Absurdita

absurdita – (z lat. absurdus = nevhodný, nesmyslný) – v běžném významu rozpornost nějakého tvrzení se zdravým rozumem nebo s empir. fakty, nemožnost, nesmyslnost, protismyslnost, falešná naladěnost, nesoulad. Problémem vztahu mezi smyslem a a. v logickém, lingvistickém a sémantickém kontextu se zabývali mj. A. Papp, M. Schlick, J. Lyons, W. V. O. Quine, E. Grodzinski aj. Pojem a. má dlouhou fil. tradici, která se obvykle odvozuje od proslulého výroku neprávem připisovaného patristic kému filozofovi Quintu Septimu Tertullianovi (2.–3. st. n. l.): credo quia absurdum (věřím, protože je to absurdní). Tertullianus údajně vědomě vyzývavě vůči nepřátelům křesťanské víry napsal, že se křesťané nestydí za to, že se syn Boží narodil, ačkoliv je to hanba, že je třeba věřit, že syn Boží zemřel, ačkoliv je to nejapné, a že pohřben vstal z mrtvých, což je jisté, ačkoliv je to nemožné. Tertulliánský iracionalismus nachází přímé pokračování v díle S. A. Kierkegaarda, který tvrdí, že křesťanská víra je vlastně založena na víře v absolutní paradox, který spočívá v tom, že Bůh se narodil, a v díle rus. existencialisty L. I. Šestova, podle něhož je jediné pravé východisko tam, kde pro lidskou mysl východisko není – k čemu by nám v opačném případě byl Bůh? Podle Šestova se člověk obrací k Bohu jen proto, aby získal to, co je nemožné, protože s tím, co je možné, si poradí sám. Šestov založil svou „filozofii zoufalství“, vyloženou především v knize Apofeoz bezpočvennosti (1905), na tezi, že nic nemůže ospravedlnit a. výjimečnosti naší existence. Šestovova filozofie a. a zoufalství se opírá především o F. M. Dostojevského Zápisky z podzemí, kde je podobná filozofie vložena do úst Kirilovi, jednomu z hrdinů Běsů. Podle něj je svět imanentně zlý a nesmyslný a jedinou možnou reakcí na svět bez Boha, v němž se každý může Bohem stát, je sebevražda. U Kierkegaarda vede a. světa k paradoxu, který se projevuje spojením věčného, božského s časným, historickým, u Šestova k zoufalství, u Dostojevského k sebevraždě. Tento motiv rozvinul A. Camus v polemice se Šestovem, ale i s K. Jaspersem a E. Husserlem. V jeho fil. koncepci, vyjádřené zejm. v Mýtu o Sysifovi (1942), hraje a. klíčovou roli: svět je absurdní, a. není mimo svět, není mimo lidský rozum a pocit a. končí teprve smrtí. Svět sám o sobě není rozumný, absurdní je konfrontace iracionality světa s lidskou touhou po jasnosti.

A. vyplývá vždycky ze srovnání, není přítomna v jednotlivých elementech, které se porovnávají, ale je výslednicí rozporu nebo vzdálenosti mezi nimi. Člověk je nucen žít ve světě, kterému nerozumí a který si není schopen osvojit; odtud pak vyplývají pocity zoufalství a rezignace. Camus se však snaží zdůvodnit, že absence naděje, která jc přirozeným důsledkem a. světa, není totožná se zoufalstvím, že trvalá negace není totožná s rezignací a že vědomá nespokojenost se světem není totéž co mladická nespokojenost. A. podle Carnuse nabývá smyslu tehdy, když se jí vědomě čelí vzpourou. Metafyzická vzpoura proti a. světa, která se podstatně liší od soc. revoluce, zakládá podle Camuse svobodu. Celá fil. koncepce, jejímž jádrem je pojem a., nutně staví gnoseologické i ontologické otázky do pozadí a za jádro filozofování pokládá etické rozvahy, jež mají vyvodit všechny mravní důsledky z faktu a., objektivního chaosu a nesmyslnosti světa. U Camuse, podobně jako u Dostojevského, vede a. k sebevraždě, v jiných existencionalislických koncepcích je a. spojována s pocitem cizoty (M. Heidegger), stavem vrženosti do světa (J. P. Sartre), s mystériem lidské existence a její neprůhlednosti (G. H. Marcel). Zvl. variantou fil. a. je pojetí špan. filozofa M. de Unamuna, který v práci Del sentimo trágico de la vida (Tragický pocit života) z r. 1913 formuluje tezi. že tragický pocit života, který je vlastně věčně totožný se zážitkem a. světa, je konstitutivním rysem člověka, protože nikdo nezdůvodnil, že by člověk měl být bytostně veselý. Vyplývá z toho, že člověk má vědomí, které je chorobou (podobný motiv nacházíme také u Kierkegaarda). To, co člověka odlišuje od zvířat, není rozum, ale pocit a vůle přežít svou smrt, touha po nekonečnosti a po neomezeném trvání v čase.

