Vedení a řízení (MSgS)

vedení a řízení (MSgS). Řízení společnosti bylo vždy základním problémem existence, zániku nebo rozvoje každé společnosti, každé společenské skupiny. Před vznikem kapitalismu, to je moderního, dynamického a společenskoekonomicky proměnného řádu, vycházelo vedení a řízení z trvalých a v podstatě neproměnných společenských pozic, statusů, rolí, motivací, postojů, mezilidských vztahů a způsobů jednání. Způsoby řízení a vedení byly vypěstovány na základě třídních přehrad, tradic, obyčejů, zvyků, pověr a relativně neměnné společnosti.

Kapitalismus byl prvním společenským řádem, který vnesl trvalou proměnnost a dynamiku do společenskoekonomických postavení, vztahů, norem apod. Třídy a třídní antagonismy zůstaly, ale pozice, postoje, hodnoty apod. jsou relativně nestálé (zvláště v posledním stadiu kapitalismu). „Zdědění, narození se“ do určité společenskoekonomické pozice sice ještě zcela nemizí, ale značně ztrácí na významu.

Prudce se rozvíjí věda a technika. Otevírají se — byť i kapitalismem omezené, přece jen nezanedbatelné — možnosti proměn společenskoekonomického postavení jednotlivců a skupin.

Není tedy náhodné, že tato skutečnost vedla k tomu, že rodící se kapitalismus „vyprodukoval“ v 16. století i v oblasti řízení společnosti svého teoretika, N. Machiavelliho. Přes určité a oprávněné negativní hodnocení Machiavelliho a proti jeho značně subjektivistickému a nevědeckému absolutnímu odsuzování v určité části marxistické literatury lze říci, že Machiavelli položil v oblasti řízení základy: a) konkrétně historickému přístupu a na základě toho vyvozování základních principů a metod řízení; b) analýzy a nutnosti respektování objektivní reality a významu úlohy mas a veřejného mínění; c) stanovování metod, technik a způsobů vlády.

Od Machiavelliho vede přes francouzské a anglické teoretiky 17. a 18. století přímá cesta k Taylorovi a jeho vědeckým zásadám řízení výroby, k sociologické kritice taylorismu, kterou svými výzkumy nepřímo provedl Mayo, k teoriím a metodám human relations a současným teoriím vědeckého řízení.

Socialismus vzhledem ke kapitalismu dále prohlubuje dynamičnost a proměnnost světa. Odstraněním antagonistických a postupným odstraňováním i neantagonistických třídních omezení a hranic zvyšuje proměnné možnosti jednotlivců a vrstev. Dynamika a stupeň proměnnosti (a to inklusive neznámých proměnných) narůstá. V důsledku toho jen na základě zkušenosti a praxe, bez vědy již společnost řídit nelze.

Teoretiky vědeckého řízení sociálních přeměn na základě nutných a objektivně daných společenskoekonomických, politickoideologických a kulturních rozporů a konfliktů se stali Marx, Engels, Lenin a pozdější i současní marxističtí teoretikové sociálních revolucí a dynamických vývojových přeměn. Marxismus (ta část, která se zabývá vedením a řízením) vstupuje do teorie řízení svým vkladem o vědeckém řízení revolučních, dynamických sociálních přeměn.

Nutnost rozvoje a aplikace vědy o vedení a řízení společnosti vyplývá: a) ze zániku relativně strnulých společností, v nichž převládala stálost a na základě této staré tradice postavení mas atd.; b) ze vzniku, existence a začátku zániku kapitalismu, posledního vykořisťovatelského řádu, který v sobě obsahuje společenskou nestálost, proměnnost a dynamiku; c) ze vzniku socialismu, nového společenského řádu, který společenskou proměnnost a dynamiku nastoluje jako trvalý rys a základ společnosti; d) z prudkého technickoekonomického rozvoje, z vědeckotechnické revoluce, z rozvoje vědy jako základu vývoje i řízení společnosti; e) z narůstající složitosti společenskoekonomických skutečností, postupů a vztahů; f) z toho, že se vytvořil rozsáhlý a propracovaný vědecký základ (v poslední době zvláště vznik kybernetiky, teorie her, teorie informací apod.) pro vytvoření solidních vědeckých základů teorie vedení a řízení a jejich aplikaci ve všech odvětvích společenského života; g) z toho, že jen praxí a zkušenostmi, „selským rozumem“ a invencí již nelze dál vést a řídit společnost. To v moderní, zvláště socialistické společnosti, vede k deformacím (viz údobí tzv. kultu osobnosti) a krizovým jevům. Komplikovanou, spletitou, složitou dynamickou moderní společnost lze alespoň s určitým úspěchem řídit jen s pomocí vědeckých aplikací komplexu věd zabývajících se vedením a řízením společnosti.

