Otroctví
otroctví – vztah nejtěsnější osobní závislosti, kdy jeden člověk (otrok) je předmětem vlastnictví jiného člověka (pána), a zároveň systém spol. uspořádání zakládající specif. sociální strukturu, který může být dílčím rysem i rysem obecným a určujícím sociální řád. V dějinách lidstva bylo o. častým jevem, avšak v jednotlivých obdobích a kult. oblastech byl jeho hosp. a soc. význam různý. Odlišnosti byly ve způsobech, jimiž jednotlivé společnosti otroky získávaly, a v cestách, kterými se jedinec mohl do o. dostat, v tom, kdo byl oprávněn otroky vlastnit, v právech otroků, v jejich možnosti vymanit se z o. apod. Postavení a role otroků jako společenské skupiny bylo tedy v jednotlivých kulturách a dobách velmi odlišné. Starověké o. je známé např. z Egypta, kde byl vlastníkem otroků původně král, který je přiděloval k práci na své a chrámové velkostatky, soukromé osoby byly vlastníky otroků teprve později. Otroky se stávali především váleční zajatci, avšak jsou dochovány i zprávy o prodeji sebe sama do o. (nasvědčovalo by to tomu, že o. nebylo nejnižším soc. postavením). V Mezopotámii bylo možno otroka koupit či zdědit, jeho zabití či zranění bylo trestáno pokutou vyplácenou jeho pánovi, otrok mohl svědčit u soudu, ženit se se svobodnou ženou a nabývat majetek (viz zákonník Ur-Nammuův a Chammurabiho), otroci byli sluhy v domácnostech a v menší míře řemeslníky. Počet otroků v Egyptě a Mezopotámii nebyl patrně velký a hosp. význam o. nebyl rozhodující. Podobně tomu bylo i v starověké Indii a Číně. Značného hosp. a soc. významu nabylo o. ve starověkém Řecku a Římě. Vlastníkem otroků zde mohl být jak stát, tak soukromé osoby. Ty je mohly samy přímo užívat nebo pronajímat k práci někomu jinému (v Athénách v klasickém období). Otroci byli sluhy v domácnostech, ale vyskytovali se hojně i ve význ. hosp. a soc. pozicích (pastevci stád basileů z homérských básní, otrocká čeleď svobodných zemědělců z Hésiodových básní, pracovníci v dolech, mlýnech, v řemeslnických dílnách v řec. polis a v menší míře v římské republice, výjimečně nesvobodní zemědělci – spartští heilóti, čeleď na latifundiích a villách, strážci pořádku v Aténách či státní úředníci v Římě).
Zdrojem o. pro antický svět byli vedle válečných zajatců původně i dlužníci neschopní splatit svůj dluh. Po zrušení dlužního o. (např. Athény r. 595–4 př. n. l., Řím r. 326 př. n. l.) nabýval na významu vedle válek i dovoz otroků z „barbarského“ světa. Je doložen již pro Knóssos doby mykénské kultury, avšak skutečný obchod s otroky se rozvíjí zejm. v klasickém a helénském období (význ. trh na otroky byl v 2. st. př. n. l. na Délu). Otrok byl před úřadem zastupován svým pánem, trestán tělesnými tresty, v některých státech však nesměl být svým pánem zabit (např. v Athénách, kde rovněž mohl v případě zlého zacházení vyhledat ochranu chrámového azylu). Otroci mohli nabývat movitý, popř. i nemovitý majetek (v Římě), jejich majetkem se mohl stát i jiný otrok (rovněž v Římě). Za tento majetek se z o. mohl vykoupit, popř. mohl být vykoupen či propuštěn za odměnu. Cestou z o. mohlo být i usazování bývalé otrocké čeledi na půdě jako kolónů (císařský Řím). Ve středověku přetrvávalo o. z antiky, je však diskutovanou otázkou, jakého rozsahu a hosp. a soc. významu dosáhlo. Hist. prameny dochovaly z různých oblastí a období rozmanité zprávy o obchodu s otroky a o disponování s lidmi, označovanými jako servi či mancipia, popř. uváděnými jménem či názvem profese.
Na počátku 20. st. se objevily výklady interpretující uvedené zprávy částečně pomocí analogie s římským velkostatkem a považující o. za význ. složku zemědělské a také řemeslné výroby na raně středověkém zeměpanském, popř. církevním a soukromém velkostatku (např. ve francké říši). V čes. dějinách tento přístup představují J. Šusta a F. Vacek. Novější čes. dějepisectví, i když s o. počítá, upustilo od představy o jeho výrazné roli na raně středověkém velkostatku. Některé činnosti připisované kdysi otrokům byly podle novějších výkladů vykonávané lidmi usazenými na půdě, kteří byli knížeti povinni určitou službou (viz teorie služebné soustavy D. Třeštíka a B. Krzemienské). Zdrojem středověkého o. byl dálkový obchod, válečné zajetí, trest či původ z již nesvobodných rodičů. Z o. se mohl člověk vykoupit, být propuštěn, osvobozen pánem (např. vstoupil-li do stavu duchovního). O právním a soc. postavení středověkých otroků na velkostatcích se dochovalo jen velmi málo zpráv. Novověké o. nabývá znovu na hosp. a soc. významu v křesťanském světě v 16. st., a to ve špan. koloniích v Americe, kde byli na velkostatcích a v dolech nejprve využíváni jako otroci Indiáni, později (nejvíce v 18. a na počátku 19. st.) byli do angl. kolonií hojně dováženi otroci z černé Afriky. Toto o. se stalo předmětem polit. sporů v USA v 60. l. 19. st. a bylo tam zrušeno. Mimo oblast evrop. civilizace se v různých obdobích a oblastech vyskytuje o., které zpravidla neovlivňuje význ. způsobem hosp. a soc. vývoj dané společnosti.
slavery esclavage Sklaventum schiavitù
Literatura: Kudrna, J.: Studie k barbarským zákoníkům. Brno 1959; Pečírka, J. a kol.: Dějiny pravěku a starověku, I, II. Praha 1979; Šusta, J.: Otroctví a velkostatek v Čechách 10.–12. století. Český časopis historický, V, 1899; Verlinden, C.: L'esclavage en Europe médiévale. Bruges 1955.