Psychologie osobnosti
psychologie osobnosti – dnes již relativně samostatná oblast obecné psychologie, postavená na pojmu osobnost. Vznikla z nutnosti vysvětlit, proč na týž podnět různí lidé reagují různě, tj. jako koncept objasňující interindivid. rozdíly v psych. činnosti člověka, rozdíly v jeho vnitřních psych. dispozicích. Pojem osobnost vystupuje v psychologii jako hypotetický konstrukt, který popisuje a vysvětluje mimo jiné to, že duševní život člověka je určitým způsobem vnitřně organizován a tvoří jednotu dílčích funkcí a dispozic, jakož i určitou vnitřní konzistenci. R. B. Cattell (1967) rozlišuje tři hist. fáze ve výzkumu p.o.: 1. liter.-fil. fázi, zahrnující fil. a liter. pojednání o osobnosti; 2. fázi uspořádaného pozorování a vytváření teorií, kterou lze nazvat první klinickou fází, v níž se zkoumání koncentrovalo na anomální chorobné chování; dosáhla svého vrcholu v psychiatrických zobecněních E. Kraepelina, P. M. F. Janeta a S. Freuda, zahrnovala však stále ještě i působení filozofů nebo akademických učitelů, jako byli L. Klages, W. James a také E. Kretschmer, C. G. Jung a další; 3. kvantitativní a experimentální fázi, která nastoupila krátce před přelomem tohoto a minulého st., ale teprve v posledních desetiletích začala přinášet plody, především faktorově-analytické pojetí osobnosti (Cattell, H. J. Eysenck). Současná p.o. je stále ještě plná kontroverzí, k nimž podle L. A. Pervina (1978) patří zejm. spory o teorii psych. vlastností, které jsou vlastně jakýmsi stavebním kamenem celé p.o., spory o vlivy dědičnosti, resp. o interakci „vlohy-prostředí“, o užitečnost konceptu já, o vhodnost určitých výzk. metod aj. V marx. p.o. je to zejm. teor. rozpracování vzájemného vztahu kategorií osobnosti a činnosti (na níž je marx. psychologie založena), dále otázky motivační samoregulace osobnosti, její hodnotové orientace aj. (M. V. Děmin: Problemy těorii ličnosti, 1977). Neexistuje jednotné pojetí p.o. C. S. Hall a G. Lindzey v Theories of personality (1970) uvádějí patnáct reprezentativních teorií p.o., z nichž řada obsahuje zcela rozporná pojetí, protože táž fakta empir. výzkumu jsou z různých přístupů vykládána různě. Humanistická psychologie (resp. existenciální psychologie) přistupuje k problémům p.o. zcela jinak než behaviorismus. Rozporuplnost v pojetí p.o. se odráží nejvýrazněji v nejednotných psychoterapeutických technikách. Problém je v tom, že pojem osobnosti se vztahuje na člověka, jehož činnost je vevázána do sítě biol., věcně předmětných a spol. podmínek (H. D. Schmidt, 1982). Proto se v pojetí p.o. objevují zjednodušení, spočívající ve zdůraznění jednoho z aspektů. Tak J. Reykowski (1976) pokládá osobnost za centrální systém regulace a integrace činnosti, zatímco J. P. Guilford (1959) ji pokládá jen za jedinečnou strukturu vlastností jedince. E. R. Hilgard (1962) zdůrazňuje adaptační aspekt: osobnost je soustava vzorů chování, které určují jedinečné přizpůsobení jedince svému okolí i sobě samému. Podle V. Tardyho (1964) je osobností člověk jako psychol. celek a v p.o. je proto nutné vysvětlit, jak se tento celek utváří a jak funguje, jak se lidský duševní život organizuje do složitého, multideterminovaného, ale současně otevřeného funkčního systému.
Vyvstává tematika trojího druhu: geneze, struktura a dynamika osobnosti. K. Balcar (1983) hovoří o vztahovém rozboru osobnosti a jako jedno z dalších podstatných témat p.o. uvádí její zdroje, tj. vnitřní a vnější činitele osobnosti – dědičnost a prostředí. Témata p.o. spojuje ústřední koncept já (viz též ego), vyjadřující zážitkové, ale i funkční centrum p.o. (jak zdůrazňuje zejm. G. W. Allport, 1963). Psychické vlastnosti osobnosti jsou obvykle tříděny do kategorií: 1. schopnosti (dispozice pro psychomotorický a intelektový výkon); 2. dispozice pro emocionální reakce, resp. energetické stránky projevů osobnosti neboli temperament; 3. dispozice k hodnocení neboli postoje a motivy (viz motivace). K těmto tradičním aspektům přistupují nově zaváděné koncepty, např. „kognitivní styl“ aj. V behavioristickém pojetí je p.o. strukturována jako systém zvyků (habits), tj. více či méně generalizovaných, naučených tendencí chovat se v určité situaci určitým způsobem. Ke strukturálním aspektům patří faktorově-analytický přístup (Eysenck, 1947, Cattell, 1950), který je však předmětem ostré kritiky (viz analýza faktorová). Nový pohled na problém psych. vlastností osobnosti, orientovaný kognitivisticky a z hlediska sociálního učení, přináší W. Mischel (1977). Podle M. Sadera (1980) není rozhodující otázka, jaký jedinec je, ale co činí, což je dáno také intraindivid. odlišnou organizací lidského chování.
psychology of personality psychologie de la personnalité Persönlichkeitspsychologie psicologia della personalità
Literatura: Allport, G. W.: Pattern and Growth in Personality. New York, Chicago, San Francisco, Toronto, London 1963; Balcar, K.: Úvod do studia psychologie osobnosti. Praha 1983; Guilford, J. P.: Personality. New York, Toronto, London 1959; Nakonečný, M.: Základy psychologie osobnosti. Praha 1993; Pervin, L. A.: Current Controversies and Issues in Personality. New York 1978; Pervin, L. A. ed.: Handbook of Personality Theory and Research. New York, London 1990; Remplei, H.: Psychologie der Persönlichkeit. München, Basel 1965; Schmidt, H. D.: Grundriss der Persönlichkeitspsychologie. Berlin 1982.