Ve světové literatuře přístupy k řešení problému řízení a vedení jsou charakterizovány jako vztahy řídících a vedoucích k věcem (řízeným) a k lidem (vedeným).

Uveďme z nepřeberné literatury o této otázce několik citátů: Skupina autorů z Washingtonské university, F. A. Johnson, F. E. Karst a J. E. Rosenzweig, píše: „Řízení je primární síla v organizacích, která koordinuje aktivitu subsystémů a uvádí je do vztahu k okolí“; dále autoři citují P. E. Druckera: „Řízení je orgánem společnosti, speciálně pověřeným zvyšovat produktivitu zdrojů a odpovědným za organizovaný rozvoj ekonomiky. Proto vyjadřuje základního ducha moderní doby. Řízení je nezbytné, tím je vysvětlena ta skutečnost, že po svém vzniku se prudce rozvíjelo, a to bez opozice.“

Franklin E. Folts M. B. A. píše: „Vedoucí přispívá k úspěchu obchodního podniku prostřednictvím jiných lidí. Někteří z nich jsou sami vedoucími. Mnozí z nich nejsou vedoucími, jejich příspěvek je přímý nikoli prostřednictvím jiných lidí. Vedoucí plánují práci těch, za které jsou odpovědni, organizují jejich činnost, vytvářejí motivační podnět a integrují jejich činnost. Kontrolují výsledky, aby mohli znovu, vznikne-li potřeba, reorganizovat a lépe motivovat ostatní, za jejichž práci nesou odpovědnost.“

Ještě snad jeden citát, a to z polské praxeologické školy. Zakladatelem této školy je T. Kotarbiński, který charakterizoval praxeologii jako vědu o racionálním cílovém zaměření činností vzhledem k cílovému určení, jako logiku činnosti. Jeden ze současných vedoucích praxeologů J. Zieleniewski píše: „Vedením v širším slova smyslu rozumíme činnost zaměřenou na to, aby dosahovala působení jiných výsledků, které jsou v souladu s cílem toho, kdo je vede. Vedením v užším slova smyslu — přesně ,vedením lidíʻ — rozumíme však (ve formální organizaci) činnost, která směřuje k uzpůsobení činnosti jiných lidí, která je v souladu s cílem toho, kdo je vede. V neformální organizaci nazýváme stejný druh činnosti vůdcovstvím nebo vedením.“

Z uvedeného vyplývá u většiny autorů snaha rozlišit mezi řízením (věcí) a vedením (lidí).

Tato snaha vyplývá z objektivního rozporu řízení a vedení, který nutně se konstituoval v trvalý vnitřní konflikt. Tento rozpor je dán tím, že každé řízení (a vedení) nutně musí manipulovat s věcmi (a lidmi). U lidí (jednotlivců a kolektivů) nutně jsou a vznikají (s civilizací, rozvojem, vzděláním a se socialismem) protimanipulační postoje, nutnosti a požadavky, vyplývající ze schopnosti sebeřízení a z požadavků samosprávy. Každé vedení lidí v sobě zahrnuje (na rozdíl od řízení věcí) prvky manipulace a prvky samostatnosti. V jiné formě tento rozpor (v socialismu) se konstituuje jako rozpor mezi kvalifikovaným vedením (jehož nutnost a význam narůstá) a mezi demokratickou samosprávou (jejíž význam a nutnost také narůstá).

