Kapitalismus (MSgS)

kapitalismus (MSgS) v marxistickém pojetí je společenský řád, který vystřídal feudalismus a je poslední antagonistickou společenskoekonomickou formací.

1) Jeho podstatou je soukromé vlastnictví výrobních prostředků a na něm založené vykořisťováni námezdní pracovní síly v důsledku nezaplacené nadpráce dělníka (nadhodnoty) kapitalistou. Výroba a dosahování nadhodnoty je základním smyslem kapitalistické výroby, zákon nadhodnoty je základní ekonomickou zákonitostí. Pro kapitalismus je typický rozpor mezi společenským charakterem výroby a soukromokapitalistickou formou přivlastňování, který je považován za základní rozpor kapitalismu (rozpor kapitálu a práce). Kapitál je tedy hodnota, která přináší nadhodnotu vykořisťováním námezdních pracovníků (kapitalista je příslušník společenské skupiny vlastníků kapitálu). Vyjadřuje společenské výrobní vztahy mezi třídou kapitalistů (buržoazie) a dělníků (proletářů), tj. fakt, že výrobní prostředky jsou v rukou kapitalistů a dělníci jsou nuceni prodávat svou pracovní sílu, aby se uživili. Svou prací vytvářejí společenské bohatství a současně obohacují kapitalisty.

Marxistická analýza kapitalismu má sociologický charakter, tj. neomezuje se na analýzu technické stránky výrobního způsobu a jejího dosahu pro povahu a dynamiku společenských forem, ani na vnitřní dialektiku výrobního způsobu, tj. jednoty technické a společenské stránky výroby (výrobních sil a vztahů) a jejího dosahu pro vytváření společenské struktury (zejména třídní), ale zkoumá i vzájemnou podmíněnost třídně skupinové struktury společnosti a její organizačně institucionální politické i nepolitické formy s vnitřní dialektikou výrobního způsobu a pohybu techniky. V buržoazní kritice marxismu se velmi často akcent na formy výroby jako rozhodující zdroj sociálních struktur a jejich historického vývoje ztotožňuje s prostou redukcí této dialektiky na ekonomický determinismus.

Současně má marxistická analýza dialektickomaterialistický charakter, tj. zdůrazňuje objektivní charakter daného společenského procesu, který sice lidé — začlenění ve struktuře řádu (zejména námezdní pracující) — víceméně živelně jako subjekty vytvářejí a tím formují i sebe, ale především jsou jím utvářeni, tj. společenské procesy probíhají víceméně za jejich zády.

Marxisté tedy chápou kapitalismus jako relativně uzavřený a stabilní společenský systém, v němž je rozhodující integrativní komponentou trvalé sebezhodnocování kapitálu, tj. neustálé obnovování vztahu ekonomické skupiny, disponující výrobními prostředky a námezdních pracovníků, kteří se neustále znovu a znovu stávají součástí tohoto mechanismu. Tento vztah se objektivuje v institucionálně organizačních formách, zejména ve vzniku specifické buržoazně demokratické politické formy prosazování třídně skupinových a společenských zájmů a v přizpůsobování forem společenského vědomí celkovému mechanismu. Vzniká tak společenskoekonomická formace, jejíž základní funkcí je dosahování zisků prostřednictvím vykořisťování pracovní síly. Kapitál vzniká v procesu prvotní akumulace obchodními a finančními operacemi i přímým pleněním kolonií a jedněch hospodářských oblastí (zemědělství a hornictví atd.) jinými, které umožňuje dosáhnout oddělení rolníků od půdy a vytvoření skupiny lidí, kteří jsou „svobodní“ v dvojím smyslu: nemají nic než pracovní sílu a současně jim veřejná moc nebráni tuto pracovní sílu nabídnout k prodeji.

M. Weber a Troeltsch kladli mimořádnou váhu na duchovně institucionální nadstavbu, tj. na vysoké ocenění, s nímž se setkala práce a hospodářská činnost vůbec v protestantismu (Luther, Kalvín).

Až dosud prošel kapitalismus dvěma základními fázemi — předmonopolistickou fází a monopolistickou fázi, která velmi rychle přerůstá v tzv. státně monopolní kapitalismus, který nemůže zcela vyloučit vyšší míru celospolečenského integrování (zespolečenštění), tj. širší a hlubší průnik ekonomické, politické a duchovní sféry vcelku, zahrnující tedy i možnost zvýšeného tlaku protimonopolistických elementů.

V literatuře se velmi často setkáváme se Sombartovými termíny: a) raný kapitalismus (zahrnující stadium ve značné míře ovlivněné středověkými náboženskými představami), b) vrcholný kapitalismus (svobodná soutěž), c) pozdní kapitalismus (státní intervencionismus ve službách sociálně politických požadavků). Marxisté používají někdy termín vrcholný kapitalismus pro monopolistickou fázi, termín pozdní kapitalismus pro současné podoby státně monopolistického kapitalismu.

2) Význam, který kladl marxismus na základní komponenty a procesy v kapitalistické společnosti, vedl v sociáldemokratismu, ale také v komunistickém hnutí (zejména v posledních třiceti letech) až k úplné schematizaci analýz a mj. k tomu, že byl zanedbán výzkum relativně autonomních oblastí sociální struktury a společenského vědomí i jejich zpětného vlivu na fungování celého systému. Vedle marxistů přispěli proto ve velké míře k obohacení výzkumu kapitalismu (jeho sociální struktury) i M. Weber, M. Scheler, F. Tönnies, později K. Mannheim a jiní.

Mimořádná pozornost, která je subjektivně (i objektivně) z vědeckých i apologetických hledisek věnována v současné době některým novým jevům, vede mnohdy k zpětnému uznání poznávací hodnoty některých marxistických kategorií a jejich vazeb a k jejich současnému spojování s takovou analýzou soudobých procesů, které jejich kritický osten ulamují. Proti dialekticko-komplexnímu pojetí kapitalismu jako relativně uceleného (integrovaného) a současně vertikálně členěného společenského řádu se stavějí nejrůznější parciální a ahistorické koncepce, které vyzdvihují méně významné komponenty či funkce tohoto systému; tím jim udělují mimořádnou hodnotu a často je i subjektivně činí základní integrující komponentou systému. Již před rokem 1918 mohl tak R. Passow v pojmově terminologické studii uvést na sto různých definic kapitalismu.

Jde o koncepce, které tak či onak vycházejí ze základního rozporu kapitálu a práce, ale poukazují alespoň slovně na procesy demokratizace a socializace kapitálu, tj. na difúzi vlastnictví, spjatou s revolucí v úloze a povaze řídících kádrů (manažerů) na jedné straně a na revoluci v důchodové politice, tj. značný rozsah celospolečenského a nadtřídně politického rozdělování podílu mezi mzdy, platy a zisky (sociální tvorba cen).

Oddělení vlastnictví a řízení, nahrazení individuálního vlastníka skupinovým vlastnictvím, na němž se může podílet mnoho představitelů středních vrstev a dělníků, vede k odumření tzv. typového kapitalisty a tím i kapitalismu (Dahrendorf). Je proto „třeba“ modifikovat pojem kapitalismus přívlastkem lidový, kolektivistický, případně jej vůbec opustit a bud překonat ideologické předsudky vůči socialismu a označit jej za demokratický socialismus, nebo užít neutrální termíny společnost a stát všeobecného blahobytu s poukazem na rychlý růst masové spotřeby (případně Velkou společnost).

