Samospráva

samospráva – takové uspořádání společnosti či jejích částí, resp. taková její správa, kdy o přijímaných opatřeních rozhodují bezprostředně ti, jichž se opatření týkají. Ideál s. bývá formulován v konstrastu k uspořádání, které rozděluje členy soc. útvaru na ty, kdo rozhodují, a na ty, kdo jsou ovládáni či řízeni. Myšlenka s. vychází z četných hist. reminiscencí, počínaje kmenovou s. a s. antických demokr. obcí přes municipální s. středověku, s. stavovskou, cechovní, univerzitní aj. Rovněž některé církevní řády uplatňovaly význ. prvky s., stejně tak jako řada světských korporací. Vývoj centralizovaného státu a tržní ekonomiky omezuje možnosti mocenské autonomie a hosp. autarkie, které v minulosti tvořily přirozený předpoklad pro uplatnění s. Jako reakce na tento vývoj vystupují samosprávné tendence na úrovni výrobních podniků, sídelních celků i celých regionů (viz samospráva místní). Ve všech zmíněných případech je cílem s. zprůhlednit vazby mezi soc. útvarem a jeho členy a max. přiblížit rozhodování k těm, o nichž se rozhoduje. S. tak má působit proti kontraproduktivním důsledkům hierarchických forem řízení a proti tendenci centralizovaných útvarů k rostoucí byrokratizaci. Princip s. vychází v nejobecnější rovině jak z liberálního požadavku výrazného omezení státní moci, tak z marx. kritiky společnosti, v níž jsou vztahy mezi lidmi podřízeny tyranii zboží. Úsilí o s. je tak zároveň snahou o renesanci občanské společnosti i varováním před mechanismy odcizení, které jsou touto společností spouštěny. Proto mohou mít samosprávná hnutí značně rozdílné ideologie. Všechna tato hnutí spojuje obava z dysfunkčních důsledků přílišné centralizace moci polit. i ekon., tedy obava ze společnosti, která činí ze svých členů pouhý prostředek pro uspokojování potřeb polit. a ekon. mašinerií. (Viz též demokracie participační, demokracie průmyslová, socialismus samosprávný.)

self-government autogestion Selbstverwaltung autogestione

Literatura: Rosanvallon, P.: L'âge de l'autogestion. Paris 1976.

Jan Keller