Vedení a řízení je činnost bud celospolečenská, nebo specializovaná odvětvím, oborem, výrobní jednotkou, kolektivem nebo druhem činnosti. Zahrnuje v sobě do určité míry odlišné rozhodovací vztahy k lidem a věcem.

Každá vedoucí a řídící činnost je podmíněna společenským systémem a je tímto a v tomto systému vždy institucionalizována. Výjimku — ale jen do určité míry — tvoří vedoucí (vůdci) především mimoinstitucionálních malých sociálních skupin.

Vedení a řízení je podmíněno druhem, zaměřením a funkcí instituce (např. výrobní hospodářská jednotka, politická strana, zájmová organizace). Významnou roli hraje vybavenost instituce, organizace apod., např. v případě závodu nebo vojenské jednotky, úroveň techniky a dále systém, vztahy mezi organizacemi, uskutečňujícími řízení a vedení a organizační principy.

Pokusme se tedy z tohoto hlediska o jakousi obecnou definici nebo snad lépe o charakteristiku a o popis řídící a vedoucí činnosti.

Řízení a vedení je převážně institucionalizovaná, konkrétně historická a společensky odpovědná činnost. V současných podmínkách, stavu a úrovni vývoje moderní, industriální socialistické společnosti se ve vedoucí a řídící činnosti prolínají jak objektivní rozporné prvky odborného a kvalifikovaného vedení, tak také prvky demokratické samosprávy socialistických kolektivů. Typickým prvkem řízení a vedení je jeho neustálé zvědečťování.

Vedení a řízení je, na základě komplexní analýzy objektivní reality, jejího stavu, potencí a možností, rozhodovací činnost o reálných, uskutečnitelných a dosažitelných optimálních plánech, cílech, metodách, prostředcích a cestách, vedoucích k určeným cílům, o kvalitativních a kvantitativních přeměnách skladebných prvků a struktur, způsobu fungování, pohybu a rozvoji společenských institucí, organizací, kolektivů, jednotek a jednotlivců.

Vedoucí zaujímá své místo v nějakém organizovaném systému, jednotce, instituci. Z tohoto hlediska je vždy způsob a rozsah vedoucích a řídících míst funkcí a činností institucionální. Je určen, předepsán, normován a vymezen. Instituce, která pověřila jedince vedením, i vedený kolektiv očekávají od vedoucího určité, administrativou (i zvyky) předepsané chování, jednání, rozhodování a postup. Mimo administrativně institucionálního, formálního a předepsaného chování a jednání existuje i neformální určení nebo očekávání určitého chování a jednání vedoucích. Toto administrativní, normou a potřebou organizace nevytvořené a neurčené očekávání, vnášejí do instituce podřízené kolektivy, spolupracovníci na stejné úrovni a stupni i vztahy vyšších nadřízených. Je to tedy projev neformálních lidských vztahů. Místo a činnost vedoucího je určováno a podmíněno organizační strukturou jednotky a vztahy mezi lidmi a kolektivy. Příslušný vedoucí opět na základě uvedených faktorů může počítat, očekávat od svých nadřízených, od spolupracovníků a podřízených určité chování, jednání a přístup k sobě i k řízeným úkolům. V důsledku toho vzniká na vedoucí tlak „shora“ a „zdola“. V socialismu tlakem „shora“ jsou zvláště úkoly, normy, předpisy a plány.

Nakonec, ale určitě ne jako poslední v řadě, uvádíme osobu vedoucího, jeho vlastnosti, znalosti a schopnosti, které rozhodují o tom, bude-li s to předepsané i fakticky existující úkoly koordinovat, udržovat v mezích nejvhodnějších pro pohyb, postup a plnění úkolů jednotky. Tím přicházíme k problému výběru vedoucích a řídících jedinců (kádrů).