Nejrozšířenější je v současné době taková koncepce kapitalismu, která vychází z absolutizace imanentního vývoje techniky, využívá kvalitativního zvratu, který nastává v jejím rozvoji (vědeckotechnická revoluce), a vydává ji jednostranně za univerzální hybnou sílu, na niž nemá společenská struktura zpětně významnější vliv. Maclver zdůrazňuje, že nejpronikavějším jevem není kapitalismus, ale právě mechanizace, zatímco kapitalismus je označován za pouhý vedlejší a zřejmě dočasný produkt tohoto působení. A. Callwell zdůrazňuje, že dnes žijeme spíše v technické než kapitalistické společnosti a mnozí (např. americký ekonom Ulam) důsledně vytlačují pojem kapitalismus pojmem industrialismus. Jedním z hlavních impulsů této vulgárně ekonomistické orientace, z níž byl ještě nedávno obviňován marxismus, je W. W. Rostow, který právě v tom, že „obě teorie uznávají skutečnost, že hospodářské poměry mají společenské, politické a kulturní důsledky“, vidí shodu své teorie s marxismem.

Industriální koncepce kapitalismu velmi zdůrazňuje svůj navenek protiideologický ráz, tj. rozchod s jakoukoli třídní a politickou omezeností. Ideologií se ovšem rozumí systém apriorních dogmat, ignorujících skutečnost a uplatňovaných politickou, jmenovitě státní mocí. „V průmyslové společnosti,“ píše Ulam, „se ideologie stává zbytečnou. Pečlivě kalkulovaná dynamika průmyslového rozvoje sama o sobě může nyní zajistit další vzestup ekonomiky.“ (Ulam, The Unfinished Revolution, str. 254.) Pokud se ideologie ještě vyskytuje, pak jen jako předsudek u politiků krajních křídel (včetně marxistů). Rozhodující vrstvy v západních politických systémech se však prý již ideologie zřekly.

Ve skutečnosti je ovšem industriální koncepce v tomto pojetí silně ideologicky angažovaná: 1) nepřímo, odkazováním (z vulgárně technicistického a ekonomického hlediska) socialistických zemí v nejlepším případě do stadia technické zralosti a označováním socialistických a komunistických programů a struktur za „jistý dějinný zákrut“, kterým se nezbytně musí dospět k rozvinutému industrialismu zřejmě kapitalistického typu (podobný osud čeká nevyhnutelně rozvojové země); 2) přímým bojem proti kategorii společenskoekonomické formace.

Marxisté velký metodologický význam kategorie „industriální“ společnosti, která v nemarxistickém pojetí představuje absolutizaci některých reálných a významných společenských procesů, většinou nepopírají, i když v jejím hodnocení nejsou zcela jednotní (viz společnost industriální).

Kategorie industriální společnosti poukazuje na význam nové úrovně jednoty a diferenciace společnosti v důsledku industrializace a počínající vědeckotechnické revoluce, a to: 1) ve výrobě; 2) ve vzniku masové společnosti; 3) ve vzniku masové kultury a problémů volného času; 4) v procesech řízení a participace.

Ve výrobním způsobu dochází k jistému vyrovnání forem organizace a povahy vybavení výrobních, technologických cyklů a k současnému rozvoji vědeckotechnické základny (diferenciace podle počtu i efektivnosti funkcí), ke značným stratifikačním přesunům mezi výrobními sektory, k diferenciaci a integraci práce, ke změnám ve struktuře povolání (skupinová povolání), k jisté nivelizaci v hodnocení pracovních sil a současně k diferenciaci podle výkonových hledisek (viz ovšem kritiku Riesmana), k přesunům ve vztahu zaměstnanců a podniků (viz podnik průmyslový) navzájem, k jevům moderního nomádismu, ke snížení hranice odchodu z výrobního procesu atd.

Industrializace a zejména vědeckotechnická revoluce vyžaduje specifickou povahu struktury materiální výroby, tj.: 1) změnu vztahů mezi zemědělstvím, průmyslem, stavebnictvím a nevýrobní sférou; 2) vznik a rozvoj nových odvětví a oborů, schopných uspokojit novou povahu výrobní a osobní spotřeby; 3) změnu povahy i dynamiky tradičních odvětví.

Dříve docházelo k postupné koncentraci výrobních faktorů ve výrobě. Ve 20. letech bylo zaměstnáno v průmyslu a zemědělství asi 65—80 % ekonomicky činného obyvatelstva. Dnes je primární a sekundární sektor vytlačován tzv. terciárním sektorem, do něhož v 60. letech přechází např. v USA (1964) 59 % ekonomicky činného obyvatelstva.

V zemědělství došlo v důsledku technizace, mechanizace a chemizace nejen k relativnímu, ale i k absolutnímu poklesu počtu pracovních sil (od 20. let opustilo zemědělství v USA na 4 milióny osob). V téže době se zpomaluje vzestup zaměstnanosti v průmyslu, a to nejen díky mimořádným okolnostem (cyklus a nízká tempa růstu), ale i postupné racionalizaci výroby. Po druhé světové válce se tyto jevy prohloubily. Podíl zaměstnanosti v průmyslu se nejen podstatně nezvětšil, ale naopak se začal snižovat. Máme ovšem na mysli relativní zaměstnanost v primárním a sekundárním sektoru, která je až dosud úspěšně kompenzována zvyšováním potřeby pracovních sil v terciárním sektoru a také vysokými tempy industriálního rozvoje (např. Itálie a Japonsko).

Rychlejší růst nevýrobní sféry vzhledem k výrobní (služby, obchod, finance i státní správa, případně doprava) je vyvolán:

1. Růstem osobní spotřeby, která se orientuje stále více na: a) předměty dlouhodobé spotřeby, které zpětně vyžadují větší nároky na prodej, údržbu, servis vůbec; b) komunální a celospolečenské služby, umožňované díky některým jevům v politice zaměstnanosti a dílčí utilitární péči o sociální integraci námezdních pracovníků.
2. Vzrůstem nových celospolečenských potřeb, souvisejících s rostoucími nároky výrobního procesu (technizace a věda), tj. nutnost předstihu vědy a techniky, základního výzkumu, výchovy studentů a odborníků. (Počet pracovníků s vysokoškolským vzděláním, technických a odborných pracovníků rostl v USA v 50. letech čtyřikrát rychleji než celková zaměstnanost a jejich podíl na celkové zaměstnanosti činil na počátku 60. let 11 %.)

Ke značným změnám dochází ve vnitřní struktuře průmyslu:

1. Rostoucí nároky na rozsah (předstih) a metody výroby energie (prohlubování efektivnosti ve výrobě i spotřebě) vedou k orientaci na nové zdroje. Přechází se od pevných paliv k ropě a zemnímu plynu (v roce 1960 tvořil jejich podíl v kapitalistické výrobě 58 %, v USA 74 %), zatímco těžba uhlí poklesla v USA po válce o polovinu.
2. Těžební průmysl rostl vzhledem ke zpracovatelskému průmyslu nejen pomaleji, ale jeho objem se zmenšuje dokonce i absolutně, díky snížení spotřeby kovu na jednotku výroby, změnám sortimentu a kvality hutní výroby a novým konstrukčním materiálům (lehké kovy, plastické hmoty).
3. Zvyšuje se tempo rozvoje chemie a strojírenství, vznikají nové obory (atomový průmysl, automatizační technika, elektrotechnický průmysl).

