Sociologie absurdity: Porovnání verzí

Aktuální verze z 4. 3. 2018, 11:32

sociologie absurdity – pokus o s-gický přepis existencialistické fenomenologie, jedna z dílčích škol existencialistické sociologie v USA, která se pokládala za variantu tzv. alternativní sociologie vůči tehdy převládajícímu strukturálnímu funkcionalismu a je součastí tzv. konstruktivistických teorií v moderní am. s-gii. Tvůrci a hlavní představitelé s.a. S. M. Lyman a M. B. Scott vyložili v r. 1970 v práci pod stejnojmenným názvem její zákl. teze, vycházejíce fil. z Husserlovy fenomenologie a něm. a fr. existencialismu, s-gicky především z Garfinkelovy etnometodologie a Goffmanovy dramaturgické sociologie (kromě toho využili také podněty z tzv. absurdního divadla S. Becketta, E. Ionesca, J. Geneta a z krásné literatury). Základem s.a. je postulování rozporu mezi původní nesmyslností a absurditou světa vůbec a soc. světa zvl. a tím, že lidé jednají cílevědomě, intencionálně, čímž se snaží vnášet do nesmyslného světa řád a tak konstruovat vlastní, smysluplnou soc. realitu. S.a. není rozpracovaným s-gickým systémem, ani teorií středního dosahu, spíše je pokusem o analýzu některých zvláštních, osobitých jevů moderní společnosti, zejm. ve sféře sociální deviace. Předmětně je s.a. zaměřena především na výzkum statusově problémových a marginálních osobností a skupin a atypických soc. situací.

Podstatu s.a. lze demonstrovat na výkladu geneze (etiologie) deviantního chování. Zatímco v menších, jednodušších společnostech není absurdita soc. světa nijak intenzívně pociťována, protože tyto společnosti jsou přehledné a pravidla soc. chování jsou v nich nepočetná, jednoznačná, a proto srozumitelná, v moderních, tzv. komplexních společnostech jsou naopak objektivně vytvořeny podmínky pro to, aby individua i celé soc. skupiny a vrstvy vnímaly společnost jako absurdní, tj. nesmyslnou, protože nepřehlednou, nesrozumitelnou, nezvládnutelnou a neosvojitelnou. Tento pocit absurdity vzniká ve třech typických situacích: 1. při absenci znalosti pravidel (moderní společnosti jsou zahlceny normami, které variují místně a kult. a jejich osvojení je v úplnosti nemožné); 2. při nepředvídaném vyžadování normy (i když člověk zná pravidlo či normu, nikdy nemůže předvídat, zda bude její dodržování vyžadováno, příp. jak bude norma interpretována pro danou konkrétní situaci); 3. při absenci přemostění mezi pravidlem a situací (není obvykle jasné, jak se abstraktní pravidlo vztahuje ke konkrétní situaci). Tyto typické a vysoce frekventované soc. situace vedou k dezorientaci a umocnění pocitu nesmyslnosti a absurdity soc. světa. S.a. poukazuje na některé znepokojující stránky života moderních společností a výzkumy provedené v jejím rámci poskytují zajímavý empir. materiál. Jako samostatná škola se však od konce 70. l. už nerozvíjí, její tematika je většinou integrována do sociologie každodennosti (viz každodennost).

sociology of the absurd sociologie de l'absurdité Soziologie der Absurdität sociologia dell' assurdo

Literatura: Lyman, S. M. – Scott, M. B.: A Sociology of the Absurd. New York 1970; Scott, R. A. – Douglas, J. D.: Theoretical Perspectives on Deviance. New York, London 1972.

