Stát právní
stát právní – termín vypracovaný především v něm. právní literatuře v první třetině 19. st., kterým se obecně rozumí stát, v němž vládne právo, konkrétně pak taková právní forma organizace a činnosti věř. polit. moci, která upravuje vztahy s individui jako subjekty práva na základě: 1. svrchovanosti právního zákona; 2. reálných práv a svobod individuí; 3. organizace a působení suverénní státní moci na základě dělby moci. Původní pojetí s.p. ztělesňovalo představy rané buržoazie o zákonnosti a bylo vyjádřením odporu vůči absolutistickému feudalismu (viz stát absolutistický), jehož ztělesnění se spatřovalo v tzv. policejním státě. Představy, které jsou v pojmu s.p. vyjádřeny, však byly organickou součástí již soc. polit. myšlení období před buržoazními revolucemi a samozřejmě ideol. soustav, jež vyjadřovaly polit. požadavky mladé buržoazie. Představa právní státnosti měla antifeudální, antiteokratický a antiklerikální charakter a byla obsažena v pracích H. Grotia, B. Spinozy, T. Jeffersona, zejm. však Ch. L. Montesquieua a J. Locka, kteří pod silným vlivem angl. myšlenkových tradic řešili v jistém smyslu tradiční problém vztahu polit. moci a práva. Proti feudálnímu despotismu a absolutistické nezákonnosti kladli požadavek panství práva, využívajíce ideje suverenity a později společenské smlouvy.
První pokus o fil. zdůvodnění s.p. podal I. Kant, který chápal stát jako sjednocení množství lidí, podřízených právním zákonům, přičemž blaho státu závisí na souladu státního uspořádání s právními principy. Zatímco u Kanta jsou právní zákony a s.p. tím, co má býti, tedy spíše normou, hodnotou a cílem, u G. W. F. Hegela jsou skutečností, praktickou realizací rozumu v určitých formách reálného bytí lidí. Pojem s.p. rozpracovali v obecně právním kontextu především R. von Mohl v práci Polizeiwissenschaften nach den Grundsätzen des Rechtsstaates (1832–3) a C. Th. Welcker v práci Die letzten Gründe von Recht, Staat und Strafe (1813). Rozvinuli ideu, že státní moc a její výkon musejí být důsledně vázány právem a že činnost státu se má omezovat na plynulé uvádění právních norem do života. Na ideu s.p., která je původně specif. něm., navázal do jisté míry liberalismus v koncepci státu jako nočního hlídače (Nachtwachterstaat), tj. státu, který se má omezit na ochranu občanských práv a svobod a který nemá žádným způsobem intervenovat do veř. a zejm. soukromého života občanů. Koncepce s.p. narazila na kritiku zvl. ve Francii, kde objektivní vývoj probíhal spíše na bázi centralizace státního aparátu a růstu administrativy.
Pokus smířit koncepci s.p. s faktem, že stát musí vykonávat řadu nezastupitelných administrativních funkcí, učinil později R. von Gneist v Anglii, kde se koncept s.p. neprosadil, a proto neexistuje ani analogický termín, kde ovšem byla rozpracována analogická idea pod označením „rule of law“. A. V. Dicey v práci The Law of the Constitution (1885) formuloval jakési ústřední dogma brit. ústavní teorie, které zdůrazňuje: a) absolutní supremaci řádného zákona vůči jakékoliv svévoli a zejm. vůči skryté moci vlády a administrativy, b) rovnost před zákonem, rovnou podřízenost všech občanů řádnému zákonu. Dicey, který rozvinul whigovskou tradici, neuvažoval v pojmech právní filozofie jako něm. tvůrci koncepce s.p., ale opíral se o empir. znalosti angl. právního řádu. Diceyova koncepce měla obrovský vliv, ve 30. l. však byla podrobena kritice (C. T. Carr, W. Jennings, W. A. Robson) jako údajně špatně podložená a zejm. jako nevhodná pro moderní společnost té doby. Diceyova koncepce „rule of law“ souvisí logicky s koncepcí občanských práv a svobod, zejm. však se specif. anglosaským pojetím tzv. due process of law, které je vyjádřeno v 5. dodatku k am. ústavě: žádná osoba nemůže být zbavena života, svobody nebo vlastnictví bez řádného právního procesu.
Koncepce s.p. byla vytlačena na počátku a v 1. polovině 20. st. jinými koncepcemi, např. koncepcí moderního státu, zásadní renesance však doznala po 2. svět. válce, kdy se v SRN pojem s.p. z teor. kategorie změnil v pojem pozitivně právní tím, že byl včleněn do ústavy. Novodobé pojetí s.p. však opuští absolutizovaný liberalistický princip „pasivního státu“ a naopak předpokládá, že stát aktivně prosazuje svou suverenitu vůči občanům, iniciativně zasahuje do jejich života zejm. prostřednictvím administrativy a pečuje o zajištění části jejich potřeb. Všechny tyto ingerence a aktivity státu se však musejí dít podle práva, vztah státu a občana musí být jednoznačně právně ustaven a musí existovat formálně právní záruky, že stát nepřekročí pravomoci dané mu zákonem. V některých koncepcích s.p. je formulován tzv. princip neidentifikace, podle něhož stát vůči společnosti musí vystupovat jako nestranná síla, která se nesmí ztotožnit s dílčími zájmy jednotlivých spol. skupin a tříd (H. Krüger) aj. V oblasti teorie i polit. a ekon. praxe jsou dnes svrchovaně aktuální otázky vztahu s.p. a tzv. státu blahobytu, v něm. s-gické a právní teorii se dále rozpracovávají pojmy státu, v němž platí ústava (Verfassungsstaat), a státu s řádně fungující justicí (Justizstaat), především však tzv. sociálního státu (Sozialstaat).
legal state, law abiding state État de droit Rechtsstaat Stato di diritto
Literatura: Der Bürgerliche Rechtsstaat. Köln a. R. 1978; Forsthoff, E.: Rechtsstaat im Wandel. Stuttgart 1964; Forsthoff, E.: Rechtsstaatlichkeit und Sozialstaatlichkeit. Darmstadt 1968; L'etat de droit. Paris 1987; Hayek, F. A.: Právo, zákonodárství a svoboda, 3 sv. Praha 1991.