Celková podstatná změna struktur (viz struktura sociální), která se projevuje v odvětvích, oblastech a zemích značně nerovnoměrně, vyvolává v podmínkách kapitalismu poměrně hluboké otřesy, které nejsou řešeny ani perspektivně, ani včasnými a optimálními zásahy. Nejde jen o vytlačování tradičních sektorů progresivnějšími, v měřítku odvětví či celého hospodářství a v mezisystémové soutěži, ale i o stagnaci či zaostávání klasických odvětví, která přetrvávají v nové struktuře atd. Velmi rozšířeným jevem je nezaměstnanost v oblastech s tradiční výrobou. Představa o jakési všeobecné stagnaci je však značně schematická.

V mnohých zemích, jak již bylo naznačeno, je industriální základna spjata do značné míry s tradičními odvětvími, která se rozvíjejí ve velkém rozsahu a také na nové technické úrovni. To znamená, že se industriální etapa prolíná s fází podmíněnou již v jistém stupni vědeckotechnickou revolucí (Japonsko, Itálie i NSR).

Rozvoj industrialismu, spjatého v jisté míře s pronikáním prvků vědeckotechnické revoluce, vytváří spolu s dalšími činiteli příznivé předpoklady ke vzniku jisté uniformity konzumu a současně rozšiřuje pyramidu spotřeby a mění progresivně (i negativně) její strukturu.

Značnými přeměnami prochází třídní struktura, proměňuje se životní styl, dochází k rozbíjení i k novým formám integrace komunit, vznikají nová civilizační a kulturní centra, přeměňuje se společenská úloha velkozávodu a velkoměsta, mění se vztah domácnosti a pracoviště, funkce rodiny, vztah generací a pohlaví, populační trendy atd.

V rozsáhlém měřítku se rozvíjejí vzdělání a kvalifikace, vyvolávající jistou nivelizaci a současně nutnost permanentní pedagogické revoluce; vzdělávání se mění v samoúčel a je ve stále větší míře podmínkou společenského uplatnění. S tím souvisejí problémy volného času (volný čas jako břemeno i jako prostor pro komplexní rozvoj člověka). Narůstají prvky centralismu (byrokratismu ve weberovském smyslu), roste integrace nejrůznějších společenských sfér i společnosti v celku. Narůstají prvky celospolečenského řízení a organizace a dokonce řízení a organizace celosvětové a zároveň rostou nároky na odbornost a demokratičnost těchto procesů, prohlubují se nároky na politiky z povolání a současně se ukazuje jako vážný problém manipulace lidmi atd.

3) „Ve vědeckotechnické revoluci dostává člověk postupně do své moci základnu své vlastní existence — ale zároveň prostředky své vlastní zkázy,“ zdůrazňuje pokrokový japonský filosof Kenjuro Janagida. „Každý pochopí, jak se tím zvyšují nároky na společnost a vztahy mezi lidmi.“ Může kapitalistická společnost zajistit optimální rozvoj industriálních a vědeckotechnických procesů, jestliže je technický rozvoj hodnocen „z hlediska trhu a peněžního hospodářství“, hodnotami založenými na „koupi a prodeji“ (Wiener) ? Může zajistit tento vývoj, jestliže v důsledku toho převládá v procesech živelnost, trvale reprodukující základní rozpor kapitálu, práce a odcizení společenské organizace ?

Perspektivy industrialismu a zejména vědeckotechnická revoluce jsou závislé na schopnosti překonat rozpolcenost a dezintegraci společnosti a dualismus společnosti a techniky, který je zejména produktem hegemonie (prosazování úzkých třídních zájmů) buržoazie. I když má kapitalismus objektivně některé silné stránky, kterých dosud dokáže i subjektivně účelně využívat, takže rozmnožuje neustále bohatství materiálně technických i lidských zdrojů (prohlubování lidské kooperace), zanikne v důsledku své základní povahy právě na neschopnost optimálně regulovat komplexní rozvoj výrobních sil v rámci dialektiky výroby a spotřeby a společenského pohybu jako celku, tedy na neschopnost vyrovnat se s rostoucím bohatstvím potenciálu. Možnost optimálního rozvoje (komplexního rozvoje) výrobních sil včetně společensko-lidské skutečnosti jako jejich organického prvku (se značným vlivem na povahu výrobního způsobu) je v ostrém rozporu s podstatnou, obecnou, nutnou a trvale se obnovující základní relací kapitálu a práce.

I když se kapitál trvale snaží o sebezhodnocení a trvalou reprodukci, je nad jeho síly zcela paralyzovat procesy, jejichž nositeli jsou vrstvy spjaté s optimálnějším politickým a společenským pohybem, tj. demokratické a socialistické hnutí. Daří se mu ovšem trvale prosazovat své „pořadí důležitosti“, svá preferenční kritéria, tj. neustále obnovovat základní rozpor jako produkt snah o zisky, nadzisky a rentu.

Ve vztahu k vědeckotechnické revoluci se tato rozpornost projevuje v zařazování živé práce ve stále větším rozsahu do výroby (zejména v západní Evropě) a současně v jejím vyřazování, o něž má zájem dílčí kapitalista, ale jehož se obává třída kapitalistů jako celek a k jehož zamezení se omezuje postup automatizace.

Na optimální úroveň temp rozvoje k úplné automatizaci (kybernetické společnosti) jsou ovšem velmi odlišné názory jak z čistě technickoorganizačních, tak finančních hledisek. N. Wiener se domníval, že bude dovršena v polovině 70. let, střízlivější odhady (M. Harrington a Y. Brozen) odhadují její dosažení na 60 až 100 let, jiní na konec století atd. Na rozpor mezi automatizací a mechanizací a na fakt, že komplexní automatizace je dosud „architektonickou ozdůbkou“ mechanizovaných a částečně mechanizovaných podniků, však působí i typ ekonomicko-sociální struktury. Mnozí (např. A. Hanse) se domnívají, že kdyby byl dán automatizaci volný průchod, uvolnila by během patnácti až dvaceti let na 60—65 % dnešních pracovních sil (Reuther odhaduje jejich počet na 6,5 miliónu ročně). Řadoví úředníci a zaměstnanci by zanikli do deseti let.

Základní ekonomicko-sociální příčiny omezování tohoto procesu spočívají především ve snaze kapitalistů rozšiřovat nadpráci, jež je zdrojem nadhodnoty a zisku. Proto se snaží dosáhnout kapitalisticky pojaté ekonomie (šetření), tj. omezování placené práce s tím, že usilují udržet masu jednoduché práce na stejné úrovni jako před desítkami let. Kapitalistický zisk se totiž nedosahuje šetřením práce vůbec, tj. jakékoli společenské práce, jejímž rubem je absolutní přírůstek pravého společenského bohatství, tj. všestranně rozvinutých osobností. Kapitál zajímá šetření práce jako omezení placené práce ve prospěch nadpráce, tedy pokud zlevňuje dělníka a rozmnožuje současně masu užitných hodnot. Pro kapitalismus je typický (z kapitalistického ekonomického hlediska) trvalý útok na pracovní sílu, zmenšování prostoru pro její reálné uplatnění v pracovním procesu.