Požadavky na kandidáty jsou určeny náplní a rozsahem pozice, funkce, kterou budou zastávat, a panujícím klimatem příslušné jednotky nebo části jednotky. To znamená, že kandidát musí mít v nejhorším případě minimum požadovaných (které by měly být adekvátní potřebným) znalostí a schopností. A navíc, kandidát musí být schopen adaptace (a to co nejvšestrannější) do určené funkce, kolektivu a jednotky. To jsou hlavní kritéria pro výběr vedoucích. Každé jiné kritérium, které ruší uvedené, je z hlediska funkce jednotky nepřípustné.

Vědecké vedení v sobě zahrnuje vlastně dvě činnosti: zabezpečení běžného fungování jednotky (nebo její části) a zabezpečení rozvoje. Zabezpečení fungování vytváří pocity a atmosféru klidu, jistoty, bezpečí. Stabilizuje jednotku. Řídit je možno jen stabilní jednotky. Proto zabezpečení běžného fungování je východiskem každého řízení a vedení. Rozvoj a vývoj představuje dynamický prvek uskutečňující a otevírající perspektivy. Je to mobilizační činitel progresívních sil, který překonává ustrnutí a tím i krizové jevy. Teprve dobře fungující a zároveň i rozvíjející se jednotka je vnitřně i vzhledem k okolí vyvážena. Vedení tedy znamená i zabezpečení dynamické stability jednotky.

V kapitalismu řízení a vedení vychází z vykořisťovatelské nadvlády, odcizení a manipulace s lidmi jako z objektivní danosti. Toto základní je doplňováno (podle stupně rozvoje organizovanosti, uvědomění a dosaženého vlivu pracujících i podle aplikovaných vědeckých poznatků řízení) demokratickými přístupy k pracujícím a určitým stupněm spolupodílu na správě.

V socialismu vykořisťovatelská nadvláda mizí, avšak kvalitativně odlišné — odumírající, ale stále existující odcizení má svou formu především ve vztahu ke státem zprostředkovanému vlastnictví a správě. Existuje ještě socialistická manipulace s lidmi. Důrazně se prosazuje prvek socialistické samosprávy jako východiska k budoucí, ještě vzdálené samosprávě v komunismu.

V současné době jsou u nás překonávány deformace vedení a řízení, způsobené tzv. kultem osobnosti. V této etapě byly porušeny principy kolektivnosti vedení, demokratického centralismu a sociální odpovědnosti vedení. Vědeckost byla sice hlásána, ale do značné míry potlačována. Socialistická společnost, chce-li se rozvíjet dál, musí překonávat následky těchto deformací.

Každé vedení a řízení v sobě zahrnuje požadavek kvalifikace: a) speciální (podle odvětví a druhu činnosti); b) obecnou (vědecké základy řízení zahrnující v sobě základní nebo některé principy teorie organizace, kybernetiky, informace, sociologie, ekonomie, psychologie, filosofie, politiky práva apod.)

V celospolečenském řízení vystupují v každé etapě do popředí problémy a skladby vedoucích institucí tak, aby v sobě zahrnovaly kvalifikovanou erudici i demokratické zastoupení mas. Efektivnost, funkčnost a odbyrokratizování správy, řešení rozporů a jednoty správy a veřejného mínění a názorů, překonávání centrálně administrativního modelu, obecnou demokratizaci.

Řízení a vedení obsahuje: zabezpečení dynamické stability řízených jednotek; plánování, rozhodování, organizaci a kontrolu činností; analýzu, výběr, vysílání, průběh, přijímání a realizaci informací; motivování činností apod.

Řízení a vedení je podmíněno: neformální (pospolitostní) organizací a atmosférou, klimatem jednotky; systémem panujících hodnot a názorů; neformální organizací, která má zvláštní význam pro přijetí a realizaci regulujících informací; vztahy mezi lidmi uvnitř a mezi kolektivy; vztahy nadřízených a podřízených; biosociální skladbou jednotky (muži, ženy, staří, mladí); sociálně ekonomickou skladbou jednotky (profese, pozice, role apod.); statusem a prestiží, autoritou vedoucích; indentifikací s povoláním a jednotkou; loajalitou s vedením; gratifikací a frustrací z práce; typem a druhem práce (tvůrčí, kvalifikovaná, monotónní atd.); vertikální a horizontální mobilitou; fluktuací; systémem hodnocení a výběrem lidí; uspokojováním jejich potřeb a zájmů; možností sociálního vzestupu a individuálního uplatnění a rozvoje; vztahem mezi jednotkou a okolím atd.

