Pravoslaví

pravoslaví – (staroslovanské slovo znamenající pravou oslavu Boha, které je ekvivalentem řec. výrazu pro ortodoxii) – třetí nejdůležitější směr křesťanství vedle katolicismu a protestantismu, převládající v zemích vých. Evropy a na Balkáně. Z hlediska katolicismu je p. důsledkem schizmatu, není to hereze. Vých. křesťanství mělo odedávna svá specifika, která byla podtržena i polit. rozdělením a oddělováním částí původně jednotné římské říše; šlo ovšem spíše o rozdíly v ritu a právních ustanoveních než v dogmatu. I církevní rozkol proběhl zejm. na jurisdikční rovině: byzantští patriarchové se vzepřeli nárokům papeže a utvářela se samostatná instituce. K definitivní roztržce s lat. církví dochází v r. 1054. Později se konaly různé pokusy o nové sjednocení, uskutečnilo se však pouze lokálně vznikem tzv. uniatské čili řeckokatolické církve, která zachovává pravoslavné obřady, ale jurisdikčně se opět poddala papeži a věroučně se sladila s římskokatol. církví. Na rozdíl od záp. církve neusilovalo p. o právní autonomii na státní moci, chtělo spol. struktury spíše postupně pronikat a přetvářet mystickými silami své bohoslužby. S katolicismem je spojuje důraz na institucionální charakter křesťanství a velká role kněze a bohoslužebných rituálů, dále např. uznávání 7 svátostí, které ovšem nejsou stejně pojímány. Zákl. dogmatickým rozdílem je názor na původ Ducha svatého – podle p. vychází pouze z Boha-otce. P. neuznává očistec v katol. interpretaci, ani tzv. neposkvrněné početí Panny Marie, což však neznamená, že nemá rozvinutý mariánský kult. Značnou roli v p. hraje hromadná zpověď. Jako normativní tradici na úrovni bible uznává p. jen rozhodnutí prvních 7 církevních koncilů, tzv. ekumenických, na nichž ještě byli zastoupeni vyslanci vých. i záp. křesťanství (viz ortodoxie). P. připouští možnost vystoupení z řad duchovenstva. Kněží se podle kanonických pravidel mohou ženit před vysvěcením, zemře-li jim však manželka, podruhé už sňatek nemohou uzavřít; celibát se vyžaduje pouze u členů řeholních řádů a pro dosažení biskupské hodnosti. Příslušníci pravoslavné církve se mohou rozvádět. Bohoslužby se konají v rodném jazyce a jediným hudebním doprovodem jsou zpívané chorály. Náb. symbolem je čtyř- až osmiramenný kříž.

Ideálem pravoslavné zbožnosti je kontemplující asketa, nacházející duchovní útěchu v rozjímání a v Kristu. Už v dílech tzv. hesychastů (z řec. hésychiá = mlčení, klid, odevzdanost) Grégoria Palamy, Grégoria Sinajského a Nikolaa Kabasily se jako jediný prostředek přiblížení k pravdě postuluje pohroužení do modliteb, askeze a mystika. Proti mysticko-kontemplativnímu směru stál i v p. směr racionalisticko-scholastický, nikdy se však neuplatnil tolik jako na Západě. Na začátku 19. st. se silně rozvíjela tzv. akademická pravoslavná filozofie, která věnovala pozornost zejm. patristice a soterologii (nauce o spasení), a také pravoslavná antropologie (V. I. Něsmelov, M. M. Tarajev). Existují i mimocírkevní pravoslavné studie související se slavjanofilstvím, „filozofií všejednoty“ a s tzv. novým křesťanstvím. P. nemá jedno církevní centrum ani jednu hlavu církve. Postupně se vytvořila řada tzv. autokefálních církví (odvozeno z řec. autos = sám; kefalé = hlava) s vlastními patriarcháty: původní je konstantinopolský, alexandrijský, antiochijský a jeruzalémský patriarchát, v r. 1589 přibyl moskevský, kyperský, gruzínský, srbský, rumunský, bulharský. Kromě toho existují 3 autonomní pravoslavné církve: sinajská, finská a japonská, které se ale nacházejí v jurisdikci autokefálních církví. Pravoslavné církve mezi sebou udržují silné kontakty („celopravoslavné porady“ se svolávají od r. 1961) a v současné době se účastní hnutí ekumenismu. Jejich vztah ke státu je různý, pro ruskou pravoslavnou církev byla příznačná značná závislost na státní moci, resp. vzájemné propojení, které se projevovalo v tom, že pravoslavní kněží přejímali zčásti role státních úředníků místní správy, a hlavně tím, že rus. car byl označován za nejvyšší hlavu církve v duchu cézaropapismu. Pravoslavná teologie vychází z teze, že vypracování vlastního soc. programu není povinností církve, protože v evangeliu se o ničem takovém nemluví. Zároveň však církev připouští uplatňování ve veř. životě.

Orthodoxy Église de rite orthodoxe, Orthodoxie orthodoxe Kirche ortodossia

Aleš Sekot