Sport (MSgS)

sport (MSgS) (rekreace, tělesná výchova a tělesná kultura). Sport je pohybová činnost zaměřená na soutěžní provozování, na dosažení co nejvyššího výkonu, vítězství nad soupeřem v rámci stanovených pravidel. U sportů a sportovních her se setkáváme více než u ostatních forem tělesné výchovy s tím, že tělesná cvičení splňují nejen primární požadavek na ně kladený, to je, že se uskutečňují pohybovou aktivitou cvičenců, ale že se stávají ve velké míře i předmětem „pohybově pasívního zájmu“' diváků, kteří se podílejí na průběhu této sportovní činnosti rozličnou mírou psychické aktivity. Sportovní obecenstvo nabývá různých podob, od kriticky hodnotících postojů až k úplnému ztotožnění se s probíhajícím zápolením, což mnohdy vede i k davovému chování.

Tělovýchovná činnost přerůstá sportem ve společenské sféře nejen do oblastí mimopracovních, ale i pracovních, ekonomických, do výroby, dopravy, obchodu, propagace, do politických i náboženských zájmů. Jako prvek masové kultury se stává zákonitě i předmětem masové komunikace. Sportovní činnost více než ostatní tělovýchovná činnost je charakterizována existencí realizace biologické potřeby pohybu v oblastech nejen relaxace a zájmových pohybových činností, ale i práce. Mimo profesionální angažovanost trenérů a organizačních pracovníků a pedagogů se stává sport zaměstnáním i pro samotné aktivní sportovce. Profesionalismus tohoto druhu je podmíněn potřebnými institucemi a vztahy vyplývajícími z makrosociologické situace. Je odrazem rozdílných ekonomických vztahů v různých společnostech, zvláště kapitalistické. Sportovní činnost je postavena na typických modelech tělovýchovného chování a je svérázně charakterizována jednotlivými skupinami sportů, společenskou situací jak skupin, tak i institucí.

Ve formě soutěže je pěstován sport a sportovní hry jak individuálně, tak i kolektivně, kdy se zejména jedná o přesně vymezené funkce vyplývající z charakteru činností sportovců. Ovšem role, status, pozice jsou určovány i dalšími složkami, zejména pozitivními či negativními výsledky, psychickými vlastnostmi, determinujícími tyto činnosti jak v přípravě, tak i v závodě. Skupinová dynamika, probíhající v malých skupinách, v nichž se sport pěstuje, je podřízena makrostrukturálním vazbám. Specifických rysů nabývá u špičkových závodníků, reprezentantů, u závodníků nižší výkonnosti, u starších lidí či naopak u mládeže, u sportovců pěstujících svůj sport rekreačně v tělovýchovných organizacích, klubech nebo dokonce věnujících se sportovní činnosti jen ve formě rekreační, spontánně, mimo jakékoli zapojení do společenských organizací. Na základě výzkumu lze konstatovat, že trendy, zjištěné u těchto jednotlivých forem pěstování tělesné výchovy u generací od roku 1890 po současnou dobu, jsou přibližně tyto: silný pokles nezájmu o aktivní tělesnou výchovu, naopak však silný vzestup zájmů o rekreační sportování mimo tělovýchovné organizace. V těch celkem existuje mírná vzestupná tendence, na níž se podílí zejména v poslední době velké procento cvičících věnujících se závodně provozovanému sportu. Naopak je menší počet cvičících v základní tělesné výchově u posledních generací.

Mimo jevy mikrosociologického charakteru jsou výrazné u sportu i vztahy vyplývající z charakteru života ve velkých skupinách a z institucionalizace, tak typické pro vyspělé průmyslové společnosti. Zde hrají důležitou úlohu nejen bezprostřední komunikační a sociometrické vztahy, ale zejména funkce zprostředkujících třetích činitelů, symbolů (klubových znaků, dresů, názvů a podobně). V souvislosti s tím dochází k silné aktivaci diváků a klubových „fanoušků“.

Jak závodní, tak i rekreační sportování se obráží ve všech makrostrukturálních společenských vazbách souvisejících s tělovýchovou jako specifickou subkulturou určitého společenského prostředí a určité kulturní úrovně.

Sportovní soutěžení nabývá různých forem jak v ontogenetickém vývoji jedince, tak i v historickém vývoji lidské společnosti. Pro nás charakteristický vývoj prodělalo sportovní soutěžení v antickém Řecku a Římě. Od postupného narůstání nejen branného, ale i kultického a politického významu např. olympijských her, jež zasáhly i do umělecké tvorby a do formulace životního ideálu kalokagathie, dospívá se k rozkvětu těchto her, ovšem zákonitě v rámci vnitřních tendencí, směřujících za zvyšováním výkonnosti v rámci zainteresovaného publika a davu, k nutné specializaci jen na sportovní činnost a tím k určité formě profesionalizace, po němž následuje úpadek těchto her a jejich negativní společenská funkčnost a záporný vztah k nim. Tato snaha vystupňovat výkonnost a poskytnout nejen aktérovi, ale i divákovi komplexnost životního zážitku a boje, se projevuje i ve středověku jak v rytířských hrách, tak i ve hrách lidových vrstev; nakonec se stává velmi brzy typickým rysem dynamických průmyslových společností 20. století.