Problém a., nesmyslnosti, tragiky lidského života nezůstal omezen jen na existencialismus, ale vstoupil také do psychologie, psychiatrie a s-gie (viz sociologie existencialistická). Např. V. E. Frankl mluví o tzv. nedělní neuróze, která vyplývá z toho, že člověku v době, kdy je oproštěn od práce a každodenního starání, vstupuje do vědomí pocit prázdnoty a nesmyslnosti života. Téma a. světa a lidské existence je předmětem zájmu literatury a liter. vědy; jako prototyp liter. zobrazení a. se uvádí Proces od F. Kafky. Specifikum a. spočívá totiž v tom, že pocit nesmyslnosti a nesrozumitelnosti světa není dán primitivností, jednoduchostí a neinformovaností člověka, který se ocitá v mezní situaci, ale tím, že pocit a. prožívá člověk informovaný a vzdělaný. Nikomu, ani soudcům, ani hlídačům, ani vězeňskému knězi, ale ani obětovanému Josefu K., však nejen není známo, o co v procesu jde, ale nikdo z nich se na to ani neptá. J. Janoušek v r. 1972 uvažuje o pocitu a. v souvislosti s proměnami moderních společností, v nichž se prokazatelně projevuje růst pocitu ztráty smyslu činnosti a prožívání a bezvýznamnost se jeví jako nemoc moderního člověka. Janoušek odvozuje prožitek a. jednak z konfliktu mezi změněnými objektivními podmínkami života a nezměněnými, stabilními a rigidními normami a hodnotami a jednak z toho, že přestávají fungovat vnitřní hodnotové regulativy, což oslabuje schopnost člověka orientovat se ve vnějším světě a vede k pocitu zahlcenosli světem. Tím Janoušek mj. anticipuje některé ideje, které později formulovala sociologie absurdity, která se fenomémem a. zabývá právě v těchto souvislostech. Pocity a. jsou u soudobého člověka umocňovány existencí rozsáhlých a anonymních byrokratických struktur, existencí rozdrobené práce (G. P. Friedmann), nemožností aktivně zasahovat do rozhodovacích procesů, stále rostoucí složitostí moderní vědy a techniky, ale také rychlým rozpadem tradičních hodnotových struktur, oslabením vlivu náb. a etických regulativů soc. chování, růstem anonymity v nepřehledných sídelních celcích atd. V umění, zejm. liter., se a. kromě existencialistického ztvárnění objevuje v poloze absurdního, resp. černého humoru (viz též surrealismus).

absurdity absurdité Absurdität assurdità

Literatura: Camus, A.: Le Mythe de Sysiphos. Paris 1942; Camus, A.: L'Homme révolté. Paris 1949; Grodziński, E.: Zarys teorii nonsensu. Wrocław 1981; Janoušek, J.: Sociálně psychologické pojetí normality. In: Syřišťová, E. a kol.: Normalita osobnosti. Praha 1972; Royce, J. R.: The Encapsulated Man. 1964; Unamuno y Jugo, M. de: Tragický pocit života v lidech a v národech. Bratislava 1992.

Miloslav Petrusek