Richta Radovan
Richta Radovan
v Praze
v Praze
Maturoval na reálném gymnáziu v Praze na Smíchově, poté byl nasazen jako pomocná technická síla v pražské továrně Avia. Zároveň byl členem odbojové skupiny Předvoj. V letech 1944–45 byl vězněn v Malé pevnosti v Terezíně, internace trvale vážně poškodila jeho zdraví. Od roku 1945 byl členem KSČ. V letech 1945–49 studoval filosofickou a přírodovědeckou fakultu Karlovy univerzity v Praze, doktorát (PhDr.) obdržel v roce 1953 na základě disertace Česká otázka a Masarykova kosmopolitní filosofie. V letech 1949–54 byl zástupcem šéfredaktora týdeníku Tvorba, později členem redakční rady Rudého práva; v letech 1953–54 zároveň působil jako vedoucí oddělení marxismu-leninismu na ministerstvu školství. Od roku 1954 byl zaměstnán v Kabinetu pro filosofii, později Filosofickém ústavu ČSAV. V letech 1958–64 se léčil v sanatoriu na tuberkulózu. Roku 1963 byl jmenován doktorem věd (DrSc.) za práce Člověk a technika v revoluci našich dnů a Komunismus a přeměny života. Roku 1966 stanul v čele mezioborového výzkumného týmu pro výzkum společenských a lidských souvislostí vědeckotechnické revoluce. Roku 1968 byl jmenován členem korespondentem ČSAV a v roce 1970 se stal ředitelem Ústavu pro filosofii a sociologii ČSAV. Akademikem byl jmenován v roce 1977, profesorem Karlovy univerzity v Praze v roce 1982. Obdržel řád 25. února (1949), Stání cenu Klementa Gottwalda (1967), Řád práce (1983), vyznamenání Za zásluhy o výstavbu (1979), Zlatou medaili Františka Palackého (1974) a zlatou medaili ČSAV Za zásluhy o vědu a lidstvo (1982).
Richta patřil k mladým komunistickým intelektuálům, kteří pomáhali budovat instituce nového režimu po únoru 1948 a kteří se po roce 1954 sešli v Kabinetu pro filosofii ČSAV, později Filosofickém ústavu ČSAV. Postupně se začal věnovat rozvíjení marxistického učení o budování socialismu, především o vztahu člověka k vědě a technice. Do vývoje československé sociologie zasahl výrazně jako vedoucí interdisciplinárního týmu pro výzkum společenských a lidských souvislostí vědeckotechnické revoluce. Tým byl ustaven z popudu ÚV KSČ a svou zprávu připravil pro XIII. sjezd Komunistické strany Československa v roce 1966; v témže roce byla zpráva uveřejněna jako Civilizace na rozcestí (1966). Zpráva vycházela z předpokladu, že dochází k přechodu mezi dvěma stádii vývoje společnosti. Výroba v rostoucí míře spoléhá na vědu a techniku (automatizaci výroby, umělé hmoty, jadernou energii atd.), zatímco lidská práce se osvobozuje od monotónnosti a může se věnovat zefektivňování výroby; hospodářství se odpoutává od mechanické masové výroby, která převládala od průmyslové revoluce. Tuto změnu zpráva popsala jako „vědeckotechnickou revoluci“, očekávajíc od ní proměnu hospodářství v dynamický organismus, který bude neustále obnovovat zdroj vlastního růstu. V marxistické terminologii mělo dojít k tomu, že se „věda stane výrobní silou“. Za těchto podmínek byla zásadní společenskou investicí investice do lidského kapitálu, jmenovitě do vědy, vzdělání a kvalifikace pracovních sil. Čím více lidských sil vědeckotechnická revoluce uvolní z mechanické práce, tím více je možné věnovat jich dalšímu rozvoji ekonomiky – a protože se bude jednat o tvůrčí práci, zvýší se tím i celkové sebenaplnění lidských bytostí v duchu humanistických hodnot. Část publikace hodnotila vliv této proměny na lidský život v oblastech jako je životní prostředí, organizace práce, životní styl, vztah k přírodě atd. Z jiného pohledu autoři a autorky vnímali uskutečňování vědeckotechnické revoluce jako hlavní linii doposud otevřeného soutěžení mezi kapitalismem a socialismem. Zpráva proto dávala řadu doporučení jak zvýšit neuspokojivý výkon československého hospodářství, aby dostálo svému úkolu v této soutěži: zejména se doporučovalo opustit extenzivní model růstu a investovat do vzdělání, vědy a techniky, zvýšit příjmovou diferenciaci a uvolnit prostor pro iniciativu socialistické inteligence a nahradit „byrokraticko-direktivní“ systém podnikového řízení pružnějším a racionálním systémem. V tom zpráva navazovala na paralelní práci týmů pro ekonomickou reformu (Ota Šik) a studium sociální struktury (Pavel Machonin), ačkoli se jejich doporučení vždy nepřekrývala; například ve srovnání s Machoninovým týmem navrhovala Richtova studie méně radikální opatření v sociální struktuře.