Tyto rysy vedou k tomu, že se kořeny sportů, mnohdy i tělesné výchovy, hledají ve hře. Zde již přechází sociologická problematika ve filosofickou záležitost. Fakticky je však širší a konkrétnější.

Rekreace: Kompenzace pracovního zapojení každého jedince probíhá v různých podobách, zaměřených jak na psychiku jedince, tak i na jeho anatomicko-fyziologické procesy. Je podmíněna společenskými požadavky, společenskou situací a řádem. Z hlediska pohybové aktivity se může uskutečnit v podobě pasívního odpočinku („nic nedělání“, „lenošení“) nebo v různých formách odpočinku aktivního. Ten spočívá v lehkých pohybových činnostech fyzicky málo náročných, i v činnostech, jež mnohdy vyžadují větších kalorických výdajů než sama práce na pracovišti. Podstatu aktivního odpočinku vidíme v tom, že se zapojují do činnosti nejen jiné skupiny svalové, ale že se zejména aktivizují jiná místa kory mozkové a tím se utlumují prací podrážděná centra, jež si tak lépe mohou odpočinout. Ze společenského hlediska je rekreace zejména typickým jevem společnosti průmyslové; tam, kde je záměrně plánována, vyrovnává vliv především automatizace a mechanizace práce. Je kompenzací jejího působení jak během pracovního dne (např. fyzminutky), tak zejména v rámci týdne, v rámci pracovní sezóny, v rámci roku (dovolené). Z hlediska makrosociologického jsou její formy závislé na třídním uspořádání společnosti, váží se na společenské vrstvy, na kulturní náročnost lidí. Podmiňují rozličné druhy výroby a prodeje vybavení, výstroje a výzbroje pro tuto činnost potřebných, jsou impulsem výstavby a údržby mnoha zařízení mnohdy hospodářsky velmi náročných (např. hotelů, lanovek, turistických tras, sjezdovek), ovlivňují dopravu, urbanistické řešení sídlišť i plánování a přípravu rekreačních krajin. Z tělovýchovných činností jsou zařazeny mimo turistiku (pěší, vodní, mototuristiku) zejména různé druhy sportů. Jejich pěstování je buď spontánní, bez větší organizační náročnosti, až společensky vysoce organizované (v tělovýchovných jednotách, v klubech a podobně). V podstatě má rekreační charakter i závodně provozovaná sportovní činnost, její intenzita však jak svou náročností fyziologickou, tak zejména psychickou a především společenskou — zvláště ve formě špičkového sportu — přerůstá hranice pracovně kompenzačního, rekreačního působení. Společensky zajišťují rekreaci různé druhy společenských organizací, odpovídajících typu rekreace. Společensky je rekreace využívána nejen hospodářsky, ale i politicky, výchovně, nábožensky. Její odraz je i v diferenciaci profesí (např. lyžařští instruktoři, plavčíci). Různé formy rekreace makrosociologicky utvářené mají svůj odraz i v mikrosociologických procesech a jevech (např. v životě rodiny, vztazích pracovníků na pracovišti, vztazích rekreantů v chatách, v tělovýchovných družstvech a podobně).

Formy rekreace se mění jak v životě jedinců, tak i v životě generací.

Tělesná výchova a tělesná kultura: Svérázné místo v životním stylu každé společnosti v každé době zaujímá tělovýchovná činnost. Její primární funkce vyplývá z biologických požadavků potřeby pohybu. Formy jejích dalších funkcí jsou modifikovány společenskými situacemi a sumou a skladbou jiných společenských funkcí, jež jsou tělesné výchově v konkrétní společnosti připisovány. Fyzická aktivita se realizuje v práci, relaxaci a v pohybové aktivitě rozličných zájmů. Biologická potřeba pohybu prochází psychikou, kde dominantní úlohu modifikační sehrávají motivační prvky, sféra hodnot a emocionální a racionální řešení situací, a uskutečňuje se činností, jež je charakterizována rytmem a frekvencí, jistou dávkou jednání, chování, poměru aspektů činnostních a informačních. Psychickým filtrem však procházejí i vlivy společenského prostředí, a to jak společenských vztahů, tak i institucionální, kulturní. Tělesná výchova se stává specifickou součástí kultury a vytváří v jejím rámci svéráznou subkulturu.

Makrosociologický pohled řeší vztahy tělesné výchovy k ostatním složkám kultury, tendence v tělovýchovných hnutích a vztahy uvnitř systémů tělesné výchovy jako svérázných složek kultury, jež jsou výrazem společenské organizovanosti tělesné výchovy. Mimo rámec systému tělesné výchovy je řada poznatků, činností a zvyklostí, týkajících se péče o tělo. Vedle provádění tělesné výchovy existuje i kádrové a organizační zajištění a materiální vybavení pro tělovýchovnou činnost i odraz tělesné výchovy v umění a ve vědě, což je globálně projevem tělesné kultury. Tak se projevuje vliv kultury na pohybový výraz a tělovýchovného hnutí na jednotlivé oblasti kultury.