Právě z rozpoznání těchto základních rysů fungování kapitalistického ekonomického systému vyplynula charakteristika ekonomie jako smutné vědy. Jak jsme však zdůraznili, nelze zkoumat fungování společenského systému kapitalismu, budeme-li abstrahovat jednostranně jeho ekonomickou „základnu“ a ostatní společenské procesy v podstatě posuzovat jako odvozené. Současná podoba integrace kapitalistické společnosti je — mimo jiné — i produktem váhy protikapitalistických elementů, jež nalézají v tomto systému možnost konstituovat a rozvíjet se.

Konvenční ekonomické myšlení, o němž hovoří Galbraith, vychází z tradičních aspektů ekonomického pohybu, tj. z nízké produktivity, nedostatku spotřebních statků, nerovnosti v rozdělováni, z nejistoty, jež je produktem výrobního cyklu i konkurence.

Tyto rysy z ekonomického života za kapitalismu nemizejí, ale nabývají poněkud jiné povahy. Značně přehnaný je však závěr, který zcela abstrahuje základní charakteristiku kapitalismu a který klade důraz na růst a rozšiřování výroby, rozdělování důchodů a stabilizaci (jistotu) odmítá vůbec, protože je prý nutné spotřebitele přesvědčovat, aby konzumovali, a protože prý rozdíly přestaly být pro většinu sociálním problémem a konkurence a živelnost (krize) byly zvládnuty monopoly a státem. Takový přístup postihuje novou podobu některých problémů za cenu značného zjednodušování.

Stejně tak je ovšem na první pohled v rozporu s fakty závěr o absolutním zbídačování, masové nezaměstnanosti a klesající životní úrovni. (Zůstává ovšem problém pojetí kapitalismu jako úzce spjatého se světovou soustavou kapitalistického hospodářství a světovou kapitalistickou soustavou, do níž byly dlouhou dobu vtahovány i tzv. rozvojové části naší planety, jejichž postavení se rapidně zhoršuje.)

Samotný Galbraith nevede polemiku pouze se zmíněnou konvencí, ale i s těmi, kdož nevidí rub oné nadvýroby a superkonzumace ve zcela nedostatečné úrovni „společenské spotřeby“, tj. péče o zprostředkovaněji s výrobním procesem spjaté oblasti, jež (dodáváme my) leží dosud a budou v podstatě vždy mimo oblast kapitalistických preferencí (tj. školství a výchova, životní prostředí včetně čistoty ovzduší, vod, záchrana krajiny apod., zdravotnictví, problém stáří a konečně i problém relativní bídy, spjaté s nezaměstnaností, nízkou kvalifikací, produkující zpětně nouzi a nelidské životní prostředí). Podobně nejen úzce mocensky, ale skutečně světově politicky by měly být podle Galbraitha orientovány zahraniční vztahy americké společnosti, tj. víceméně i altruisticky na pomoc chudým a na koexistenci prostřednictvím rozvoje soutěžení ve vědě a technice atd. Smyslem by tedy mělo být efektivnější fungování celé společnosti, tj. fungování rovnoměrnější, s perspektivou pro individuum i systém, koneckonců omezování fyzicky jednostranné a namáhavé práce ve prospěch práce, která přináší spokojenost atd.

Je velmi pravděpodobné, že tato úroveň rozvoje americké kultury se prostřednictvím tzv. „amerikanizace“ (již třeba chápat šířeji) prosadí postupně i v dosud převážně v industriálním studiu se nacházejících západních kapitalistických zemích.

Přinese nezbytně i obnovení sociálních problémů, spjatých s nezaměstnaností, či bude společnost schopna rozbít ve vysoké míře hranice kapitalistických preferencí a vytvořit — sice nikoli překotně se rozvíjející, zato však harmoničtější —společnost? Přinese „řešení“ problému nezaměstnanosti přesunem do terciárního sektoru, ve prospěch volného času či prostým vyloučením na periférii a staronovou „chudinskou péčí“? Nebo takový problém v bohaté společnosti vůbec nevznikne, protože „společnost“ nedopustí trvalejší degradaci svého hlavního bohatství, rozvinutých lidí? Bude tedy pouze reprodukován rozpor mezi vysokou úrovní soukromé spotřeby a nerozvinutostí společenské spotřeby? Nebo se podaří vyšší úrovní zásahů „společnosti“ dosáhnout zmírnění i tohoto rozporu?

Stěží bychom mohli na tyto otázky odpovědět, budeme-li obcházet základní povahu ekonomických a jimi v podstatě determinovaných společenských procesů. Znamená to, že nemůžeme opustit dialektické pojetí kapitalistického systému ve prospěch krajnosti, která abstrahuje integrativní úlohu rozporu práce a kapitálu a třídně skupinové zájmové struktury.

4) V této souvislosti je nutné se dotknout problému zespolečenštění a dominace monopolů ve struktuře podnikatelství.

Kapitalismus nevytváří absolutní zábrany zespolečenštění, které dále pokračuje. Postupně se vytvářejí předpoklady ke vzniku nejen národního, ale i celosvětového systému ekonomické produkce a reprodukce, jež je spjata s integrací kultury vcelku. Pro současnou úroveň tohoto procesu je charakteristický rozpor koncentrace a specializace, který Longové charakterizují tak, že „každý výrobce pracuje pro stále širší okruh spotřebitelů a pro každého spotřebitele pracuje stále větší počet výrobců“.

Pokud budeme abstrahovat od konkrétně strukturovaných sociálních a zejména politických souvislostí (zvláště významu demokratického a socialistického hnutí), můžeme nesporně odhalit prosazující se tendenci k rozšiřování (růst počtu fúzí atd.) a prohlubování (diferenciální nadzisk) procesu monopolistické expanze, jež reprodukuje na vyšší úrovni typicky kapitalistické preference, koneckonců ohrožující pravé společenské bohatství. Právě monopoly reprodukují podstatné souvislosti a zákonité vazby kapitalistického ekonomického systému, i když nejsou schopny absolutně vyloučit prolnutí protimonopolistických koncepcí, které tuto jejich činnost v jisté míře omezují.

Monopoly disponují tržní mocí, tj. ve formálně rovném vztahu dvou stran na trhu, při němž by jedna strana neměla mít možnost donutit druhou uzavřít smlouvu (M. Weber), jsou schopny prosadit díky řadě specifických okolností svou vůli a smlouvy si vynutit. Tržní moc je podmíněna jejich mimořádným postavením ve výrobě a umožňuje disponovat i odvozenou společenskou (politickou) mocí. Monopoly své ekonomické a společenskopolitické moci především nelegitimně zneužívají, i když ne každý monopol je z celospolečenského hlediska zcela škodlivý. Především: 1) realizují monopolní nadzisk, díky přednostem techniky a technologie organizace práce i neekonomickým prostředkům, a tím odebírají část důchodů jiným kapitalistickým podnikatelům; 2) brání pokroku skupováním patentů a orientováním výzkumných prací směrem, který nepřináší všeobecný ekonomický a společenský užitek, ale je velmi úzce spjat se zájmy monopolů; 3) projevují totalitní tendence, tj. snahu rozšířit se z výroby až po oběh, směnu a spotřebu prostřednictvím diktátu surovinových a cenových podmínek; 4) projevují tuto tendenci i vůči neekonomickým procesům, jež se v zájmu monopolisticko-kapitalistických preferencí pokoušejí ovládnout.

Monopoly mohou ovšem v jisté míře a více či méně soustavně sledovat i některé dílčí sociálně a komunálně užitečné cíle (např. v jisté míře kartely racionalizační, krizové, případně zahraniční atd.). Vždy však převládá základní monopolistická preference.