Zvláštní význam mají autokratické, liberální nebo demokratické způsoby řízení. Demokratické se ukazují výhodnými i v kapitalistických podnicích. V socialismu by měly být samozřejmostí. Vzhledem k naší skutečnosti je nutno zdůraznit, že demokracie není liberalismus a zahrnuje v sobě autoritativní příkaz.

Řízení a vedení musí vzhledem k této složitosti být vždy kvalifikovanou, ne jednostrannou, ale komplexní činností. Tato činnost nutně nesmí být orientována jen na vydání příkazu a slepé zabezpečení jeho plnění, ale musí být orientována na lidi, péči o ně, zabezpečení takových podmínek, aby mohli plnit dané úkoly v pokud možno nejoptimálnějších podmínkách.

V oblasti celospolečenského řízení, v politice, je základním problémem vytváření celospolečenské vůle, celospolečenských zájmů, jejich formulování a uskutečňování. Zároveň je nutno najít správný proporcionální vztah k dílčím zájmům. Proporce mají být takové, aby vedly k rovnováze a vývoji společnosti. Zvláštním problémem celospolečenského řízení je otázka společenské kontroly a odpovědnosti řídících institucí a orgánů.

Problémy vedení a řízení jsou základními otázkami, které musí řešit každá, a zvláště socialistická společnost. Na rozdíl od části dosavadní literatury i pojetí v praxi, kde se oba pojmy dosti často směšovaly nebo alespoň terminologicky nerozlišovaly, budeme termíny vedení a řízení používat k označování dvou kvalitativně odlišných institucionálních jevů. Přitom problém vedení a řízení je po výtce problémem socialistických zemí. V kapitalistických zemích vůbec nebo — přesněji řečeno — alespoň v takovémto pojetí neexistuje. V těchto státech — alespoň v oblasti kapitalistických podniků, monopolů, firem, závodů apod. — existuje v podstatě jen řízení. Z hlediska podřízených pak existuje boj o možnost nějak ovlivnit, nějak působit na řízení. Máme na mysli boj za práva pracujících, který obyčejně uskutečňují odborové a pokrokové politické organizace.

V socialismu charakter a vztah řízení a vedení je dominantní otázkou, která podstatným způsobem ovlivňuje a určuje životaschopnost a cesty rozvoje. Při řešení otázky řízení a vedení se zabýváme celou šíří, celým jejich stupněm. Vedení a řízení je v socialismu institucionalizováno. Socialismus si k uskutečňování řízení a vedení vytvořil příslušné specializované instituce. Ty mají mimo základní jednotící sociálně ekonomický vztah i svou specifickou strukturu, odlišné úkoly a metody postupu. Socialismus bez této specifikované a institucionalizované dělby vedení a řízení (a zájmových organizací) není s to se ani uskutečnit, ani existovat, ani se spravovat.

Vedení v našem pojetí je činnost, kterou se uskutečňuje vedoucí úloha komunistické strany v socialistické společnosti. Vedoucí úloha strany je objektivně nutnou stránkou existence, řízení a správy socialistické společnosti. Nutnost vedoucí úlohy vyplývá ze sociálních, třídních, ekonomických, ideologických a politických daností. Vedoucí úloha strany vznikla a utvrdila se v procesu historického vývoje. Konstituování se strany ve vedoucí sílu společnosti je určeno jejím vývojem. Rozhodující silou společnosti (v historicky daném momentu) je dělnická třída. Protože dělnická třída je nositelkou vývojových postupů lidstva, tak také strana této třídy — komunistická strana — má tento vývojový a všelidský charakter. Postup lidstva vpřed, a to jak „k“ (tak především po změně společenského řádu „v“) socialismu a komunismu, je dán tvůrčí činností pracujících v čele s nejprogresívnější třídou, maximálním rozvojem a uplatňováním vědy ve společenských procesech. Vedení takové tvůrčí činnosti lidského kolektivu, rozvoj a uplatňování exaktních vědeckých metod a výsledků, je základním úkolem strany.