Význam díla Civilizace na rozcestí byl mnohostranný. Kniha přitáhla mimořádnou veřejnou pozornost, práci týmu bylo věnováno monotematické číslo Sociologického časopisu (2/1966; viz Sociologický časopis / Czech Sociological Review). Pomohla otevřít veřejný diskurs reformní rétorice společenských věd, na níž stavěla i velká část sociologie 60. let. Na svou dobu byla výjimečná nejen skutečně multidisciplinárním pojetím (práce se účastnili badatelé a badatelky ve filosofii, sociologii, ekonomii, urbanistice ad.), ale také snahou systematicky srovnávat vývoj v kapitalistických a socialistických zemích a hledat pro tento účel validní statistické ukazatele. Zpráva Richtova týmu byla přeložena nejméně do dvanácti jazyků a patří dodnes k vůbec nejznámějším pracím českých společenských věd.
Po roce 1968 se Richta připojil k nastupující tzv. normalizaci a v roce 1970 se stal ředitelem nově založeného Ústavu pro filosofii a sociologii ČSAV. Zatímco Sociologický ústav ČSAV, Filosofický ústav a Kabinet pro teorii vědy byly zrušeny, jejich zaměstnanci a zaměstnankyně byli selektivně přijímáni do pracovního poměru v nově založeném ústavu. Richtova osobnost v čele tohoto ústavu pomohla dodat celé akci zdání kontinuity, ačkoli šlo o rozsáhlou a promyšlenou čistku. Richta za tzv. normalizace nasbíral nejvyšší akademické i mimoakademické distinkce; jeho práce po roce 1970 se soustředila na demonstrativní společné projekty se sovětskými vědci, popřípadě s vědci a vědkyněmi z jiných socialistických zemí (Člověk – věda – technika, 1974; Socialismus a věda, 1983). V této fázi již otázku soutěžení mezi socialismem a kapitalismem v podmínkách vědeckotechnické revoluce pokládal za rozhodnutou ve prospěch socialismu a věnoval se dokládání mylnosti, popřípadě zlovolnosti západních teorií postindustriální společnosti.
Richtovo působení v českých společenských vědách, sociologii nevyjímaje, je přinejlepším dvojznačné. Na jedné straně pomáhal formulovat, stimulovat, či alespoň obhájit nejlepší výsledky 60. let. Na druhé straně se od počátku normalizace aktivně podílel na úsilí tyto výsledky popřít a jejich nositele a nositelky potlačit.
Knihy: Člověk a technika v revoluci našich dnů (Čs. společnost pro šíření politických a vědeckých znalostí, Praha 1963); Komunismus a přeměny lidského života dnů (Čs. společnost pro šíření politických a vědeckých znalostí, Praha 1963); Vědeckotechnická revoluce a socialismus (Svoboda, Praha 1972; spoluautor J. Filipec); Sozialismus – Imperialismus – wissenschaftlich-technische Revolution: Die Wissenschaftlich-technische Revolution in der Klassenauseinandersetzung zwischen Socialismus und Imperialismus (Akademie, Berlin 1974; spoluautoři B. Löwe a J. Filipec)
Studie: Úvahy o budoucnosti dělby práce (Sociologický časopis 1965); Povaha a souvislosti vědeckotechnické revoluce (Sociologický časopis 1966); Vědeckotechnická revoluce a alternativy moderní civilizace (Sociologický časopis 1967); Technika a situace člověka (Filosofický časopis 1968); Naučno-techničeskaja revoljucija i razvitije čeloveka (Voprosy filosofii 1970); Teze k otázce ideologické práce ve filozofii (Filozofický časopis 1972); Člověk a technika (Filozofický časopis 1973); Přednosti socialismu a vědeckotechnická revoluce (Teorie a metoda 1976); Is There a New Type of Science Emerging? (Teorie rozvoje vědy 1977); Ke kritice buržoazních filozofických přístupů k soudobému vědeckotechnickému pokroku (Filozofický časopis 1983).
Příspěvky ve sbornících: O podstatě sociologické a filosofické soustavy „masarykismu“ (Jiřina Popelová-Otáhalová – Karel Kosík, eds.: Filosofie v dějinách českého národa. NČSAV, Praha 1958); Marxisticko-leninské koncepce řízení společenských procesů a krize buržoazních sociálně-politických teorií (Ke kritice buržoazní politologie. Academia, Praha 1980).
Sborníky: Civilizace na rozcestí: Společenské a lidské souvislosti vědeckotechnické revoluce (Svoboda, Praha 1966); Člověk – věda – technika: K marxisticko-leninské analýze vědeckotechnické revoluce (Svoboda, Praha – Moskva 1973); Socialismus a věda (Academia, Praha 1983).
Literatura: Životní jubileum dr. Radovana Richty, DrSc, člena korespondenta ČSAV (Filosofický časopis 22, 1974: 601–603); Radovan Richta (Filosofický časopis 31, 1983: 931–934); Památce Radovana Richty (1924–1983) (Ústav pro filosofii a sociologii, Praha 1983).
Radovan Richta je autorem některých publikací v Knižní bibliografii české sociologie.