Galla Karel
Galla Karel
v Novém Jičíně
v Praze
Po absolutoriu na gymnáziu v Praze vystudoval filosofii a estetiku na filosofické fakultě Karlovy univerzity v Praze (absolv. 1925, PhDr. 1927), pak se stal knihovníkem Československé akademie zemědělské (1929–31) a Veřejné a univerzitní knihovny v Praze (dnes Národní knihovna; 1931–48). Ve 20. letech byl současně neformálním asistentem v sociologickém semináři Břetislava Foustky a v roce 1931 se na filosofické fakultě UK habilitoval ze sociologie a nadále zde působil jako soukromý docent. Nový ředitel sociologického semináře J. Král sice na základě kritiky Gallova díla Pokrok jako idea a společenská skutečnost usiloval o jeho odvolání, avšak ministerstvo školství a národní osvěty mu nevyhovělo. V roce 1948 byl Galla jmenován profesorem pedagogiky na nově ustavené pedagogické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, roku 1949 přešel jako profesor filosofie na pedagogickou fakultu UK a 1952 na filosofickou fakultu UK, kde v roce 1953 získal také profesuru pedagogiky. V letech 1959–73 byl vedoucím katedry pedagogiky na filosofické fakultě UK, 1956–58 proděkanem a 1970–73 děkanem fakulty. V letech 1973–78 působil jako ředitel Ústavu pro pedagogiku vysokých škol. V roce 1963 obdržel titul DrSc., 1968 Řád práce, 1972 Medaili J. A. Komenského. Ačkoli se v 60. letech zapojil do obnovy české sociologie (člen Československé sociologické společnosti při ČSAV a redakční rady Sociologického časopisu; viz Sociologický časopis / Czech Sociological Review), oborově zůstal zakotven v pedagogice (člen výboru a předseda Československé pedagogické společnosti, od 1978 čestný předseda, vedoucí redaktor čsp. Pedagogika). Na počátku 70. let se výrazně podílel na tzv. normalizaci pražské filosofické fakulty a nijak nepřispěl k zabránění perzekuce sociologů a sociologie.
V meziválečném období byl Galla členem a ideologickým pracovníkem agrární strany (psal také do Brázdy), v roce 1945 vstoupil do sociální demokracie a sloučením v roce 1948 do KSČ. Do Masarykovy sociologické společnosti vstoupil na přelomu 20. a 30. let, v roce 1936 se stal členem a 1939 předsedou výboru. Roku 1941 byl zvolen místopředsedou navazující České společnosti sociologické a 1945 jejím zmocněným místopředsedou; během druhé světové války působil také jako místopředseda (od 1944 předseda) jejího Sociologického ústavu ČSS, tajemník vědeckého odboru a předseda společenského odboru (Socioklub; do 1943). Měl přitom velký podíl na problematickém fungování společnosti v tomto období, v letech 1945–46 se však dokázal očistit, především svalením viny na Jaroslava Šímu. Zůstal proto členem Masarykovy sociologické společnosti a v roce 1948 byl místopředsedou akčního výboru, který společnost zrušil. V letech 1939–52 byl mimořádným členem Královské české společnosti nauk, ve 30. a 40. letech členem komise pro sociologii venkova Československé akademie zemědělské, od roku 1941 mimořádným a od roku 1946 řádným členem této akademie (přestala fungovat 1948, zrušena 1952). V 60. letech člen ústředního výboru Odborového svazu zaměstnanců škol, vědy a kultury.