Jaký je vztah monopolů k vědeckotechnickým nárokům? „Kdyby“ byl kapitál neomezeným pánem, jak zdůrazňuje Marx (a „pokud“ se ustavují monopolní ceny, jak říká Lenin), oslabovaly by se podstatně stimuly rozvoje techniky a pokroku vůbec. Technika a věda má sice svou vlastní logiku vývoje, přesto však byl po určitou dobu zevní omezující tlak tak silný, že i v Keynesovi — „otci dirigismu“ — vyvolal značně pesimistickou představu, že „stálé snižování temp rozvoje výroby je přírodním zákonem, hotovou skutečností, chmurnou jistotou“.

Monopolizací technického rozvoje je omezována svoboda vědeckého bádání takzvanými požadavky „praxe“ (praxe určitých monopolních ekonomických struktur), tzn. je podřizována militarismu, pragmatismu a byrokraticko-administrativnímu poručníkování, přičemž vědce degraduje na šroubek mechanismu, monopoly manipulovaného. Ještě asi před deseti až patnácti lety se promarňovalo mnoho společenské práce utajováním výzkumů (které způsobovalo mnohokolejnost), orientací na okamžité preferenční cíle monopolů na úkor zájmu oboru a výhledu (koncepčních řešení), ve vědeckém myšlení převládala ateoretičnost, vědec byl izolován od světa i od vlastní společnosti. Vědci měli nízkou společenskou prestiž, ve veřejnosti byl dokonce záměrně pěstován a udržován antiintelektualismus.

Od 30. a 40. let však došlo k náhlému vybočení, které způsobilo naopak značný boom vědecké a výzkumné činnosti a celkovou strukturální přestavbu vztahu vědy a společnosti i vědy samé. I když se údaje namnoze rozcházejí, odhaduje se, že rozsah prostředků, věnovaných na vědu a výzkum, vzrostl z 0,1 miliardy dolarů v roce 1920 na 60 miliard spotřebovaných mezi roky 1950—1960, přičemž pro období 1960—1970 se počítá s investováním nejméně 120 miliard. Značně stoupla ekonomická a společenská prestiž vědce, a to nejen technika a pracovníka exaktních věd, ale i společenských věd, protože se rozpoznala cena rozumu a dosah jeho nasazení pro celkovou efektivnost výroby. Velká pozornost je věnována základnímu výzkumu, řešení komplexních úkolů, týmovým pracím za účasti zahraničních odborníků atd. Výsledky se převážně vyznačují vysokou věcností, připouští se však tolerantně i (v podstatě služebná) ideologická kritičnost, spjatá s jistým voluntarismem i umírněným reformismem, současně případně i výzkumná činnost.

Proč došlo k této změně? Odpověď je zřejmě skryta ve schopnosti protimonopolistických vrstev účinně omezovat monopolistické preference a zejména v konkurenci, kterou představuje efektivně se rozvíjející socialistický systém. Příčina však nespočívá jen v těchto, v podstatě mimoekonomických (politických) vlivech, ale i v úspěšné snaze monopolů prohloubit účinek monopolistických preferencí.

Monopoly totiž dosahují jednak absolutního, jednak diferenciálního nadzisku. Jestliže zůstává prodejní cena přes klesající vlastní náklady vyšší než průměrná výrobní cena, dosahují nadzisku absolutního. V tomto případě dochází k brzdění rozvoje výroby i technického pokroku. Monopoly se soustřeďují spíše na přerozdělování nadhodnoty než na honbu za nadhodnotou novou, zužují proto výrobu, snižují záměrně nabídku, aby udržely ceny atd. Dojde-li však k technologickému pokroku, je možné ceny i případně snížit (většinou však zůstanou zachovány), neboť došlo ke snížení celkových nákladů, které je outsiderům nedostupné. V takovém případě dochází k technickému pokroku v monopolních podnicích a současně k zostření podmínek konkurence pro outsidery (diferenciální nadzisk).

Výrobní spotřeba závisí na objemu a tempu rozšiřování výroby a zejména na povaze této spotřeby, tj. na stupni pronikání vědy a techniky. Inovace jsou dnes neodlučitelným rubem výrobní spotřeby (cykly úplné rekonstrukce strojního zařízení se dokonce zkracují v průměru až na 3 až 5 let). Důsledkem však je, že objem produkce roste rychleji než objem kapitálu, takže se kapitál trvale a ve stále větší míře uvolňuje z produkce. Výrobní spotřeba může tedy přechodně růst (zejména v mimořádných podmínkách stupně technizace a mechanizace), ale vědeckotechnická revoluce mění strukturu výroby. Zvyšuje sice investiční nároky, ale ještě rychleji produkci, nabídku. Pokud roste výrobní spotřeba, může nevýrobní spotřeba stagnovat, případně být řešena odbytem na zahraničních trzích (Itálie, zčásti Japonsko). Problém finální spotřeby se však tím trvale neřeší. Jak ukazuje zkušenost z USA, umožňují podnikatelé — v zájmu dosažení svých monopolních preferenčních cílů — takovou důchodovou a cenovou politiku, která vede k rychlému (i když jednostrannému) růstu individuální spotřeby, zejména dlouhodobě užívaných předmětů.

Dosahuje se tak rychlého technického pokroku, snižování nákladů ve velkých monopolních seskupeních a tedy značného růstu u monopolních nadzisků při poměrně pomalé expanzi výroby a málo výrazném snížení cen (Longové). Hlavním výsledkem je tedy prohlubování nerovnoměrnosti, jinými slovy prohlubování monopolistické výrobní a tržní moci. Kdybychom abstrahovali od problému vztahu a účinnosti a řešení finální spotřeby v současném kapitalismu, měli bychom jistě právo (jak to činí stále ještě mnozí marxističtí ekonomové) operovat poukazy na zpomalování beztak pomalého rozvoje vedoucích imperialistických zemí, na úvahy o stagnaci a nevyhnutelnosti poklesu atd. a případně sdílet názory o tom, že další světová hospodářská krize, dokonce všeobecnější a jednoráznější než předchozí, je v dohledu.

Monopolní nadzisk ve svých dvou podobách však není absolutní, může být omezován a skutečně omezován je. Znamená to, že dochází k „demonopolizaci“, kterou Deutscher charakterizuje jako „citelné snižování role našich tradičních institucí a forem“, neboť „soukromý kapitál je schopen zvládnout jen za nesmírných obtíží nové problémy“? Je konkrétně neřešenou otázkou, v jaké míře se prosazují reálně: 1) odloučení řídící činnosti od vlastnictví a tedy možnost průniku techniků a organizátorů, profesionálů, relativně autonomní politické byrokracie a demokratických a socialistických politických institucí; 2) nová povaha ekonomického modelu, dosahovaná pomocí technických a organizačních opatření (finančních, politických, zejména pomocí státního intervencionismu); 3) případně „socializace“ (politizace) zisku, to znamená, jaká je úloha úsilí o sociální spravedlnost a jak se promítá v konkrétním vztahu ekonomických a jiných sociálních a politických skupin. Je nesporné, že západní svět je společenskopolitickými organizujícími činiteli proniknut ve vysoké míře, jak zdůrazňuje Baade, znamená to však současně, že „mluvit o něm v tom smyslu, jak jej znal Karel Marx, je už dnes stěží možné“? Negují zmínění činitelé v takové míře povahu nerovnoměrnosti, že dochází k (v podstatě) protimonopolistickému společensky optimálnímu harmonizování zájmů ekonomických a společenskopolitických skupin?