Vedení je dáno objektivní historickou nutností, realizuje se a zabezpečuje těmito činiteli: 1) programem, koncepcí a na základě rozboru strategické etapy postupem strany, její činností; 2) vztahem mas ke straně a strany k masám; 3) vztahem strany k ostatním institucím a organizacím.

V této souvislosti se budeme zabývat především třetí skupinou problémů, postavením strany ve spletitých meziinstitucionálních vazbách socialistické společnosti. Těmto otázkám věnujeme pozornost především proto, že vystupují v dnešních souvislostech do popředí.

Vedení, v němž se omezujeme na výše uvedený aspekt, je na rozdíl od řízení vztah mezi institucemi, který by se dal v podstatě charakterizovat jako vztah horizontální. Vedení je vztah mezi vedoucí institucí naší společnosti, KSČ (která je reprezentantem vedoucí složky společnosti, dělnické třídy) a mezi ostatními institucemi a organizacemi společnosti. Vedení je tedy objektivně nutný vztah mezi stranou a ostatními institucemi, který má zabezpečit historicko-konkrétní, vědecky určený a optimální pohyb společnosti vpřed.

Vztahy vedení nejsou vztahy administrativně mocenské. Administrativně mocenské zajištění vedoucí úlohy strany vyjádřené v zákonech se tedy nesmí změnit v administrativně mocenské metody vedení. Takové metody podkopávají vedoucí postavení strany. Samozřejmě že není možno se vzdát — podle okolností — administrativně mocenských metod. Ty se mohou (nebo musí) používat obvykle jako doprovodný moment hlavní metody nebo může nastat nutnost jejich použití za dočasných, mimořádných okolností v politickém životě země. Základní metodou jak zabezpečit si vedení, tak uskutečňovat a udržovat si vedoucí úlohu není příkaz, ale získání pro věc na základě důkazu a historických zkušeností. Nepřetržitá agitační a uvědomovací práce strany má vést k pochopení neustálých důkazů správnosti postupů. Výsledky praxe, důkaz na základě vědy a vývoje společnosti, neustálé odhalování skutečnosti za účelem jejího pochopení a nutnost změny, to je způsob důkazu správnosti postupů.

Zatímco každé řízení je do určité míry jednostranné a omezené svou strukturou, funkcí, vztahy a rámcem příslušné instituce, vedení je sice institucionálně vymezené, ale komplexní a celospolečenské. Vedení je nutné vždy znovu a znovu utvrzovat a získávat ne mocí, ale správností postupu a schopností získat ostatní pro tento postup.

Strana ve své práci nastoluje vědeckost, socialistickou demokracii, bezprostřední vztahy k institucím, kolektivům a jedincům jako základní principy uplatnění sociální rovnosti a angažovanosti na celospolečenském vývoji. Postupně nahrazuje principy administrativně mocenské a metody manipulace lidmi novými vztahy spolupráce a spolupodílu na určování osudů společnosti. Snad by bylo možné formulovat jako pracovní hypotézu, že takto pojaté vedení v sobě nese historicky se vyvíjející momenty, ve které se v komunistickém budoucnu přemění i soudobé řízení, které je poznamenáno a určeno kapitalistickou minulostí, sousedstvím a stavem soudobého imperialismu a možnostmi i omezeními socialismu.

V našem pojetí řízení je činnost, úloha a postup socialistického státu a státních institucí. Jsou to vztahy uvnitř hierarchie vládních, tj. státních institucí. Dále jsou to postupy a vztahy k ostatním (nestátním) organizacím, institucím, vrstvám a občanům. Vztahy řízení navíc jsou dále vztahy uvnitř každé, i nestátní, organizace a instituce.

