Psychologie sociální (MSgS)

psychologie sociální (MSgS). Mezi psychologií, sociologií a sociální psychologií existují rozsáhlé plochy vzájemného styku a překrývání. Je tomu tak proto, že sociální psychologie vznikala vzájemným působením sociologie na psychologii a naopak. Tento vývoj lze sledovat i u odpůrců psychologie mezi sociology, například u E. Durkheima a ještě výrazněji v dalším vývoji jeho školy, např. u L. Lévy-Brühla (R. König).

Vznik sociální psychologie je poznamenán několika paradoxy. Bývá často spojován s prvním vydáním Úvodu do sociální psychologie W. McDougalla (1908), ač právě tady šlo o nezdařený pokus vysvětlit sociologické a sociálně psychologické jevy instinktivními (viz instinkt) tendencemi individua (R. König). Za další paradox lze považovat vznik zájmu o sociálně psychologické problémy skupin (viz skupiny společenské), dobově nazývaných davem. Tento zájem vyvolal G. Le Bon svou Psychologií davů (1897). Vycházel v ní ze starší práce Sigheleovy, aktualizované některými vlastními zkušenostmi a zážitky z Pařížské komuny. Mimořádnou pozornost, kterou Psychologie davů vyvolala, lze mj. vysvětlit politickými událostmi na počátku 20. století a pravděpodobně také tím, že si čtenáři neuvědomovali, jak nelichotivě a s pochybnou jednostranností líčí G. Le Bon důsledky jejich vlastní skupinové příslušnosti na jejich chování a jednání. (R. P. Hofstätter). Autoři Současné psychologie na západě (1963, český překlad 1965) vysvětlují vznik sociální psychologie jako reakci na rostoucí aktivitu dělnické třídy na konci minulého a na počátku našeho století.

K počátkům sociální psychologie svým způsobem patří i „národová psychologie“, kterou pěstovali Lazarus a Steinthal (Zeitschrift für Völkerpsychologie). Ovlivněni Hegelovou filosofií dějin spatřovali v jazyku (byli jazykovědci), v náboženských představách, ve vývoji myšlení a morálky realizaci  „objektivního ducha“ národa a rozborem uvedených jevů usilovali o jeho poznání. Svým dílem Völkerpsychologie (první z řady deseti dílů vyšel v roce 1904) se k oběma přiřadil i W. Wundt. K formování sociální psychologie v jejích počátcích přispěl svou teorií nápodoby (1897) také G. Tarde.

Někteří marxističtí psychologové až donedávna odmítali oprávněnost existence sociální psychologie. Její zbytečnost dokazovali tím, že každé odvětví psychologie, zejména pak psychologie obecná a vývojová, musí zkoumat psychické jevy z hlediska jejich společenské podmíněnosti (S. L. Rubinštejn). Podobně, byť i s jinými závěry, se vztahem mezi sociální psychologií a některými jinými odvětvími psychologie zabývají také nemarxističtí západní psychologové. Tak například vztahem mezi psychologií dítěte, psychologií osobnosti a psychologií sociální se zabývají Murphy a Newcomb. Obecná a vývojová psychologie na jedné, sociální psychologie na druhé straně, skutečně zkoumají někdy tytéž psychické jevy. Rozlišujícím prvkem tu však je odlišná soustava vztahů a souvislostí, v níž se tak děje. Při studiu vnímání musí obecná psychologie přihlížet k jeho podmíněnosti společenskou, zejména výrobní praxí: ruka je nejen nástrojem činnosti, nýbrž i orgánem vnímání. Manipulování s předměty v zorném poli oka ovlivňuje rozvoj zrakového vnímání. Týž předmět, vnímaný v různých vzdálenostech v rozmezí k úplnému napřažení paže a méně pregnantně ještě do několika málo metrů, se nám jeví jako zhruba stejně veliký, ač velikost jeho obrazu na sítnici se mění. Naproti tomu sociální psychologové (S. E. Asch, M. Sherif, W. Moede) zkoumají průběh vnímání v podmínkách aktuální skupinové interakce.

Sociální psychologie vznikala „interakcí“ mezi sociologií a psychologií. Proto se sociální psychologové v současné době zabývají řadou otázek a problémů, které jakoby ležely na souvislé linii, jejíž krajní póly tvoří sociologie a psychologie.