K sociologii se Galla dostal přes svůj zájem o filosofii dějin a také jeho habilitační práce Pokrok jako idea a společenská skutečnost (1930) měla tento charakter. Pokrok charakterizoval jako „stránky společenského pochodu, které představují vzhledem k předcházejícím dokonalejší uskutečnění představy nebo ideje, přijaté za hodnotu“, přičemž reflektoval subjektivní charakter takovéhoto hodnocení. V knize podával přehled filosofických a sociologických teorií pokroku (A. Comte, A. de Gobineau, O. Spengler, W. Schallmayer, L. Gumplowicz, A. R. Wallace, W. R. Inge, R. Worms, A. Niceforo, F. L. Ward, K. Marx, F. Oppenheimer, H. Bergson, H. Schneider, H. Spencer, R. Federici, H. George, K. Jöel, F. Tönnies, P. v. Lilienfeld, A. W. Small, P. Barth, É. Durkheim, M. Hauriou, E. Dupréel ad.), na které navázal vlastní „syntetickou“ teorií pokroku. Za jeho hlavní činitele považoval intelektuální činnost a rozvoj vědy, techniku, změny v organizaci volného času, populační a sociálně-politické změny (urbanizace a růst organizovanosti, dělba práce, média, sociální dynamika a homogenizace). Nerovnoměrný pokrok v různých oblastech lidské činnosti (především technika vs. etika) považoval za zdroj krizí, které se projevují sociální diferenciací, již však překoná sama idea pokroku. Kniha nebyla v české sociologické obci přijata kladně (E. Chalupný, J. Mertl), především pro svůj převážně kompilační charakter, toto hodnocení nicméně Gallu nasměrovalo k bližším vztahům s brněnskou sociologickou školou. S členy pražské školy sice působil na téže instituci (filosofické fakultě UK), avšak prakticky se s nimi nestýkal a zůstal věrný svému učiteli B. Fouskovi i jeho pojetí sociologie, které kombinovalo filosofické přístupy se zájmem o praktickou sociální pomoc. K Fouskovi se Galla hlásil a jeho dílo vysoce oceňoval i v 60. letech, kdy publikoval vzpomínkové črty na českou meziválečnou sociologii.
Po nezdaru na poli obecné sociologie zasvětil Galla svoji činnost sociologii venkova, provedl kvalitativní výzkumy v obcích Sány (výzkum byl zaměřen na rozvoj družstevnictví, knižně 1936, česky v upravené podobě Sány, 1937) a Dolní Roveň (modernizace české vesnice v důsledku osvětového, sociálního a politického působení, knižně 1939). Tyto studie neobsahují žádná teoretická a metodologická východiska, jde hlavně o sběr a prezentaci dokumentárního materiálu částečně sociologické povahy (Galla vycházel hlavně ze sčítání lidu, vlastních anket a pozorování). Autor ukazuje vliv vnějších činitelů na změny ekonomické a sociální struktury vesnice a kladně hodnotí vzrůst solidarity, k němuž to vedlo, dokonce nezávisle na politické příslušnosti. Šířeji propracovaná studie Dolní Roveň přináší historické a geografické charakteristiky obce, popis obyvatelstva, forem podnikání a vlastnictví a podrobněji analyzuje struktury a formy rodinného života, obecní samosprávu, školství, náboženské a politické organizace, osvětovou činnost, zdravotní poměry a názory a představy obyvatelstva, včetně vlastního sebehodnocení, vztahu k obci a okolnímu světu a recepci vnějších vlivů. Jde vlastně o jakousi „sociografii v malém“, na jejíž některé nedostatky upozornila již dobová kritika (J. Voráček, kladněji Gallu hodnotil T. Čep). Optimistický Gallův pohled na vývoj československého venkova pramenil z přijetí a propagace ideologie agrární strany, předmluvu k Sociologii družstevního hnutí napsal ministr J. Zadina, kniha Dolní Roveň byla dokonce přímo dedikována památce F. Udržala. Bezproblémový nebyl ani výběr případů (družstevnictví v Sánech mělo jednu z nejdelších tradic, situaci v Dolní Rovni výrazně ovlivnili tamní rodáci, bratři Udržalové, kteří působili v lokální i celonárodní politice), obzvlášť považoval-li je autor „automaticky“ za reprezentativní pro celé Čechy, a autorův nezájem o jejich komparaci s jinými lokalitami, nebo o hlubší historické studium, které mohlo osvětlit specifika zkoumaných obcí. Gallovy studie v zásadě nepředkročily úroveň angažovaného popisu případů, který bránil jejich sociologické analýze jak kvůli metodologickým nedostatkům (nejednoznačná terminologie, chybějící srovnávací případy, nárok na generalizaci), tak pro neschopnost z akademického odstupu analyzovat dynamiku probíhajících sociálních procesů. Tyto nedostatky se ovšem projevily i ve všech ostatních obdobně orientovaných meziválečných výzkumech, které probíhaly pod silným vlivem rumunské sociologické školy Dimitrie Gustiho.