5) Významnou otázkou, která vyvolává konflikty v hodnocení mezi nemarxisty i marxisty, je problém vztahu ekonomiky a společenského, zejména politického systému, vztahu monopolů a buržoazního státu (státně monopolní kapitalismus). K integraci, prohloubení efektivnosti fungování nesporně přispívají kapitalismu (jeho preferenčním zájmům) vnější společenské tlaky i snaha zajistit za této situace co největší míru i masu zisku. Ovšem, vnitřní procesy ekonomiky nezajímají buržoazii již jen z hlediska její konkurenční schopnosti a maximálního zisku, ale i z hlediska její existence vcelku.

Samotné zdůraznění prvenství politiky (třídně společenských zájmů) před ekonomikou však přináší objektivně jen malé vyhlídky, není-li současně politika schopna v jisté míře respektovat objektivní nároky optimalizace fungování.

„Americká společnost“ — jak zdůrazňuje Horowitz — „se sjednotila ve stupni, v jakém bylo odděleno ,politickéʻ od ,ekonomickéhoʻ. Politika není v Americe řízena ani tak ,mocenskou elitouʻ nebo ,vetoskupinamiʻ jako byznysmany.“

Monopolní buržoazie není schopna abstrahovat od ziskových a konkurenčních principů a podřizovat absolutně a trvale své ekonomické zájmy zájmům celotřídním, i když jí jde o trvalé dosahování maximálních zisků, o vytvoření předpokladů pro přechod do protiofenzívy proti socialismu. Proto se snaží politických mocenských nástrojů (státu) užívat jednak k podpoře hlavního směru vývoje buržoazní ekonomiky, tj. k podpoře nerovnoměrnosti jejího vývoje (své vlastní expanze), jednak však současně využívá státu, aby vyrovnávala nejnepříjemnější disproporce, „slaďovala“ navzájem do jisté míry své zájmy a dosahovala utilitárního začlenění námezdních pracujících do „širších“ společenských procesů.

Tento zájem ji nutí k volbě způsobů a forem, které jsou podstatě a povaze kapitalismu organicky cizí a které případně přejímá od socialistické soustavy. Závěr Lenina, že se kapitalismus blíží „ nejvšestrannějšímu zespolečenštění výroby“ a vtahuje kapitalisty do takového řádu, „který je přechodem od úplné svobodné konkurence k úplnému zespolečenštění“, potvrzuje nejnověji Galbraith, který zdůrazňuje, že „zralá korporace se během svého vývoje stane součástí většího administrativního komplexu ve státním systému. Za určitou dobu bude dělící čára mezi nimi setřena“, takže bude obtížné dělící čáru vůbec vést.

Ne všichni ideologové jsou ovšem s touto situaci spokojeni. Dochází ke (vnějšně ostré) srážce neoliberálních a dirigistických koncepcí. Neoliberálové navazují na symbolické heslo, jímž se stal okřídlený výrok le Gendre vůči Colbertovi, ministru Ludvíka XIV.: „Laissez-nous faire!“ („Nechte nás být!“) a filosoficky se opírají zejména o pragmatismus, nejnověji o existencialismus (Jaspers). Moderním mluvčím dirigismu se stal v roce 1936 Keynes, který teoreticky (v ucelené koncepci) státní zásahy a jejich oprávněnost zdůvodnil, tj. navrhl zajištění trvalého růstu investic (a tím i spotřeby) rozšiřováním poptávky státu a jinými formami veřejné i parazitní spotřeby.

Má však stát jako nestranný arbitr skutečně pouze stabilizační funkci, to znamená, je jeho podstatným posláním krotit monopoly? Nebo jedná především v jejich zájmu a jeho zásahy se tak sociální rozpory nejen řeší, ale také prohlubují? Může se pro svůj zcela určitý sociální charakter skutečně pomocí regulování (programování) tohoto či onoho typu vypořádat s problémy realizace? Je dosah vlivu demokratického a socialistického politického hnutí tak velký, že může toto programování účinněji ovlivnit?

Mezi monopoly a politickým systémem dochází k jistému průniku: 1) monopolisté se stále více politicky a sociálně angažují a současně dochází k odosobnění kapitálu, tj. k profesionalizaci řízení, usnadňující jeho protimonopolistické zaměření; 2) zesiluje se autonomie profesionálních politických byrokratů.

Tato byrokratická vrstva je poměrně stálejší než nadřízený aparát výkonné moci (vláda apod.) a je schopna poměrně samostatné politiky a současně trvale reprodukuje rozpor mezi svými technokratickými (technicko-organizačními) představami a třídními zájmy monopolů. Tato „veřejná“ manažerská skupina se často ocitá pod tlakem konkurence se soukromými, zejména monopolistickými podniky.

Byrokracie má v boji proti monopolům omezené možnosti, zejména právních úprav, které jsou zhusta značně neúčinné. Ani daňová opatření nepřinášejí žádoucí výsledky. Jak ukazuje zkušenost z NSR, je možné sice zakázat zneužívání moci, ale tím se tíha důkazů přenáší na státního návladního; zbývá tedy apel na podnikatele, aby se vzdali monopolních zisků a jednali, jako by existovala konkurence (Miksch). Neopírá-li se byrokracie o sílu demokratického a socialistického hnutí, je sama bezmocná.

Monopoly se brání velmi účinně ideologicky, poukazy na princip smluvní svobody, který je podporován liberály, a zejména účinně ekonomicky a politicky.

Rozhodující je však „partnerství“ státu a monopolů, přesněji řečeno, podřízení státu monopolům. Ekonomická činnost státu je dnes vlastně pro kapitalistický reprodukční proces nezbytná. Stát je významným producentem i bankéřem, který financuje ekonomiku úvěry, dotacemi, snížením daní a současně patří k nejvýznamnějším konzumentům. Jednou z hlavních forem je rozvoj státního vlastnictví. Stát je největším podnikatelem, kterému patří v jednotlivých zemích 14—30 % objemu investic. „Rituálně prohlašujeme“, praví se v Rozboru Chicagské obchodní a průmyslové komory ke vztahům Východ–Západ z 6.–8. června 1966, „že náš ekonomický systém je založen na svobodném podnikání a konkurenčním svobodném tržním hospodářství. A přitom je naše vláda po Sovětském svazu druhým největším státním podnikatelem na světě. Vláda USA vlastní 19 000 obchodních a průmyslových podniků, 2500 dalších podniků v oblasti obrany státu. Vláda má ve vlastnictví 33,9 % půdy v USA. Každý devátý člověk v USA je zaměstnancem vlády.“

Společenskopolitický ráz tohoto vlastnictví je dán charakterem státu, který podniky přejímá a uskutečňuje investiční politiku. Je-li nástrojem monopolistické špičky, pak i zestátnění nevede pouze k redistribuci důchodů ve prospěch celé společnosti, ale v nej- různějších formách k novému vykořisťování.

Roste význam i další státně kapitalistické formy, a to rozsahu vládních objednávek (v USA činí 18,6 %, v Anglii 17,2 % a ve Francii 15 % atd.). Stát působí i dalšími formami a usiluje jak o zvýšení sociální motivace hospodářské činnosti, tak monopolistické expanze prémiemi ve výrobě, daňovými úlevami a odpisy, politickými aj. podmínkami pro vývoz, zadáváním veřejných prací atd.