V dnešní době se zdá neudržitelným názor, podle něhož by rozdíl mezi sociologií a sociální psychologií spočíval v tom, že první disciplína zkoumá skupiny, kdežto pro druhou je předmětem jedinec v těchto skupinách (St. Baley). Autoři, o něž se Baley v tomto směru opírá, se v novějších vydáních svých mnohdy základních prací vyjadřují stále zdrženlivěji o možnostech podobného dělení (např. O. Klineberg).

V pokusech o vymezení předmětu a úkolů sociální psychologie se setkáváme s pojetími velmi úzkými, která koncentrují nebo přímo omezují pozornost sociální psychologie na jediný okruh sociálně psychických jevů, např. na proces socializace (G. a L. Murphy a Th. Newcomb, R. T. La Pierre) nebo jinou, byť i důležitou kategorii, jako jsou postoje (attitude). To činí R. P. Hofstätter, ač jindy vymezuje oblast sociální psychologie šířeji.

Velmi široká pojetí zahrnují do sociálně psychologického zkoumání problematiku řady společenských věd. Takové je například pojetí K. Younga a L. Freemana. Takový názor má za následek zásadní otázku, zda sociální psychologie je vůbec psychologickou disciplínou, či zda tu jde o psychosociologii, o sociologický výklad všech psychických aspektů společenského života. Youngovo a Freemanovo vymezení předmětu sociální psychologie je zdánlivě zužující. Za předmět sociální psychologie považují sociální interakci, avšak pod tento pojem podřazují neobyčejně širokou škálu společenských jevů. V souvislosti s nediferencovaným rozšiřováním předmětu sociální psychologie je zejména pro marxistickou sociologii a sociální psychologii aktuální úkol zahrnout do kontextu analýzy společenské reality také subjektivní odraz ve vědomí lidí. Názory a postoje lidí nevznikají z ničeho, jsou odrazem objektivní reality, nikoli pasívním obtiskem, a zpětně na společenskou realitu působí.

Není většinou žádných sporů, a to ani mezi marxistickými a západními nemarxistickými sociálními psychology, o tom, že jedním z předních úkolů sociální psychologie je zkoumání jedince, jeho duševního života ve společenských podmínkách. Platí to zejména pro proces vrůstání jedince do společnosti, pro společenskohistorickou podmíněnost jeho psychiky. Tohoto termínu (společenskohistorická podmíněnost duševního života) užívají např. J. S. Kuzmin a A. Jurovský. St. Baley hovoří o „zespolečenštění“ člověka. Tomu v anglosaské literatuře odpovídá termín: socializace (G. a L. Murphy a Th. Newcomb, O. Klineberg, La Pierre a Farnsworth).

Sociální psychologie shromáždila množství ověřených poznatků o společenskohistorické podmíněnosti duševního života ve všech jeho funkcích. Názor L. Lévy-Brühla o společenské podmíněnosti pouze „vyšších“ psychických funkcí (myšlení, city, motivace, chtění) a o výlučné vysvětlitelnosti „nižších“ funkcí (čití a vnímání) fyziologickými mechanismy platí dnes za právem překonaný.

Při množství výzkumů, věnovaných otázkám socializace, poněkud překvapuje malý zájem také o negativní důsledky tohoto procesu, a to tam, kde socializace jinak probíhá normálně, nikoli o případy jejích poruch. Zřejmě ojedinělé jsou v tomto směru postřehy E. Fromma, například o ztrátě bezprostřednosti v projevování a tím i v prožívání sympatií a antipatií v důsledku socializace.

Přirozeným prostředím, v němž socializace probíhá, jsou skupiny (viz skupiny společenské), zejména tzv. primární, malé či „face-to-face“ (skupiny s přímou interakcí mezi všemi členy).

Proti zdůrazňování převážného významu těchto skupin některými západními sociologickými a sociálně psychologickými školami namítají sovětští marxističtí teoretikové, že tu dochází k rozdrobování celku společnosti. Tento postup by byl jistě nesprávný, kdyby se nepřihlíželo k mnohostranně zprostředkující funkci primárních skupin. Mateřský jazyk, kulturní hodnoty a společenské normy si jedinec neosvojuje přímou interakcí se společností jako celkem, nýbrž vždy v určité konkrétní malé skupině, jako jsou školní třída, rodina (považujeme-li ji na rozdíl od R. P. Hofstättera za primární skupinu) nebo bezprostřední pracovní kolektiv. Sociálně psychologické výzkumy socializace jsou proto nemyslitelné bez zřetele k psychologickým aspektům života společenských skupin, k jejich dynamice, k psychologickým aspektům vztahů uvnitř skupin a mezi skupinami.