V české meziválečné sociologické obci byl Galla solitérem, protože se snažil rozvíjet přístupy Břetislava Foustky, které byly nekompatibilní jak s objektivistickým empiricismem pražské sociologické školy, tak s levicově angažovanou sociologií brněnskou; k jeho osamocenosti patrně přispěla také politická orientace na agrární stranu. K většímu sblížení s brněnskou sociologickou školou došlo během 30. let, kdy byl Galla vyřazen z činnosti svých kolegů na pražské filosofické fakultě a podroben jejich kritice, k definitivní roztržce pak došlo na přelomu 30. a 40. let. Galla se podílel na denunciačním čísle Sociologické revue proti pražské sociologické škole (1940) a svůj odpor vydal také separátně (Kritika za každou cenu, 1940), omezil se nicméně především na diskusi svého vlastního případu. V období protektorátu se podílel na problematickém fungování České společnosti sociologické, přednášel v Ústavu pro hospodářskou a sociální výchovu a snad provedl také výzkumy průmyslového podniku a školství, jejichž výsledky ovšem nebyly publikovány. Podílel se rovněž na komunitním výzkumu obyvatelstva Železných hor.
Po druhé světové válce se sociologii prakticky přestal věnovat a spolu s Otokarem Chlupem a dalšími se zasloužil o rozvoj (marxistické) pedagogiky. Jeho publikační činnost směřovala především k ukotvení pedagogiky jako samostatné disciplíny, plně se přitom dal do služeb komunistické ideologie. Představa některých českých sociologů 60. let, že se stane nestorem obnovené disciplíny, se záhy ukázala zcela lichá. Nový zájem o sociologii Gallu nicméně motivoval k tematizaci sociologie výchovy (formálně jako jednoho ze směrů pedagogiky), jejíž historický nástin a úkoly poprvé rozpracoval v knize Úvod do sociologie výchovy (1967). Rozvržením a metodou práce spis výrazně připomíná Gallovu habilitaci. Jeho větší část tvoří přiblížení přístupů zahraničních sociologů a pedagogů (podrobněji jsou probráni P. Barth, É. Durkheim, S. Kawerau, P. Natorp, G. Rouma) i stručnější zhodnocení domácí sociologické tradice (zejm. E. Beneš, I. A. Bláha, B. Foustka, E. Chalupný, G. A. Lindner, T. G. Masaryk, J. Obrdlíková, J. Šíma, V. Vendyš), na které autor navázal popisem metodiky a problémů marxistické sociologie výchovy. Galla zdůrazňoval její schopnost překonávat rozpory ve výchově, které vznikají v důsledku reziduálního působení předmarxistických vládnoucích tříd, nedostatečnou podporou autority učitele a školy, diskrepancemi mezi výchovou a percepcí sociální reality (k těmto rozporům docházelo především v rodinách) a vinou rozdílné úrovně jednotlivých škol. Gallovy práce z tohoto období mají převážně spekulativní a proklamativní charakter, k sociologii se vracel nanejvýš ve vzpomínkách, jež ovšem dávaly průchod silně jednostrannému hodnocení vývoje starší české sociologie, ovlivněnému jak jeho osobními zkušenostmi, tak aktuálními potřebami prezentace marxistického pohledu.
Ze sociologického hlediska je Gallovo dílo málo významné. Jeho teoretické studie mají z velké míry charakter komentovaných výtahů z děl zahraničních sociologů (v období po roce 1948 zcela poplatných marxistickému světonázoru), na které autor sice navazoval pokusy o vlastní uchopení tématu, avšak nedostatečně propracovanými. Místy bystré úsudky nebyly opřeny o žádnou systematickou metodu, šlo o pouhé spekulace motivované sociálními zájmy autora. Dokumentární charakter mají Gallovy mikrostudie ze sociologie venkova z konce 30. let, jejich hodnotu však snižuje nedostatečné metodologické zázemí a silná poplatnost agrárnické ideologii. Do popředí české sociologické obce se Galla dostal v období druhé světové války převážně z institucionálních důvodů, po válce sociologii nicméně stejně vehementně opustil a dal se do služeb komunistické ideologie. Jeho studie z oblasti pedagogiky, kterou pomáhal založit a rozvíjet jako samostatnou vědeckou disciplínu, sice dílčím způsobem vycházely ze sociologického zázemí, v žádném případě však nepřispívaly k rozvoji sociologie. Té se Galla stranil patrně i z existenčních obav, považuje ji za „problematický“ obor. V mezích dobových možností protežoval památku svého učitele B. Foustky.
