Ústav pro filosofii a sociologii ČSAV
Ústav pro filosofii a sociologii ČSAV (1970–1990)
Ústav pro filosofii a sociologii ČSAV (ÚFS ČSAV) vznikl na počátku roku 1970 a po celou dobu své existence sídlil v Jilské ulici v Praze. Navázal přitom na činnost a personální obsazení Filosofického ústavu ČSAV, Sociologického ústavu ČSAV a Kabinetu teorie a metodologie vědy ČSAV. Zrušení těchto pracovišť a vytvoření nového ústavu umožnilo jednoduše propustit zhruba polovinu jejich zaměstnanců, kteří se stali nastupujícímu „normalizačnímu“ režimu nepohodlnými. Další pracovníci museli ústav opustit na počátku sedmdesátých let, zároveň byl ústav doplněn o nové pracovníky. Ředitelem nového ústavu se stal Radovan Richta (1970–83), po jeho smrti František Charvát jako pověřený ředitel (1983–84), Jaroslav Pecen (1985–89) a Jakub Netopilík (1989–1990); dlouholetým zástupcem ředitele pro obor sociologie byl Jindřich Filipec, později František Charvát a Marie Huláková.
ÚFS se členil na tři sekce (sekce filosofie, sociologie a teorie vědy, později přejmenovaná na sekci vědeckotechnické revoluce), v jejichž rámci fungovala výzkumná oddělení. V případě sociologie se původně uvažovalo o převzetí organizační struktury zrušeného Sociologického ústavu ČSAV (oddělení obecné sociologie, srovnávací sociologie, sociologické metodologie, sociologie práce a sociálních skupin, sociologie volného času a kultury, teorie a sociologie náboženství, volně přidružené Evropské středisko pro volný čas a výchovu na úrovni samostatné sekce), k tomu nicméně nedošlo a několik původních oddělení bylo zrušeno bez náhrady. Místo toho postupně vznikla oddělení (někdy nazývaná výzkumné skupiny) pro výzkum sociálně třídní struktury socialistické společnosti (vedoucí Antonín Matějovský), výzkum dělnické třídy (Marie Huláková), sociální plánování a řízení (František Kutta) a socialistický způsob života (Blanka Filipcová). Později vzniklo také oddělení pro výzkum mládeže (Vladimír Dubský, Petr Sak), sociologii se věnovali i někteří pracovníci dalších sekcí ústavu. V roce 1977 byla zřízena pobočka ÚFS v Ústí nad Labem (vedoucí Jiří Rousek). Celkem měl ústav na počátku osmdesátých let 20. století 213 zaměstnanců, z toho 38 v sociologické sekci.
ÚFS byl jakožto nejvýznamnější oborové pracoviště typickým projevem oficiální marxisticko-leninské sociologie v období tzv. normalizace. Velkou část jeho produkce tvořila zejména v sedmdesátých letech ideologická klišé a kritiky západního, případně „revizionistického“ pojetí sociologie; politicky a ideologicky nutně podmíněné byly i výzkumné a analytické výstupy. Tak tomu bylo i v případě Sociologického časopisu (viz Sociologický časopis / Czech Sociological Review), jehož vydavatelem se ústav stal v roce 1971. Přísný stranický dozor na druhou stranu neznamenal plnou disciplinaci všech pracovníků ÚFS, někteří z nich vedle svého ústavního angažmá – které v řadě případů nevyžadovalo velké pracovní nasazení – spolupracovali s „šedou zónou“ tehdejší sociologie nebo se věnovali externím dílům pro jiné zadavatele. V osmdesátých letech se pak v rámci ústavu formovalo několik neformálních výzkumných skupin, které se nezávisle na oficiálních proklamacích věnovaly metodologicky náročnému studiu sociální stratifikace (Marek Boguszak, Ivan Gabal, Petr Matějů), ekonomické sociologii (Jiří Večerník), regionální problematice (Michal Illner) či přípravě Velkého sociologického slovníku (Jiří Linhart, Alena Vodáková, nově přijatý Miloslav Petrusek); na tyto projekty navázala obnova Sociologického ústavu v roce 1990 (viz Sociologický ústav AV ČR). Ústav pro filosofii a sociologii byl tehdy rozpuštěn, respektive rozdělen do samostatných ústavů: filosofického, sociologického a teorie a historie vědy (ten existoval jen do roku 1993).