Největší pozornost však soustřeďuje tzv. programování (planifikation) jako velmi významná varianta intervence, která se vypracovává od mikroplánování, od počátku spjatého s moderní strojovou velkovýrobou, k makroplánování v národním, případně v nadnárodním rozsahu. Motivace není pouze vnější, tj. spjatá se snahou čelit socialismu, jde přímo o životní nezbytnost. „Jednoduché věci lze kupovat a prodávat na trhu,“ konstatuje Galbraith. „Složité a specializované výrobky však nikoli. Moderní technika je základním prostředkem podlamujícím účinnost trhu. Přispívá však k plánování, které trh nahrazuje.“

Plán zřejmě ohrožuje hospodářskou svobodu nejrůznějších subjektů, jmenovitě drobných a středních podnikatelů i monopolů a státního podnikání. Ve značné míře je však výsledkem výrobní, tržní, politické a společenské moci rozhodujících subjektů, i když se na jeho tvorbě podílejí různí „sociální partneři“. Vliv odborů a politických hnutí však nelze bagatelizovat.

Zajímavá je však i forma plánování, která představuje návod k přemýšlení, stanovení alternativ a náčrtu vývoje (Baade); nenahrazuje trh, ale usiluje o zvýšení jeho efektivnosti tím, že jej zastoupí tam, kde poskytuje nedostatečné podněty. Jde právě o perspektivní výhled celkového vývoje, investic, plánování infrastruktury, oblastního rozmísťování výrobních sil atd. Plán není závazný, má mít indikativní charakter, má naznačovat směry a tendence, jež mají inspirovat svobodné rozhodnutí hospodářských subjektů. Nejde tedy již zdaleka o pouhou regulaci hospodářských cyklů, ale o postižení dlouhodobých faktorů. Dnes se již uznává, že bez takových prognóz a úvah se neobejde žádné národní hospodářství (Baade).

Na Západě, jak bylo uvedeno, se setkáváme s vnějšně dosti odlišnými dvěma základními typy: s typem dirigistickým a s typem neoliberalistickým, spjatým s hospodářskou praxí v NSR (sociální tržní hospodářství) a s tzv. freiburskou školou (W. Eucken, L. Er- hard, W. Roepke aj.), usilující o regulaci prostřednictvím mechanismu cen. Stát stanoví právním řádem pouze hranice soukromého kapitalismu, zajišťuje stabilitu měny a podmínky pro konkurenci paralyzováním mocenských skupin. Oba směry se postupně i subjektivně přibližují: liberálové uznávají nutnost previze, anticipace, makroekonomické plánováni naopak přichází s hesly pravdivých cen, které státní zásahy zkreslily.

V hodnocení programování v kapitalistickém systému se marxisté dosud značně rozcházejí. Část popírá možnost makroplánování vůbec, jiní kladou velký důraz na úlohu, kterou hrají ve stanovení úkolů monopoly a snižují jeho vědeckou úroveň. Reálný sociální pohyb, boj tříd, jemuž se plánování koneckonců podřizuje, je ovšem rozhodující. Monopoly jím získávají jistou možnost předvídání i zmírňování nejkřiklavějších rozporů, i když se řídí především vnitřními zákonitostmi cyklu, jež stát může ovlivňovat pouze klasickými prostředky (inflace, zvýšení úrokové míry, daní atd.), a zvenčí, a není proto schopen zcela vyloučit krize z nadvýroby, valutové krize, inflaci, růst cen, krize obchodních a platebních bilancí, únik zlata, burzovní krachy, bankroty atd.

Jaké jsou hlavni rysy soudobého dirigismu? V 50. letech byl ekonomický růst ovlivňován mimořádnými faktory (válka a její důsledky a příprava války nové, globální, vedení místních válek). Tato fakta však poněkud oslabila pozornost k tak závažným přeměnám vnitřní struktury, jako bylo zestátnění, míra znovurozdělování národních důchodů, vysoké zdanění. Výsledkem byl značný vzrůst investic, který umožnil ekonomický růst a zvýšení zaměstnanosti.

V 60. letech spolu se značnou investiční činností trvá vysoká zaměstnanost a dokonce se daří v některých zemích vyloučit (s výjimkou USA) i nezaměstnanost skrytou. Nedostatek pracovních sil zvyšuje tlak na mzdy a způsobuje růst mzdových nákladů a koneckonců i cen, i když mzdy často růst cen předstihují a zajišťují neúměrně vysokou poptávku (Urban).

Dirigismus se snaží v této situaci dosáhnout celkově rovnoměrnějšího i perspektivnějšího (stabilizovanějšího) vývoje mezd, zisků a cen, fondu akumulace a spotřeby a podílu na sociálním důchodu. „Problém udržení stálého a poměrně rychlého růstu při pouze malých přírůstcích pracovní síly, aniž by přitom vznikla nákladová inflace nebo nutnost všeobecných opatření omezujících poptávku, se stal společným pro většinu zemí“ (Studie ČSN). Jak však postupovat? Kterým skupinovým zájmům v konfliktu zájmů se reálně dává přednost? Jsou „nerozumné“ především požadavky dělníků a mají být přijata především opatření ke zpomalení růstu (zmrazení) mezd? Anebo by spíše mělo dojít k všeobecné kontrole cen a tím i zisků?

Jako východiska ke stabilizaci a efektivnosti fungování se navrhují: 1) racionalizační investice; 2) maximální šetrnost a efektivnost při využívání pracovní síly (plus zkrácení pracovní doby). Do popředí se tak dostávají problémy, které zdůraznil Galbraith, tj. zpomalení růstu, případně krátkodobá stagnace, aby byl zabrzděn inflační cenový růst a dosaženo vyrovnanosti bilancí při plném využití zdrojů, tedy optimálních podmínek růstu. Jak jsme viděli, může být těchto zásahů zneužito k dalšímu prohlubováni třídních preferencí monopolů.

6) Teze o tom, že kapitalistický systém produkuje rostoucí masy nezaměstnaných, platí tedy v posledních letech v podstatě pouze pro nejvyspělejší kapitalistickou zemi, kde automatizace — přes umělé zpomalování — uvolňuje ročně na 1,8 miliónu pracovních míst. Jejich část ovšem kompenzují zvýšené požadavky státního aparátu a vůbec terciárního sektoru. I jejich požadavky se však naplňují, neboť v rozporu s představou Fourastiera se budou objevovat (a dokonce velmi rychle) důsledky automatizace i ve správních procesech a službách.

Rozhodující ovšem je skutečnost, kterou Galbraith formuloval jako rozpor soukromé a společenské spotřeby, totiž, že Američané žijí „ve společnosti vysoce produktivní, ale nelidské“ (Manifest zvláštního výboru z roku 1964), která dokonce vytváří „stabilní společenské dno“ (tamtéž). Je zřejmé, že značnou nezaměstnanost může způsobit jak racionalizační příjmová politika (Anglie), tak i další bezhlavé podněcování kvantitativního narůstání, spjatého s diferenciálními nadzisky, jež nemůže kompenzovat terciární sektor (USA).