Řízení jsou vztahy a způsob jejich řešení jak mezi státem a ostatními institucemi, tak i uvnitř různých institucí. V té nebo oné formě mají podobu nadřízený—podřízený nebo řídící a řízená složka. Jsou to v zásadě vztahy vertikální. Ve státních a hospodářských institucích je to vztah nadřízený—podřízený. V dobrovolných organizacích a ve straně je to vztah vyšších a nižších orgánů — výboru a člena apod. V prvním i druhém případě má nadřízený orgán (jednotlivec nebo kolektiv) rozhodovací a přikazovací moc. Tato moc vychází v prvém případě z mocensko-administrativního určení a moci státu (hospodářské instituce), zabezpečené zákonem, sankčními prostředky apod. V druhém případě vychází z vnitřní dobrovolné, stanovami dané disciplíny příslušné masové, zájmové organizace nebo strany (pro zjednodušení se zde nebudeme zmiňovat o druhé stránce těchto vztahů, tj. o demokratické stránce demokratického centralismu nebo principu účasti pracujících na řízení). V obou případech vyšší orgán přikazuje nebo se usnáší a příkaz (usnesení je jen forma příkazu) je závaznou normou pro podřízeného (v případě státní a hospodářské jednotky) nebo pro nižší orgány a členy (v případě dobrovolných organizací). Tato závazná norma se musí plnit. Její závaznost není závislá na názorech a stanovisku podřízených nebo nižších orgánů.

Nedílnou součástí a podstatou řízení je mocensko-administrativní východisko a záruka řídícího postavení, správně administrativní postup a na základě tohoto manipulace s prostředky a lidmi. Zdůrazňujeme-li mocensko-administrativní stránku vztahů, činíme to proto, že to vyplývá z povahy věcí. Je nutno si uvědomit, že mluvíme o socialistickém státě. Že tedy mocensko-administrativní vztahy nejsou (přesněji řečeno v některých nebo v mnoha případech by neměly být) byrokratickými a odlidštělými, ale naopak. Dále, že s postupem vývoje socialismu, zvláště v etapě přechodu ke komunismu, existencí státu (i když socialistického) vynucený charakter mocensko-administrativních vztahů se bude stále měnit. Neustálá změna obsahu a formy těchto vztahů, podmíněná vývojem společnosti, je konec konců zákonitá. Prvky vpravdě lidských, komunistických vztahů, které se prosazují v činnosti státních i nestátních institucí a orgánů, se budou stále více a více uplatňovat a nahrazovat mocensko-administrativní metody, které dnes zatím ještě převládají.

Každé řízení v dnešních socialistických podmínkách v sobě nese rozpor mezi odborným manažerstvím nebo odbornou byrokracií (v tomto případě byrokracie je vyjádření nutné a potřebné funkce, vykonávané společenskou vrstvou a nemá pejorativní, odsuzující smysl) socialistického typu a centrálním řízením na jedné straně a demokratickou samosprávou a decentralizací a socialistickou demokracií na straně druhé. Rozpor, v němž obě stránky vytvářejí podmínky své existence a svého uplatnění a zároveň se navzájem omezují. Tato skutečnost vede k sérii konfliktů, které mohou mít a mají — do určité míry — disfunkční charakter, ale v podstatě vedou k řadě rozvojových a společenskovývojových procesů.

Řízení v podmínkách socialismu nese v sobě i manipulaci s lidmi (nesocialistická manipulace, používaná v socialismu, představuje historickou nutností neodůvodněnou deformaci). Řízení tak v sobě nese rozpor mezi manipulací a uvědomělým, angažovaným a aktivním jednáním mas, občanů, členů organizace a jedince. Ten je, nebo by měl být překonáván postupným omezováním manipulace s lidmi — ve prospěch uvědomělé aktivity společenských kolektivů.

