědeckého světového názoru, marxismu-leninismu; jedině v beztřídní společnosti je možno dospět k všelidské výchově sloužící kulturnímu a duchovnímu povznesení všeho lidstva.
Literatura: Bláha I. A., Sociologie dětství, Praha—Brno, 1930; Brim O. G., Soziologie des Erziehnungswesens, Quelle a Meyer, Heidelberg, 1963; Brown F. J., Educational Sociology, Prentice-Hall, INC, New York, 1947; Durkheim E., Education et Sociologie, Librairie Félix Alcan, Paris, 1926; Chlup O., Kopecký J., eds., Pedagogika, Praha, 1965; Komenský J. A., Velká didaktika, Vybrané spisy J. A. Komenského, sv. I, Praha, 1958; Makarenko A. S., Spisy V, Praha, 1954.
Viz též heslo výchova ve Velkém sociologickém slovníku (1996)