Byrokracie (MSgS)

byrokracie (MSgS). Problém byrokracie jako systému a byrokratismu jako vlastnosti organizovaných vztahů mezi lidmi se vynořuje v souvislosti s vývojem dělby a organizace práce (viz dělba práce, organizace) a řízení nejprve státu a později každé složité sociální činnosti. Jeho jádro tvoří buď určité optimálně racionální a funkční, nebo patologické a disfunkční uplatňování reprezentativních a výkonných řídících funkcí a s ním spjatá zvěcňující a odlidšťující institucionalizace a rutinizace sociálních i psychických vztahů mezi různými orgány řízení a základními strukturálními elementy sociální organizace. V běžném hovorovém užívání byly tyto termíny vždy spjaty výhradně s hanlivým označováním špatně a nelidsky fungující úřední mašinérie a jejích různých představitelů či projevů. Sociálně vědný pohled vidí v otázce byrokracie nejširší problematiku úřednictva a úředních aparátů a v byrokratismu hledá různé aspekty problémů úřadování a to hlavně v rámci organizace státu. Různými dílčími aspekty vědeckého zkoumání této problematiky se historicky nejdříve, avšak většinou jen fragmentárně a okrajově zabývala sociální filosofie, státověda, vědy právní a historie. Samo slovo byrokracie uvedl do sociálních věd francouzský fyziokrat V. de Gournay v roce 1745, tzn. v době maximálního rozbujení státního aparátu absolutní monarchie, jako satirické označení zpanštělého státního úřednictva oproti klasické aristokracii. V rámci vývoje vlastní sociologie byla tato problematika poprvé hlouběji samostatně zpracována v Marxově Kritice Hegelova státního práva (1843). Marx se zde přiklání k interpretaci byrokracie jako státního formalismu, pěstovaného zvláštní privilegovanou vrstvou úřednictva, jež se jako mystifikované zosobnění obecného zájmu staví nad faktické zájmy obecnosti a státu. První systematické sociologické rozvinutí otázek byrokracie se objevuje u Maxe Webera v jeho díle Wirtschaft und Gesselschaft (1921). Weber v protikladu k Marxovi zkoumá byrokracii jako „ideální typ“ historicky nejvyspělejší, maximálně racionalizované techniky organizace a řízení. Oproti typům organizace tradicionálí, afektuální a hodnotové staví organizaci účelově racionální čili byrokratickou. K jejím hlavním znakům počítá: přesné rozdělení kompetence, stanovení úřední hierarchie a instančního postupu, monokratický systém, přesné oddělení úřední sféry od soukromí, odborné předběžné vzdělání, věcnou neosobní oddanost službě, systematickou kontrolu a disciplínu, výběr a postup na vyšší místa na základě kvalifikace, dosahovaných výsledků a služebního věku. Soudobá sociologická řešení otázek byrokracie a byrokratismu navazují různým způsobem a různou měrou buď na základní pojetí funkční, nebo disfunkční. Zastánci převážně funkčního pojetí (J. Burnham, C. Argiris, W. H. White, A. Gouldner, A. Touraine, F. Morstein-Marx) vycházejí z různých požadavků vývoje moderní průmyslové i státní organizace tak, že záměrně nebo bezděky sledují zájmy ekonomických monopolů a s nimi spjaté protidemokratické centralizace a oligarchie. Zastánci pojetí převážně disfunkčního tvoří dvě odlišné skupiny. Neoliberálové (F. A. Hayek, L. v. Mises, L. Robins) kritizují byrokracii jako projev tendencí k etatizaci a socialistickému plánování, jež podkopávají ziskově tržní hospodářství. Demokraté a humanisté (E Strauss, W. Mills, M. Crozier, R. K. Merton) v ní spatřují antidemokratické a znelidšťující projevy deformující mocenskoorganizační nadřazenosti a odcizení. Současná marxistická interpretace je zatím nedostatečně rozpracovaná. Může navazovat na trojpojetí byrokracie a byrokratismu u Marxe, Lenina a Gramsciho. První pojetí se vztahuje na třídně utlačovatelskou a protilidovou funkci feudálně buržoazního státního aparátu a její výrazné nositele. Proti této funkci je zaměřena teorie o nutnosti rozbití utlačovatel ského státního aparátu. Druhé pojetí se vztahuje na imanentní tendenci výkonných i reprezentativních mocenskopolitických orgánů státu osamostatňovat se, odcizovat a zpanštěle nadřazovat oproti těm, které mají reprezentovat a jimž mají sloužit. Proti této tendenci směřuje teorie o rozvoji socialistické demokracie, komunistické samosprávy a přípravě podmínek pro postupné odumírání státu a politiky. Třetí význam pojmu byrokratický je v marxismu odvozován z toho, že instrumentálně formální vztahy a souvislosti různých organizací převažují za určitých podmínek nad jejich prvotním sociálním obsahem a celkovým zaměřením. Proti těmto byrokratickým deformacím směřuje marxistická teorie racionalizace správy a vědeckosti řízení. Byrokracie a byrokratismus v prvém slova smyslu mizí pod údery socialistické revoluce. Jejich druhá a třetí podoba se kvalitativně modifikuje, avšak zůstává problémem i za socialismu.

Literatura: Crozier M., The Bureaucratic Phenomenon, Chicago, 1964, (polsky 1967); Ďorděvič J., Ogled o birokratiji i birokratizmu, Beograd, 1962; Lenin V. I., Marxismus o státu, Praha, 1959; Fibich J., O byrokracii a byrokratismu, Praha, 1967; Marx K., Ke kritice Hegelovy filosofie práva, Spisy I, Praha, 1956; Mayntz R., Bürokratische Organisation, Köln am Rhein, 1968; Mertl J., Byrokracie, Praha, 1937; Merton R. K., Reader in Bureaucracy, Glencoe, 1952; Morstein-Marx F., Einführung in die Bürokratie, Neuwied, 1959; Sauvy A., La bureaucratie, Paris, 1960; Weber M., Wirtschaft und Gesellschaft, III. Abt. I/1, Tübingen, 1921.

Jindřich Fibich

---

Viz též heslo byrokracie ve Velkém sociologickém slovníku (1996)