Skupina pracovní (MSgS)

skupina pracovní (MSgS). V širokém slova smyslu nazýváme pracovní skupinou každou skupinu lidí, spjatou vnitřními účelově kooperačními svazky, a to bezprostředními, i do určité míry zprostředkovanými (tedy též dílna, závod). Ve vžitém užším slova smyslu je to formálně do podskupin nerozložitelná malá sociální skupina pracovníků, spjatá bezprostředními účelově kooperačními svazky (brigáda, četa, parta, oddělení). Pracovní skupiny se staly středem intenzivního sociologického i sociálně psychologického studia od 30. let 20. století: v kapitalistických zemích, zejména v USA, v souvislosti s omezeností taylorovského přístupu a s hledáním nových zdrojů pracovní výkonnosti, v SSSR v souvislosti s analýzami socialistického soutěžení. Působení skupinové koheze na produktivitu práce zkoumal Seashore. U nás se teoretický zájem o problematiku pracovních skupin zrodil při výzkumech brigád socialistické práce. Tyto výzkumy byly sice metodicky nedokonalé, daly však popud k dalším hlubším výzkumům vztahů v pracovních skupinách. Ty sondují společenské předpoklady účinnější, ale i radostnější práce.

Společenská úloha pracovních skupin je dána tím, že člověk není výrobní silou jen jako jednotlivec, případně jen jako aritmetická suma jednotlivců. Lidská stránka výrobních sil představuje soubor určitých pracovně provozních vztahů mezi lidmi, vztahů, které jsou přímou součástí bezprostředního výrobního procesu. Pracovní skupina se tím stává elementární buněčnou jednotkou socialistických ekonomických vztahů a spolu s rodinou i celé struktury socialistické společnosti (viz makrosociologie a mikrosociologie). Pro její studium má obzvláštní význam dichotomie formálních a neformálních skupinových vztahů. Pracovní skupina je organizovanou skupinou, jejíž členové jsou podle určitých předepsaných potřeb diferencováni co do svých činností i odpovědností v souboru úkolů při plnění předepsaného cíle. Institucionální charakter v tomto smyslu má zejména profesionální struktura pracovní skupiny (viz povolání), charakter její kooperace z hlediska technologického (přidělení strojů a operací), prostorového (umístění v dílně) i časového (rozdělení do směn), její formální stratifikace (řadoví pracovníci — předák — mistr, případně vedoucí oddělení), struktura odměňování. Demografická struktura pracovní skupiny závisí na charakteru obyvatelstva dané oblasti, po určitých stránkách (pohlaví, někdy i věk) je částečně ovlivňována profesionálně kvalifikačními požadavky a tedy též formálně předpokládána. Na druhé straně vytváří pracovní skupina sociální prostředí přátelského, kolegiálního, někdy s více či méně výraznými prvky lhostejnosti a antipatie spjatého soužití lidí primárně během pracovní doby, ale sekundárně i v mimopracovní době. Pospolitostní charakter pracovní skupiny v tomto smyslu se projevuje vznikem podskupin (po dvou až čtyřech členech) uvnitř pracovní skupiny, ale i mezi různými pracovními skupinami na závodech, stupněm koheze (soudržnosti) aj.

Podle kooperační organizace rozlišujeme pracovní skupiny: a) simultánní, tj. pracující souběžně (např. skupina soustružníků, z nichž každý přejímá surovinu z prvovýroby a po zpracování přechází jeho výrobek na montáž; členové skupiny na sebe pracovně nenavazují); b) sukcesívní, tj. pracující návazně (běžící pás, obsluha složitých agregátů, např. pro výrobu filmové podložky, kde spolupracují dělníci různých profesí a kvalifikací). Vyskytují se i různé kombinace obou typů. U simultánní pracovní skupiny je zpravidla kladným faktorem koheze profesionální homogenita, umožňující výpomoc a zastupování, záporným faktorem nezávislost v technologickém procesu. U sukcesívní pracovní skupiny může naopak závislost v tomto procesu být kladným faktorem koheze, v případě neúspěchu však i faktorem konfliktním.

Méně kohezní pracovní skupiny mají zpravidla rozptýlenou neformální strukturu bez výrazného jádra, koheznější mají strukturu soustředěnou s výrazným (často tříčlenným) jádrem oblíbených a vzájemně spjatých pracovníků s vysokou autoritou. Protože pospolitostní vztahy se zřídka jednostranně podřizují vztahům institucionálním, bylo by chybné činnost mistra posuzovat podle jeho neformálního statusu (viz status a role). Rozhodující význam pro úspěšnou činnost pracovní skupiny však mají vztahy mezi mistrem a neformálním jádrem. Postavení mistra vůči pracovní skupině je svou povahou konfliktní. Má pravomoc zajišťovat příkazy vedení a současně hájí zájmy členů skupiny. Obě stránky se vzájemně podmiňují.

Lze rozlišit šest typů postojových rolí pracovníků v pracovní skupině: 1) formální vedoucí (mistr, předák); 2) neformální vedoucí (autoritativní členové jádra); 3) konformisté (souhlasí s formálním vedoucím); 4) epigoni (souhlasí s neformálním vedoucím); 5) kritici (zárodek opozice vůči vedoucím obého druhu); 6) samotáři (relativně izolovaní v neformální struktuře skupiny). Většina typů se v čisté podobě vyskytuje ve skutečnosti zřídka, je nutno počítat s množstvím typů přechodných.

Literatura: Battěk R., Příspěvek ke studiu pracovních skupin v socialistickém průmyslu, Sociologický časopis, 1966, č. 6; Brigády socialistické práce a sociální přeměny v naší společnosti, Praha, 1963; Ludia a problémy, Bratislava, 1963; Matějko A., Nástin sociologie práce, Praha, 1967; Langmeierová D., Vliv mezilidských vztahů v malých pracovních skupinách na pracovní produktivitu, Sociologický časopis, 1967, č. 5; Paul H., Steinmetz P. H., Die Gruppe im Betrieb, Dortmund, 1953; Seashore S., Group Cohesiveness in the Industrial Work Group, Ann Arbor, 1954; Slejška D., Pracovní kolektiv ve struktuře socialistické společnosti, v: Sociální struktura socialistické společnosti, Praha, 1967; Slejška D., Sociometrické studie, Praha, 1966.

Dragoslav Slejška

---

Viz též heslo sociologie práce ve Velkém sociologickém slovníku (1996)