Sociologie chápající
sociologie chápající – též sociologie rozumějící – zaměření sociologie, pro které je charakteristické usilování o poznání subjektivního smyslu soc. jednání, oné vždy konkrétní a jednotlivé významové souvislosti, kterou se jednající nechali vést nebo kterou svým jednáním – lhostejno do jaké míry uvědoměle – vytvořili. S.ch. založil M. Weber v dílech Die Objektivität sozialer und sozialpolitischer Erkenntnis (1904), Die protestantische Ethik und der Geist des Kapitalismus (1905), Über einige Kategorien der verstehenden Soziologie (1913), Wirtschaft und Gesellschaft (1921–1922). Jednání vyděluje Weber z lidského chování jako aktivitu spjatou se subjektivním smyslem, subjektivní smysl soc. jednání pak vztahuje k chování druhých. Na základě interpretativního porozumění (Verstehen) významové souvislosti je možno průběh a účinky soc. jednání vysvětlit kauzálně. Touto kombinací tradice hermeneutiky (F. E. D. Schleiermacher) a něm. historismu (W. Dilthey, H. Rickert, W. Windelband) s radikální objektivitou pozitivní vědy překročila s.ch. rámec protipozitivistické debaty o hranicích mezi přír. a spol. vědami. Weber vyvrátil tezi, že mnohotvárná proměnlivost hist.-spol. skutečnosti nepřipouští poznání přesnými a pevnými pojmy. Stejně zásadně se však obrací proti filozofii dějin, proti metafyzickým konstrukcím dějin jako jednotného celku, proti fikci makrosubjektivních nositelů spol. pohybu. S-gie může zkoumat kolekt. subjekty, nesmí je však substancializovat, neboť sestávají výlučně ze soc. jednání jednotlivců. Jednotlivce nespojuje navzájem v kolekt. subjekt příslušnost k makrosubjektivní podstatě, nýbrž významová souvislost jejich vzájemně na sebe orientovaných jednání. Tak jako nelze věd. stanovit jedině správnou výstavbu spol. systému, nelze ani zákonitosti a pravidla plynoucí z průzkumu soc. chování pokládat za něco jiného než za formulace šancí, k nimž by za určitých podmínek mohly vést určité typy soc. jednání. Weber tím odděluje s.ch. od starších s-gických systémů (A. Comta, H. Spencera, některých marxistů) a modifikuje její predikční schopnost v myšlenkový experiment spočívající v modelování ideálních průběhů. Sociálněvědní poznání abstrahuje myšlenkovým stupňováním empir. skutečnosti v ideální typ „historický“, zaměřený na kult. význam určitých hist. jevů, a „sociologický“, zaměřený systémově neboli její stylizací do průhledných a racionálně plně kontrolovatelných modelů. Racionalita zde není napojena na obecnost pravdivostního pojmu, nýbrž na logiku transcendovanou sdílením významu. Vlastní poznávací hodnotu má výpověď o zjištěné diferenci mezi ideálním typem a skutečným průběhem soc. jednání; ideální typ sám je a zůstává pouhou účelnou fikcí, odvozenou z vybraných znaků fakticity. Ideáltypické modelování má sloužit jako heuristický prostředek, umožňující zformulovat pro účely empir. zkoumání možná hlediska, z nichž lze vykládat naše i cizí soc. jednání. Až K. R. Popper mu přisoudil charakter hypotézy. Podle M. Webera hypotézou není ideální typ, ale má vytváření hypotéz podněcovat a usměrňovat. Praktickým úkolem s.ch. je nacházet a objasňovat hodnotové axiomy aktuálních typů soc. jednání a poukazovat na přiměřené prostředky, předvídatelné vedlejší účinky a pravděpodobnost úspěchu při realizování hodnot. Je věcí osobní volby, k jakým hodnotám se sociolog ve svém osobním i veř. životě přikloní. S-gii samotnou však, má-li zůstat vědou, musí udržet v nezávislosti na hodnotících postojích (viz též hodnocení v sociologii). Také tento rys zřetelně odděluje s.ch. nejen od hist. relativismu, ale též od sociologie vědění.
Jako projev důrazné empirizace teor. přístupu k soc. realitě nabyla s.ch. v s-gii rozsáhlého a mnohostranného vlivu, zprostředkovaného v mezinár. měřítku především strukturálním funkcionalismem. T. Parsons přeložil do angličtiny stěžejní Weberovy spisy a v duchu své teorie je též interpretoval. Avšak i tzv. kritický racionalismus (K. R. Popper, H. Albert, E. Topitch) se hlásí k s.ch. jako k jednomu ze svých pramenů, podobně jako zcela protikladná Schutzova škola fenomenologické sociologie nebo kritická teorie frankfurtské školy (M. Horkheimer) a nejnověji teorie komunikativní racionality (K. O. Apel, J. Habermas).
understanding sociology sociologie compréhensive verstehende Soziologie sociologia comprendente
Literatura: Buhl, W. L.: Verstehende Soziologie. Grundzüge und Entwicklungstendenzen. München 1972; Kasler, D.: Max Weber. Sein Werk und seine Wirkung. München 1972; Mc Kinney, J. – Tiryakian, E.: Theoretical Sociology. New York 1970; Popper, K. R.: Objective Knowledge: On Evolutionary Approach. London 1972; Radnitzky, G.: Contemporary Scopes of Metascience. Göteborg 1970; Seyfarth, C. – Sprondel, W. M.: Religion und gesellschaftliche Entwicklung. Studien zur Protestantismus-Kapitalismus-These. Frankfurt a.M. 1973; Truzzi, M.: Verstehen: Subjective Understanding in the Social Sciences. 1974; Winch, P.: The Idea of Social Science and its Relation to Philosophy. London 1958.