Nové druhy spotřeby a celkově odlišný způsob života vyvolává dojem jednoznačně pozitivního růstu životní úrovně jen u povrchního pozorovatele. Současně však jsou doprovázeny změnami v aktivitě a osobní iniciativě bezprostředních výrobců. Sociální integrace, jíž jsme se několikrát dotkli, má v podstatě jednostrannou povahu, tj. podřizování dělníků výrobním jednotkám, podnikům, jejich jednostrannou adaptaci vůči pracovnímu a životnímu prostředí. Výsledkem je omezování osobních svobod, stále častější zásahy do nejvnitřnějšího soukromí, narušování významu tradičních demokratických institucí atd. Místo toho, aby dělníci získávali uspokojení z obsahu své pracovní úlohy, snaží se kapitalisté a jejich ideologičtí mluvčí uspořádat příjemně jejich pracovní a životní prostředí (Friedmann). Bezprostřední výrobce nepřekonává tedy vztah odcizení vůči výrobním a společenským vztahům, schopnost ztotožnit se s nimi se podstatně nezvyšuje. Člověk ztrácí funkci uvědomělého subjektu tvorby vlastních poměrů, ztrácí schopnost tyto procesy proniknout, reaguje snahou nikoli přeměnit, ale přizpůsobit se, adaptovat. Takový průměrný, masový člověk bude mít „největší vyhlídku na všeobecné uznání tehdy, dopracuje-li se chování, které by bylo zároveň věcné i konvenční, tj. které by nebylo ani novátorské, ani osobní“ (Gehlen). Člověk se stává objektem ekonomického manipulování i ve svém volném čase, pomocí reklamy, kulturního průmyslu (masové kultury), kterou chrlí masové komunikační prostředky jako zdroje zisku pro příslušné podnikatele a současně nástroje ovlivňování myšlení a citového života lidí z hlediska prohlubování kapitalistických preferenčních hodnot.

Jak ukazuje Riesman, reaguje na tuto situaci intelektuální část veřejnosti obrannými mechanismy. Těmito mechanismy se snaží překonat absurditu vlastního postavení, tj. neschopnost ztotožnit se s mocenským profesionálním aparátem, který zneužívá její práce a neumožňuje jí vyrůst z průměru ve škole a v pracovní skupině, kde přes zdůrazňování výkonových hledisek se požaduje především přizpůsobování. Proto útěk k „identitě se sebou samým“, do soukromí, před kariérou k romantickým zaměstnáním, od bohatství k domku na předměstí, k manželství a dětem a k lokálním patriarchálním vztahům (žena v domácnosti a dobré vztahy se sousedy) jako k alternativě úplného ztotožnění se společenskou rolí. Zde hledá ten typ jistoty (nikoli pouze materiální), kterou není kapitalistická společnost schopna poskytnout, neboť neexistuje „sebejistota řádu“ (Pfeffer).

Znovu se tak vrací problematika kapitalistických preferencí, neboť se umožňuje především uspokojování oněch bezprostředních potřeb rozvoje výrobce, bez nichž by vykonával svou funkci méně efektivně. Pravá hranice kapitálu není tedy ve fyzické bídě, na níž byla jistou dobu marxistickou kritikou redukována, ale v mezích, které klade plnému a optimálnímu rozvoji lidských schopností, plnému využití potencí soudobého lidstva, neboť jsou pro tento rozvoj nejen „zbytečné“, ale i nebezpečné. Náš dosavadní výklad by tedy mohl potvrdit oprávněnost Marxova závěru, který zdůrazňoval, že se bude posilovat moc kapitálu a prohlubovat námezdní poměr, tedy zostřovat základní rozpor kapitalismu.

Zdůraznili jsme však, že se monopolistická expanze ani v minulosti nikdy neprosazovala fatálně, tím méně v době současné. Rozpornost společenských procesů byla a je zmirňována aktivní účastí pokrokových demokratických a socialistických sil v politickém a hospodářském boji proti kapitalismu. Dělnická třída v čele demokratických vrstev reaguje objektivně i subjektivně na tuto situaci dalším sbližováním svého ekonomického a politického boje a aktivním ovlivňováním kapitalistického dění. Objektivní proplétání nejvlastnějších zájmů monopolů a buržoazního státu jako základní tendence tzv. socializace ekonomické struktury, vyvolává i prostupování ekonomického a politického proletářského boje (i když nikoli automaticky) a umožňuje postupné uvědomování jednoty boje za hospodářské a politické požadavky. Dokonce lze říci, že vynucuje stále častěji z jedné i z druhé strany společenskopolitické mocenské řešení, které je koneckonců opřeno o reálnou politicky mocenskou strukturu (zejména úloha buržoazie a státu a proletářské strany). Zvláště jasně umožňuje dělnické třídě chápat tyto souvislosti práce ve státních podnicích.

Rozhodující vliv na chod hospodářského života má pochopitelně monopolistická buržoazie. Dělnické hnutí se však trvale soustřeďuje na vytváření předpokladů pro demokratickou alternativu hospodářského rozvoje jako na minimální cíl a revoluční přeměnu kapitalistické podstaty této společnosti jako na cíl maximální.

7) Termín kapitalistická soustava označuje systém etnicko-politicky diferencovaných společností kapitalistického typu, v jejichž vzájemných vztazích se ve vzrůstající míře prosazují zákonitosti, typické pro kapitalistický systém, tj. vykořisťování ekonomicky slabších partnerů a nemilosrdná konkurence, státní potlačování (monopolistická expanze, imperialistická zahraniční politika).

Současně však mají tyto země mnohé společné, např. industriální problémy. Jsou nuceny více respektovat konkurující státy (např. pohyb nákladů a cenové úrovně) v důsledku intenzivnějšího ekonomického propletení, které odstranilo někdejší obchodně politické překážky. To však neznamená idealizaci povahy hospodářské spolupráce včetně tzv. integrace. Kapitalistické ekonomiky a společnosti se stále více svými formami přibližují, jejich nivelizace však neznamená zmenšení nerovnoměrného vývoje, který je plodem vývoje jedněch na úkor ostatních.

V dialektice jednoty a rozpornosti kapitalistické soustavy se setkáváme se třemi krajnostmi: negací jednoty, redukcí rozporů a negací rozporů. Negace jednoty byla typická pro schematismus. Nepatrná část komunistických stran dosud pracuje s takovou abstraktní redukcí, která příliš jednostranně vyzdvihuje rozpor, jehož jeden pól tvoří USA, a degraduje tak všechny ostatní země do postavení pouhých satelitů. Nelze ovšem předpokládat, že rozpor mezi oběma soustavami zcela vytlačí vnitřní rozpory v kapitalistické soustavě. Koneckonců, zlehčuje toto společné zařazení agresívní povahu politiky takových zemí, jako jsou NSR, ale i Francie, Velká Británie, Japonsko a jiné.

Imperialismus, zejména v USA a v NSR, přejímá některé nejreakčnější rysy historických typů imperialistických států. USA vystupují stále častěji jako světový četník a lichvář, NSR pak jako jediný stát se orientuje na změnu svých hranic a usiluje o postupnou změnu svého, dosud politicky nerovného postavení.

V některých zemích (Francie) se obrozuje, zejména s uvolněním ve světových vztazích, s obnovou potenciálu NSR a s rozvíjením nejrůznějších podob vztahu mezi Západem a Východem, zájem o problém národní suverenity a o nacionalistickou ideologii, upevňuje se duch nacionalismu, jak to vyjádřil Spaak. Státy patřící k různým ekonomickým, politickým a vojenským seskupením jsou stále méně ochotny přijmout jednoznačnou hegemonii USA, snad s výjimkou NSR, kde „trpělivé vedení presidenta Johnsona dosud získává všeobecný obdiv“ (Barzel).

Miloslav Formánek