Miloslav Petrusek

@@ Řádek 1: / Řádek 1: @@
 <span id="entry">sociologie absurdity</span> – pokus o s-gický přepis existencialistické fenomenologie, jedna z dílčích škol [[sociologie existencialistická|existencialistické sociologie]] v USA, která se pokládala za variantu tzv. [[sociologie alternativní|alternativní sociologie]] vůči tehdy převládajícímu strukturálnímu funkcionalismu a je součastí tzv. konstruktivistických teorií v moderní am. s-gii. Tvůrci a hlavní představitelé ''s.a.'' ''S. M. Lyman'' a ''M. B. Scott'' vyložili v r. 1970 v práci pod stejnojmenným názvem její zákl. teze, vycházejíce fil. z ''Husserlovy'' fenomenologie a něm. a fr. [[existencialismus|existencialismu]], s-gicky především z ''Garfinkelovy'' [[etnometodologie]] a ''Goffmanovy'' [[sociologie dramaturgická|dramaturgické sociologie]] (kromě toho využili také podněty z tzv. absurdního divadla ''S. Becketta'', ''E. Ionesca'', ''J. Geneta'' a z krásné literatury). Základem ''s.a.'' je postulování rozporu mezi původní nesmyslností a [[absurdita|absurditou]] světa vůbec a soc. světa zvl. a tím, že lidé jednají cílevědomě, intencionálně, čímž se snaží vnášet do nesmyslného světa řád a tak konstruovat vlastní, smysluplnou soc. realitu. ''S.a.'' není rozpracovaným s-gickým systémem, ani teorií středního dosahu, spíše je pokusem o analýzu některých zvláštních, osobitých jevů moderní společnosti, zejm. ve sféře [[deviace sociální|sociální deviace]]. Předmětně je ''s.a.'' zaměřena především na výzkum statusově problémových a [[osobnost marginální|marginálních osobností]] a skupin a atypických soc. situací.
-Podstatu ''s.a.'' lze demonstrovat na výkladu geneze (etiologie) [[chování deviantní|deviantního chování]]. Zatímco v menších, jednodušších společnostech není absurdita soc. světa nijak intenzívně pociťována, protože tyto společnosti jsou přehledné a pravidla soc. chování jsou v nich nepočetná, jednoznačná, a proto srozumitelná, v moderních, tzv. komplexních společnostech jsou naopak objektivně vytvořeny podmínky pro to, aby individua i celé soc. skupiny a vrstvy vnímaly společnost jako absurdní, tj. nesmyslnou, protože nepřehlednou, nesrozumitelnou, nezvládnutelnou a neosvojitelnou. Tento pocit absurdity vzniká ve třech typických situacích: ''1.'' při absenci znalosti pravidel (moderní společnosti jsou zahlceny normami, které variují místně a kult. a jejich osvojení je v úplnosti nemožné); ''2.'' při nepředvídaném vyžadování normy (i když člověk zná pravidlo či normu, nikdy nemůže předvídat, zda bude její dodržování vyžadováno, příp. jak bude norma interpretována pro danou konkrétní situaci); ''3.'' při absenci přemostění mezi pravidlem a situací (není obvykle jasné, jak se abstraktní pravidlo vztahuje ke konkrétní situaci). Tyto typické a vysoce frekventované soc. situace vedou k dezorientaci a umocnění pocitu nesmyslnosti a absurdity soc. světa. ''S.a.'' poukazuje na některé znepokojující stránky života moderních společností a výzkumy provedené v jejím rámci poskytují zajímavý empir. materiál. Jako samostatná škola se však od konce 70. l. už nerozvíjí, její tematika je většinou integrována do ''sociologie každodennosti'' (viz [[každodennost]].
+Podstatu ''s.a.'' lze demonstrovat na výkladu geneze (etiologie) [[chování deviantní|deviantního chování]]. Zatímco v menších, jednodušších společnostech není absurdita soc. světa nijak intenzívně pociťována, protože tyto společnosti jsou přehledné a pravidla soc. chování jsou v nich nepočetná, jednoznačná, a proto srozumitelná, v moderních, tzv. komplexních společnostech jsou naopak objektivně vytvořeny podmínky pro to, aby individua i celé soc. skupiny a vrstvy vnímaly společnost jako absurdní, tj. nesmyslnou, protože nepřehlednou, nesrozumitelnou, nezvládnutelnou a neosvojitelnou. Tento pocit absurdity vzniká ve třech typických situacích: ''1.'' při absenci znalosti pravidel (moderní společnosti jsou zahlceny normami, které variují místně a kult. a jejich osvojení je v úplnosti nemožné); ''2.'' při nepředvídaném vyžadování normy (i když člověk zná pravidlo či normu, nikdy nemůže předvídat, zda bude její dodržování vyžadováno, příp. jak bude norma interpretována pro danou konkrétní situaci); ''3.'' při absenci přemostění mezi pravidlem a situací (není obvykle jasné, jak se abstraktní pravidlo vztahuje ke konkrétní situaci). Tyto typické a vysoce frekventované soc. situace vedou k dezorientaci a umocnění pocitu nesmyslnosti a absurdity soc. světa. ''S.a.'' poukazuje na některé znepokojující stránky života moderních společností a výzkumy provedené v jejím rámci poskytují zajímavý empir. materiál. Jako samostatná škola se však od konce 70. l. už nerozvíjí, její tematika je většinou integrována do ''sociologie každodennosti'' (viz [[každodennost]]).
 <div class="translations">