Altruismus

altruismus – (z fr. altruisme, to z lat. alter = jiný, druhý) – morální princip předpisující potlačit vlastní egoismus (viz ego), nezištná služba bližnímu, ochota obětovat vlastní zájem ve prospěch jiných, mravní princip, podle něhož je blaho jiného a on sám mravně důležitější než mé vlastní já a vlastní blaho, resp. reálné chování vědomě nebo nevědomě založené na těchto principech nebo jim odpovídající. Ideál a. se objevuje v řadě náb. doktrín, zejm. v buddhismu a křesťanství (láska k bližnímu jako jeden z nejvyšších mravních imperativů), ale např. také v pozdním stoicismu. V křesťanství a katol. doktríně je rozpracována koncepce Boží lásky, lásky k sobě a lásky k bližnímu a jsou konkretizovány formy, jimiž se má činný a. jako výraz lásky k bližnímu projevovat (milosrdenství, dobročinnost, bratrské napomenutí apod.). Řada křesťanských světců je personifikací křesťanského a. (v současnosti lze jako příklad činorodého a. uvést např. Matku Terezu). Bez použití termínu a. se o altruistickém chování uvažuje v angl. osvícenské etice, zejm. u A. A. Shaftesburyho, Francise Hutchesona, ale také u Davida Huma a Adama Smitha, který soc. cit pokládá za základ veškeré morálky. Smith se dnes paradoxně stal nevědomým prorokem materiálního egoismu v razantním rozporu se svým etickým dílem zastíněným ekon. teorií „neviditelné ruky trhu“. P. A. Kropotkin pokládal a. za význ. protipól soc. darwinistické ideologie boje o život.

Pojem a. vytvořil a zavedl jako význ. součást své pozitivní filozofie Auguste Comte. Formuloval etický požadavek „vivre pour altrui“ (žít pro jiné) a rozlišuje: 1. a. instinktivní, který je vlastní lidem i živočichům, spojuje rod s individuem a ve své původní podobě je neustále rozrušován civilizací; 2. a. rozvíjený v rámci civilizace a postupně proměňovaný ve spontánně projevovanou lidskou vlastnost spojující všechny lidi. Idea a. se tak stává součástí Comtova náboženství humanity (viz náboženství pozitivistické). H. Spencer v kontextu svého biologismu chápe a. jako adaptivní vlastnost vznikající v průběhu evoluce, čímž se pozoruhodně blíží současné sociobiologii. F. Nietzsche má naopak za to, že a. je projevem úniku slabých, že je ideologií, dokonce egoismem slabých a že je v rozporu s ideálem možné nadlidské dokonalosti. Freudovská psychoanalytická koncepce chápe a. jako neurotickou kompenzaci opačně orientovaného původního egoismu, který je z psychiky vytěsňován. S-gicky neobyčejně význ. je koncepce a., kterou rozpracoval É. Durkheim, zejm. v souvislosti se svou teorií egoistické a altruistické sebevraždy. Durkheim poukazuje na to, že neustálý přechod od jedné egoistické rozkoše k druhé je špatnou metodou úniku před sebou samým a že v egoismu nelze najít smysl života. Egoismus a a. se však v soc. životě reálně kombinují a dokonce se mohou vzájemné posilovat. U Durkheima je a. silně vázán na propojení individua se skupinou. Jestliže egoismus je stav, v němž ego žije vlastní život a je poslušno jen sebe sama, pak a. vyjadřuje stav opačný, kdy ego není svým vlastním vlastnictvím, kdy je smíšeno s něčím jiným, kdy cíl chování je vůči němu vnější, tj. nalézá se v některé ze skupin, na jejíž činnosti individuum participuje. Marxismus ideál lásky k bližnímu zkarikoval jako apologetickou ideologii, která má pouze stabilizovat třídní panství, a protiklad egoismu a a. relativizoval jako třídně podmíněný, který zanikne spolu se zánikem třídní diferenciace.

Význ. impuls k diskusím o povaze a. a egoismu dala soudobá sociobiologie. Podle Edwarda O. Wilsona existují 2 zákl. druhy a.: 1. a. tvrdého jádra, pozorovatelný zejm. u soc. hmyzu, který je svou povahou iracionální a jednostranně zaměřený na jiné jedince, přičemž vykonavatel nevyjadřuje touhu po stejné zpětné reakci a nečiní tedy nic, co by naznačovalo, že předpokládá reciproční chování; 2. a. měkkého jádra, který očekává odezvu u společnosti a který je konec konců vysoce sobecký. Klíčem k a. měkkého jádra je reciprocita, která se implicitně předpokládá, ačkoliv se o ní nemluví. Wilson v žádném z a., ani v a. měkkého jádra, který abolutně v lidských společnostech dominuje, neshledává nic ideálního: lidské bytosti jsou dostatečně sobecké a vypočítavé na to, aby dosáhly vysoké míry harmonie a soc. homeostáze. A. je Wilsonovi v podstatě ideologií, jež je směsicí klamu a viny, lži a předstírání, podvodu a sebeklamu. Kdyby ve společnosti převládl a. tvrdého jádra, bylo by to pro civilizaci nebezpečné a zhoubné, protože ten je orientován jen k nejbližším příbuzným a nikam jinam. Kdyby společnost byla plná hrdinů ochotných k sebeobětování, znamenalo by to její genetické zhroucení, protože padlí hrdinové nemají děti. V čes. zemích ideu a. v sociobiol. verzi poprvé prezentoval v kontextu studia moderní rodiny Ivo Možný.

altruism altruisme Altruismus altruismo

Literatura: Dargun, L. von: Egoismus und Altruismus in der Nationaloekonomie. Leipzig 1885; Gusti, D.: Egoismus und Altruismus. Leipzig 1903; Wilson, E. O.: (1978) O lidské přirozenosti. Praha 1993.

Miloslav Petrusek