Trockismus

trockismus – termín odvozený od jména L. D. Trockého, který byl poprvé použit V. I. Leninem v r. 1912, pouze však v ironickém smyslu, nikoliv ve smyslu určité ideologie. Svou důležitost získal teprve v l. 1923–1924, kdy byl poprvé použit J. V. Stalinem, Kameněvem a Zinověvem proti Trockému jako instrument v boji o Leninovo nástupnictví. Trockého učení bylo uměle postaveno do plného protikladu k učení Leninovu. Ve skutečnosti netvoří žádný uzavřený systém, směr myšlení. Teprve jeho přívrženci, kteří se sami označovali za trockisty, vytvořili konsekventní teorii. Trockého myšlenky se týkají teorie permanentní revoluce, otázky strany a stalinismu. 1. Teorie permanentní revoluce vznikla v l. 1904–1906 (v článku Itogi i perspektivy, napsaném ve vězení) pod vlivem Miljukova, K. Kautského a hlavně Parvuse-Helphanda. Je často s t. ztotožňována, přestože termín „revoluce v permanenci“ najdeme jak u K. Marxe, tak u Lenina. Specif. nová je Trockého radikalita v argumentaci. Kapitalismus v Rusku byl na nízkém stupni rozvoje, industrializace byla prováděna státem pomocí zahraničního kapitálu, chyběla domácí buržoazie a rolnictvo bylo zaostalé, aby se zmohlo na nějakou rozhodující akci. Pro Trockého z toho plyne, že třídní boj se omezí na boj proletariátu se samoděržavím; revoluce zůstane sice „buržoazní“ svými úkoly, její charakter však bude „proletářský“; tato revoluce přeroste v socialistickou revoluci, jakmile se proletariátu podaří zaktivizovat rolnictvo, vzniknou ale problémy: jestliže se nová diktatura pokusí kolektivizovat zemědělství, její základna bude stále menší; záchrana je možná pouze uskutečněním revolucí na Západě. Tím se uzavírá kruh permanentní revoluce: od buržoazní přes proletářskou k mezinárodní. Tato teorie byla absolutně v souladu s Leninovými názory z r. 1917. Rozdíly, pokud existovaly, jsou víceméně pouze terminologické. Leninova kritika Trockého teorie permanentní revoluce byla způsobena: a) Leninovou špatnou znalostí Trockého textů, b) Leninovým raným marx. dogmatismem. Teprve po Leninově smrti byla jeho raná kritika teorie permanentní revoluce „rozpracována“ a zneužita v boji proti Trockého osobě Stalinem.

2. V Trockého raném díle lze najít jednu z prvních kritik Leninova centralismu ve výstavbě proletářské strany. V r. 1904 ve spise Naše politické úkoly předpověděl, že nedostatek stranické demokracie povede nutně k osobní diktatuře, k diktatuře nad proletariátem a nikoliv k dikatatuře proletariátu. Trockij se spoléhal na masové hnutí, na spontánní iniciativu dělnictva, strana měla v jeho očích pouze ovlivňovat sebeuvědomění proletariátu a nikoliv vystupovat na jeho místě. Toto mínění ale Trockij nejpozději v r. 1917 opouští a přijímá Leninovu linii, což se nejvýrazněji projevuje při potlačení Kronštatského povstání v r. 1921. Teprve po zrátě moci a v exilu se Trockij vrací ke svým původním názorům na výstavbu sov. moci a požaduje možnost plurality názorů a dokonce systém více stran.