Knihy: Filosofie dějin (B. Moser, Praha 1929; 2. vyd. 1935); Třídy ve společnosti a třídní boj (B. Moser, Praha 1930); Pokrok jako idea a společenská skutečnost: Sociologická studie (FF UK, Praha 1930); O ethickém a sociologickém významu regionálního hnutí (Praha 1934); Československá společnost knihovědná (Praha 1935); Sociology of the Coperation Movement in the Czechoslovak Village (Spolek Péče o blaho venkova, Praha 1936); Sány: Příspěvek k sociologii družstevnictví v československé vsi (Spolek Péče o blaho venkova, Praha 1937); Dolní Roveň: Sociologický obraz české vesnice (Spolek Péče o blaho venkova, Praha 1939); Kritika za každou cenu (Brno 1940); Předmět sociologie (Česká společnost sociologická, Praha 1944); Pedagogické úkoly knihovnictví (SPN, Praha 1955; spoluautor O. Chlup); Vysoké školy a vysokoškolská pedagogika (SPN, Praha 1956; spoluautor O. Chlup); K otázce přechodu ze střední školy na vysokou (SPN, Praha 1957; spoluautor J. Doležal); Úvod do didaktiky vysoké školy (SPN, Praha 1957); Vysokoškolská přednáška (SPN, Praha 1958); Cvičení a semináře na vysokých školách (SPN, Praha 1961); Úvod do sociologie výchovy: Její vznik, vývoj a problematika (SPN, Praha 1967; 2. vyd. 1971); Úvod do obecné teorie komunistické výchovy (SPN, Praha 1980); Snoubenci, manželé, rodiče a děti (SPN, Praha 1984; spoluautorka K. Burešová); Kompendium základu pedagogiky (SPN, Praha 1985); Sociologie výchovy: Její vývoj a problémy (SPN, Praha 1986).
Studie: In. A. Bláha a problém inteligence (Sociologická revue 1939); Jak byla zkritisována v revui Sociální problémy má knížka o sánském družstevnictví (Sociologická revue 1940); Břetislav Foustka (Sociologická revue 1947); Vývojové tendence české sociologie (Sociologický časopis 1968); K článku prof. J. Krále (Sociologický časopis 1969).
Příspěvky ve sbornících: Foustka ve svých vzpomínkách (Břetislav Foustka: Hrst osobních vzpomínek a příspěvků k jeho sedmdesátinám. M. Procházka, Praha 1932); Vojsko, brannost národa a válka v pojetí T. G. Masaryka a Edvarda Beneše (Armáda a národ. L. Mazáč, Praha 1937); Politické jevy a věda o nich (J. Šíma, ed.: Politika a věda: Sborník k desátému výročí založení SŠPN. Svobodná škola politických nauk, Praha 1938); Sociologie českého venkova (Věstník České akademie zemědělské 1940); Vývojové tendence české sociologie (J. Obrdlíková – D. Slávik, eds.: O koncepci dějin československé sociologie. Socialistická akademie, Praha – Brno 1968); K předválečné sociologii čs. venkova (J. Tauber – J. Kolařík, eds.: Historie české a slovenské sociologie venkova. ČAZ, Praha 1969).
Sborníky: Břetislav Foustka: Hrst osobních vzpomínek a příspěvků k jeho sedmdesátinám. (M. Procházka, Praha 1932; spolueditoři J. Trojan a Z. Ullrich); Pocta Dr. Antonínu Prokešovi k jeho padesátinám (Spolek péče o blaho venkova, Praha 1940; spolueditoři V. Mácha a J. Pinc); Otokar Chlup: Cesta k socialistické škole (SPN, Praha 1965; spolueditoři J. Doležal a R. Sedlář); Universita Karlova J. A. Komenskému: 1670–1970 (Univerzita Karlova, Praha 1971); Základy socialistické pedagogiky (SPN, Praha 1983; spolueditor R. Sedlář).
Literatura: Antonín Vaněk: Karel Galla osmdesátiletý (Sociologický časopis 17, 1981, 3: 329–332); Antonín Vaněk: Karel Galla pětaosmdesátiletý (Sociologický časopis 22, 1986, 3: 298–299); Zemřel Karel Galla (Sociologický časopis 23, 1987, 6: 655).