Pokusme se alespoň v hrubých rysech o celkové shrnutí. Řízení, vedení a zastupování skupinových zájmů existuje ve své institucionální a organizační podobě vždy na určitém stupni vedle sebe. Institucionalita řízení, vedení a zastupování vytváří horizontální vztah v příslušném stupni. Horizontální vztah je vztah mezi institucemi, které se (každá specificky podle své úlohy v socialistické společnosti) podílejí na správě — na řízení — společnosti. Vztahy vertikální, tj. uvnitř institucí a organizací, mají charakter řízení. Řízení a vedení jsou dva kvalitativně odlišné způsoby správy společnosti. Vymezení obsahu těchto dvou činností, vztahů mezi nimi a institucemi, které je uskutečňují, je tedy rozhodující pro funkci společnosti.

Vedení neomezuje, nenahrazuje, ani se nezužuje na pouhé řízení. Vedení musí být vědecké, odpovídat možnostem, musí být komplexní a perspektivní. S tím, že pro svůj postup a koncepci získá ostatní složky správy společnosti důkazem a schopností přesvědčit. Ostatní řídící složky se podílejí na vedení tím, že spolupracují při vědeckém vypracování koncepce i při důkazu a získávání mas. (Tento spolupodíl může být zdůrazněn společným usnesením apod.) Princip jednoty všech rovnoprávných a samostatných složek správy je vytvářen správností cílů a postupů, dohodou, důkazem a přesvědčováním. Je dán obecnou situací, podmínkami a úrovní vedoucí složky a úrovní komunistů v řídících složkách a úrovní ostatních v těchto složkách. Čím nižší úroveň, tím hůř pro vztahy vedení. (Úroveň myslíme všestrannou, tj. odbornou, politickou i všeobecně kulturní.) Pak obyčejně jsou vztahy vedení nahrazovány vztahy řídícími, což vede ke ztrátě nebo omezení socialistického principu vedení. Čím vyšší úroveň, tím více se upevňují vztahy vedení.

Jakmile se plně uplatňuje princip vedení, prosazuje se okamžitě plná odpovědnost příslušných institucí a jedinců za jim svěřenou činnost. Strana v tomto případě má potom faktickou i morální možnost nezaujatě hodnotit, vyzvednout nebo kritizovat. Také každý neúspěch nebo nedostatek nemůže být přičítán straně nebo jen straně, nýbrž příslušné instituci, která si nese plně zodpovědnost.

Pružnost, efektivnost a funkčnost systému je dána společným postupem a propracováním základního, určujícího, cílového a celospolečensky a celokolektivně (v případě výrobní jednotky) určeného. Taková jednota a samostatnost v rámci jednoty umožňuje pružnost a optimalitu při plnění funkce.

Řešení vztahů mezi stranickým vedením, státně hospodářským řízením a zastupitelskými orgány dobrovolných zájmových organizací lze tedy charakterizovat takto: všechny tyto instituce jsou na všech stupních členy správy společnosti. Z nich strana vykonává vedoucí funkci, státní a hospodářské instituce, řidiči a masové organizace se zastupitelsky podílejí. Řízení, vedení a „zastupitelství“ jsou samostatné, kvalitativně odlišné činnosti. Zároveň tyto činnosti nestojí proti sobě, ale jsou vyjádřením základní jednoty a do určité míry se prolínají. Je nutno vyhradit samostatný operační prostor pro každou uvedenou instituci a charakterizovat druh a rozsah činnosti. Bez toho dochází k částečné nebo dokonce značné ztrátě vedení a řízení. To znamená, že jakmile začne vedení nahrazovat řízení, dochází jak k ztrátě vedení, tak i k vyřazení řízení. Operační prostor a samostatnost se pohybuje v rámci vymezení a dohodnuté jednoty.

Vědecké řízení a vedení kolektivů a jedinců, správa společnosti je nezbytnou a základní součástí socialismu. Přednosti socialismu se mohou prosadit jen prostřednictvím vědeckého řízení.

Všestranné rozpracovávání mnohostranné vědy o řízení a aplikace vědeckých poznatků do praxe jsou určujícím momentem rozvoje společenských systémů a lidstva. Sociologie má v této soustavě vědních poznatků významné postavení.

Literatura: viz vztahy skupinové formální a neformální, manažerismus, organizace, strany politické, podnik průmyslový.

Bedřich Weiner

---

Viz též heslo management ve Velkém sociologickém slovníku (1996)