Při psychologickém zkoumání skupin připadá mimořádný význam jejich původu. Je podstatný rozdíl mezi skupinou pracovníků téže dílny a mezi herní skupinou školních děti. V obou skupinách se uplatňují psychologické momenty, avšak jsou v odlišném stupni určující. V prvním případě je skupina určována objektivně působícími výrobními vztahy, ve druhém případě jde o skupinu, která bývá někdy nazývána psychologickou (W. J. H. Sprott). To neznamená, že v případě skupiny pracovníků téže dílny by se také neuplatňovaly psychologické momenty, jako například sympatie a antipatie mezi jednotlivými příslušníky skupiny, nebo že by se ve skupině hrajících si dětí neuplatňovaly také společenskoekonomické vlivy, zejména v třídní společnosti.

Důležitým nástrojem zkoumání vztahů uvnitř skupiny se stala sociometrie. Vzešla z výzkumů, jejichž cílem bylo zjistit síť sympatií a antipatií ve školních třídách jedné brooklynské školy na základě vyjádřeného přání, kterého spolužáka si dotazovaní přejí mít za souseda v lavici. Z výzkumu vyplynuly některé zákonitosti závislé na věku. S věkem přibývá u dětí vzájemných, tj. opětovaných vztahů, ať již jde o sympatie či o antipatie. S věkem také děti, pravděpodobně vlivem výchovy, dávají ve své volbě stále zřejměji přednost jedincům vlastní rasy (viz rasa a rasové vztahy) (J. L. Moreno, H. H. Jenningsová).

Ač sociometrie nikdy uspokojivě nevysvětlila významné rozdíly mezi skutečným rozložením vztahů ve výsledcích sociometrických testů a rozložením podle matematické pravděpodobnosti, stala se nicméně základem tzv. mikrosociologie, oblasti, v níž se setkávají zájmy sociologie se zájmy psychologie, zejména sociální.

Sociální skupiny představují také prostředí, které jedinci přiděluje společenské role a jim odpovídající status (viz status a role). Sociální role, které jedinec vykonává, a zejména interakce mezi nimi a individuálním já (toto rozlišení je dílem G. H. Meada), bývá považována za jednoho z hlavních činitelů formování osobnosti (Th. R. Sarbin, Ch. Bühlerová). Každá společnost i od malého dítěte očekává, že se bude chovat určitým způsobem, že v dané době si osvojí určité znalosti a dovednosti, očekává tedy naplnění dané role. Rozdíly v soustavě rolí rozmanitých, zejména tradičních společností, dávají vzniknout odlišným strukturám osobnosti, tzv. modální osobnosti (R. Linton, A. Kardiner, M. Meadová). V tradičních společnostech, na rozdíl od společností industriálních, se uplatňují přednostně přirozené — a tím také elementárnější — znaky (např. pohlaví, věk) při připisováni rolí a určování statusu. Proto se také v této oblasti stýkají zájmy sociologie, kulturní antropologie a sociální psychologie.

V industriálních společnostech — častěji než ve společnostech tradičních — dochází ke konfliktům (viz konflikt a teorie konfliktu) mezi různými rolemi téhož jedince tak, jak plynou z jeho účasti v různých, a někdy i protikladnými zájmy a postoji se vyznačujících skupinách. Konflikt rolí se pak projevuje v podobě vnitřního intrapsychického konfliktu. Jiným typem konfliktu je rozpor mezi úrovní aspirací ve smyslu žádoucí role a vnitřními nebo i vnějšími možnostmi jejího získání. I v těchto případech je výsledkem společensky podmíněná porucha chování. Zde se pak zájmy sociální psychologie stýkají se zájmy sociální psychiatrie.

Literatura: Cartwright D., Zander A., Group Dynamics, 1960, 12. vydání, Tavistock Publication, London, 1959; Hofstätter P. R., Gruppendynamik, Hamburg, 1957; Jurovský A., Duševný život v spoločenských podmienkach, Bratislava, 1965; Klineberg O., Social Psychology, New York, 1954; Krech D., Crutchfield R. S., Ballachey E. L., Individual in Society, New York, 1962; Murphy G., Murphy L. B., Newcomb Th. M., Experimental Social Psychology, New York, 1937; Souček J., Holubář Z., Úvod do sociální psychologie pro učitele, skripta, Praha, 1965; Zaborowski Z., Sociální psychologie a výchova, Praha, 1965;

Miloš Bondy

---

Viz též heslo psychologie sociální ve Velkém sociologickém slovníku (1996)