Anarchismus metodologický
anarchismus metodologický – koncepce vypracovaná v rámci filozofie vědy P. K. Feyerabendem ve vazbě na koncepce K. R. Poppera, T. S. Kuhna a I. Lakatose a současně v polemice s nimi. Snaží se na základě analýzy vývoje vědy a rozvoje lidského vědění, zejm. však prostředky metateor. analýzy zdůvodnit teor. pluralismus a zpochybnit jednostranné pojetí vědy jako výlučné formy adekvátního lidského poznání. Na Feyerabendově pojetí jsou zřejmé vlivy něm. klasické filozofie a její idea, že do zkušenosti je vždycky zabudována určitá interpretace poznávajícího subjektu, dále Wittgensteinovy koncepce jazykových her, zejm. myšlenky, že jsme-li uvnitř některé z nich, nedokážeme nic vypovědět o jejím celku a jejích principech, ale i vliv romantických představ o úloze génia, který sám určuje standardy a zákony své sféry činnosti. Ve Feyerabendově a.m. se projevují také zkušenosti, které získal studiem historie, matematiky a astronomie ve Vídni, dramaturgie ve Výmaru a filozofie v Kodani. A.m. vychází z jeho vlastního řešení problému tzv. teoretického jazyka a observačního jazyka, který poprvé formulovali novopozitivističtí filozofové. Observační jazyk podle a.m. není bezpředpokladový, čistě zkušenostní, protože je v něm vždycky obsaženo určité teor. vědění. Potvrzené teorie jsou podle a.m. triviální, zajímavé jsou teorie vyvrácené, protože v souvislosti s nimi se lze např. ptát, proč a jak došlo k jejich vyvrácení, jaký podíl na jejich vyvrácení mají mimognoseologické vlivy, jakou roli hrají spol. faktory v tom, že některé z paradigmat je akceptováno vědeckou komunitou. A.m. přijímá Popperův požadavek permanentní a univerzální kritiky existujících teorií a radikalizuje jej tím, že tvrdí, že nejúčinnější je kritika nejradikálnější. Radikálnější kritiku např. fyzikální teorie lze však vést spíše z pozic mytologické kosmologie než jiné fyzikální teorie, protože obě teorie sdílejí společnou řadu východisek, podstatnou část ontologie, pojmoslovné výbavy atd. Význam nevěd., protivěd., fil., metafyzických atd. teorií je podle a.m. mimořádný, protože právě tyto teorie nabízejí nejdůležitější alternativy k existujícím teoriím. Formulace, tvorba alternativních teorií (proliferace) je nejvýzn. požadavkem pro výstavbu vědy. Vědu podle a.m. lze totiž budovat nejen na základě ověřených empir. poznatků, induktivně, ale také kontrainduktivně, totiž tak, že k existujícím teoriím se programově vytvářejí teor. alternativy, i ty nejabsurdnější.
Ve svých důsledcích je a.m. antiscientistický (viz antiscientismus). Tvrdí, že věda si jako instituce uzurpovala právo rozhodovat o tom, co je a co není pravé poznání a co je a co není společnosti a lidstvu prospěšné, ve skutečnosti ale neexistují prostředky, jimiž by bylo možné zjistit, jak komfortní, klidný a zdravý život by mohly přinést formy života založené na mýtech, víře v kouzelnictví apod. Obdobné ideje v jiném kontextu formuluje také E. Morin, který zjišťuje, že mytické a magické derivace neměly za následek zakrnění člověka, ale někdy dokonce vedly k význ. objevům. Věda má k mýtu blíže, než jsou ochotni přiznat soudobí filozofové vědy. Podle Feyerabenda věda není Popperovým „třetím světem“, tedy úhrnem objektivizovaného, kritického a kritizovatelného vědění, ale spíše institucí, která se řídí týmiž pravidly přežití jako každá jiná byrokratická struktura. Proto věda potlačila alternativní formy vědění a vidění světa. Vědci se proklamativně řídí určitými normami, ve skutečnosti ale dělají leccos jiného; akceptované a proklamované normy jsou nadto často neurčité a rozvoji vědy dokonce škodí. A.m. proto tvrdí, že všechny formy racionality, a tedy i všechny normy věd. práce, jsou hist. podmíněné a přechodné, že neexistuje žádná univerzální racionalita a její hledání nevede k ničemu jinému než k větám typu „všechno je přípustné“ v kognitivním, nikoli etickém smyslu. Teze „anything goes“ je sloganem, který charakterizuje a.m. Podstata spočívá v předpokladu, že jakékoliv řešení, jakákoliv strategie se někdy, v nějakých podmínkách a v nějakém kontextu, může hodit, a proto je přípustná. Libovolná teze může sehrát ve vývoji vědění určitou roli bez ohledu na to, zda vyplývá z logiky objevování (Popper) nebo ze zákonitostí vývoje vědy (Kuhn). Z toho tedy plyne, že jakákoliv teorie má ve vědě své místo, že neexistují důvody pro odmítnutí jakéhokoliv názoru a že není myšlenky a ani teorie, byť sebeabsurdnější, která by nemohla přispět k rozvoji našeho vědění. Feyerabendova koncepce a.m. se někdy také označuje jako „epistemologický“ či dokonce „teoretický“ anarchismus. Feyerabend sám by dal přednost termínu „metodologický dadaismus“. A.m. je s-gicky zajímavý spíše svými úvahami, které jsou situovány do oblasti sociologie vědění, než přímo svými metodol. direktivami, ačkoliv dobře zapadá jednak do postmoderní atmosféry s-gického myšlení posledních desetiletí, jednak do diskusí o teor. pluralismu jako faktickém, ale i žádoucím stavu s-gie jako vědy. S-gické konsekvence se snaží vyvodit z Feyerabendova pojetí mj. J. Niznik.
methodological anarchism anarchisme méthodologique methodologischer Anarchismus anarchismo metodologico
Literatura: Feyerabend, P. K.: Against Method. Outline of an Anarchistic Theory of Knowledge. London 1975; Niżnik, J.: Socjologia wiedzy. Warszawa 1989.