3. Nejvýzn. a nejrozšířenější byla Trockého kritika stalinismu, která je spojena s pronikavou kritikou byrokratismu v zemích sov. typu. Na konci r. 1923 vystoupil poprvé s kritikou stranického aparátu, způsobu jeho výběru a jeho chování. Postupně, jak byl zbavován moci, se jeho kritika radikalizuje. Teprve v emigraci (r. 1936 v Norsku) ale systematizuje ve svém hlavním díle Zrazená revoluce svou analýzu stalinismu. Byrokracie je podle něho smrtelným nepřítelem socialismu v Rusku a příčinou byrokratizace je úpadek strany. Ve stranickém aparátu vzniká nová byrokratická vrstva, kterou Trockij odhaduje na 5–6 mil. funkcionářů. Trockij byl přesvědčen, že v počátku revoluce byla byrokracie vzhledem ke všeobecnému nedostatku nutným zlem, ale se zlepšováním hosp. situace měla být její moc postupně omezována. Místo toho byl donucovací systém zostřen a byrokracie prosadila zachování svých privilegií. Ruku v ruce s prosazením mocenského monopolu jde i morální úpadek byrokracie, který se projevuje v kumulaci privilegií, luxusu atd. Podle Trockého měla sov. společnost přechodný polosocial. charakter, protože social. charakteru výroby (základny) odpovídala polit. degenerovaná diktatura byrokracie ve sféře rozdělování (v nadstavbě). Trockij označuje důsledně byrokracii za „panující vrstvu“ uvnitř social. institucí, nikoliv za třídu. Instalování byrokratické vlády označil podle vzoru z konce Fr. revoluce za thermidor. Vítězstvím byrokracie je podle něho otevřena cesta k restauraci kapitalismu, avšak existuje možnost, že byrokracie bude svržena. Podle Trockého nebylo rozhodnuto, zda v budoucnu v Rusku zvítězí kapitalismus nebo socialismus. SSSR bude stále děl. státem (i když degenerovaným), pokud se udrží nejdůležitější social. strukturální prvky, jako jsou zespolečenštění výrobních prostředků a centrálně plánovaná ekonomika. Domyšleno do důsledků to znamená, že sov. společnost se podle Trockého uchýlila po revoluci od správné cesty a zůstala ve stavu byrokratické degenerace. Trockij nikdy nedospěl ani k názoru, že stalinismus je logickou konsekvencí Říjnové revoluce, ani k poznání, že právě státní vlastnictví a plánované hospodářství tvoří ekon. základ mocenského postavení sov. byrokracie.

Na Trockého kritiku stalinismu navázalo několik teoretiků tzv. IV. internacionály, z nichž je nejvýzn. Ernest Mandel. Na rozdíl od Trockého si uvědomuje souvislost mezi ekon. systémem a stalinismem. Příčinou degenerace (která je nutnou fází v každé společnosti, která se pokusí přejít k socialismu) je podle něho zbožní výroba a peníze. Zákl. rozporem přechodné společnosti je rozpor mezi nekap. způsobem výroby a kap. normami v rozdělování. Tato společnost nesměřuje ještě automaticky k socialismu. Jestliže ztratí děl. třída zájem na rozvoji společnosti, uchopí moc byrokracie, která si je jasně vědoma svých zvl. zájmů. Její represivní panství plodí další rozpory a soc. konflikty, které vznikají z byrokratické hosp. politiky (disproporce v rozvoji těžkého a spotřebního průmyslu), konflikty spojené s politikou materiální zainteresovanosti, novou majetkovou diferenciací a ze samotného byrokratického charakteru správního aparátu (jeho brutality a svévolnosti). Byrokratická degenerace sov. státu je podle Mandela výsledkem jak nevyhnutelných, tak i odvratitelných faktorů. Neodvratitelné jsou kromě zbožní výroby třídní charakter společnosti, nezbytnost státu a delegace moci. Specif. faktory jsou nízká úroveň Ruska a izolace Říjnové revoluce. Mandelova kritika stalinismu je příliš dogmaticky zaměřena na analýzu výrobních vztahů v tradičním marx. smyslu, proto ztratila vystoupením tzv. nezávislých socialistů na významu.

Trotskyism trotskisme, trotskysme Trotzkismus trotzkismo

Literatura: Mandel, E.: Zehn Thesen zur sozialökonomischen Gesetzmässigkeit der Übergangsgesellschaft zwischen Kapitalismus und Sozialismus, L.Trockij, Verratene Revolution.

Ivo Bayer