Vědecká disciplína, utvářející se pro specifické otázky tělovýchovné, obecná teorie tělesné výchovy, má za úkol vymezit především cíl a úkoly tělesné výchovy a její základní pojmy.

V současné době se setkáváme ve světě s rozličným pojetím. ČSSR má obdobné dělení, jako nacházíme v jiných státech socialistického tábora, i když dochází i zde k některým rozdílnostem. V podstatě lze říci, že tělesná výchova využívá přírodních, všeobecně výchovných činitelů a zejména tělesných cvičení jako prostředků k plnění cíle a zdravotních, vzdělávacích a výchovných úkolů tělesné výchovy v těchto formách: gymnastika (soubor záměrně volených pohybů, formujících rozvoj lidského těla), sport (tělesná cvičení jsou zaměřena soutěživě), hry (činnosti, v našem případě převážně pohybové, zaměřené bez přímého společensky praktického účelu k emocionálnímu zážitku libosti a tvůrčí globální aktivity), turistika (aktivní činnosti pohybové, zaměřené na poznání přírodních a společenských poměrů určitých oblastí, k nimž je třeba i odborně technických znalostí). Někdy na základě vzájemného prolínání sportů a her a využívání gymnastiky v souvislosti s ostatními formami tělesné výchovy se uvádí toto dělení: sport a sportovní hry, turistika a základní tělesná výchova. Ta je typická pro naši tělovýchovnou tradici, její zaměření je převážně k všestrannému fyzickému rozvoji. Využívá všech předcházejících forem tělesné výchovy.

V anglosaských zemích se setkáváme se striktním rozlišením mezi sportem (soutěž a závodění) a tělesnou výchovou (tělesná cvičení se využívají záměrně pedagogicky v rámci výchovného a výukového působení instituce, nejčastěji školy). Mimo to se ještě řeší otázky rekreace a volného času.

Ve Francii nacházíme rozdělení fyzické aktivity do třech sfér: práce, výchova a volný čas.

Český termín tělesná výchova nese pedagogický nádech, který by fakticky v uvedené terminologii neměl být pociťován, protože zejména formou sportů se dosahuje ve společenské sféře vazeb přesahujících rámec výchovy i v širším slova smyslu.

Mikrosociologie řeší v tělovýchovném dění stejné problémy jako v ostatních společenských oblastech.

Literatura: Bláha I. A., Sociální funkce sportu, Těl. Vých. 1, 1947, č. 2—3, 41—42; Buytendijk F. J. J., Der Spieler, v: Das Menschliche, Stuttgart, 1958, 208; Daniels A. S., Sport Sociology, The Study of Sport as an Element of the Culture, rukopis, 1966; Dumazedier J., L'éducation physique, sport et sociologie, Éducation Phys. et Sport, 1964, č. 69; Dumazedier J., Encyklopedie tělesné kultury I, II, Praha, 1963—1964; Erbach G., Sportwissenschaft und Sportsoziologie, v: Wissenschaftliche Ztsch. d. Deutschen Hochschule für Körperkultur, Leipzig, 7. Jahrgang 1965, č. 2; Chalupný E., Práce a jiné sociální činnosti, Praha, 1941; Kenyon G. S., Loy J. W., Toward a Sociology of Sport, IOHPER — May 1965, 24—69; Kukuškin G. I., Sociologičeskije problémy sovetskoj fizkultury, Teor. Prakt. Sz. Kult, 26, 1963, 10; Lüschen G., Prolegomena zu einer Soziologie des Sports, Kölner Ztschr. f. Soz., 12, 1960, č. 3, 505—515; Magnane G., Sociologie du Sport, Rennes, 1964; McIntosh P. C., Sport in Society, London, 1963; Model O., Funktionen und Bedeutung des Sports in ökonomischer und soziologischer Sicht, Wintherthur, 1955; Petrák B., Základní vymezení problematiky sociologie tělesné výchovy jako speciální sociologické disciplíny, Teor. Praxe těl. Vých., 14, 1966, č. 1, 16—20; Plessner H., Soziologie des Sports, v: Deutsche Universitätszeitung, 7, 1952, č. 22, 24, 9—14; Specht K. G., Sport in soziologischer Sicht, Stud. Generale, 13, 1960, č. 1, 28—37; Trogsch F., Marxistische Sozialforschung und ihre Anwendung auf dem Gebiet von Körperkultur und Sport, Teor. Prax. Körperkultur, 11, 1962, č. 10; Wohl A., Der Platz und die Rolle der Körperkultur in der Zeitgenössischen Zivilisation, rukopis, 1966.

Bořivoj Petrák

---

Viz též heslo sport ve Velkém sociologickém slovníku (1996)