Sociologie sociálních hnutí
sociologie sociálních hnutí – v poslední době rychle se rozvíjející oblast s-gie zabývající se zejm. novou podobou sociálních hnutí. Z hlediska s-gie představují tato hnutí více mémě rozsáhlé komplexy souhlasně orientovaných spol. („kolektivních“) činností, založených na aktivismu, na mobilizaci akčních potenciálů stoupenců, jejichž cílem jsou zásahy do těch podmínek spol. života, které pokládají za důležité. Činnost soc. hnutí je spjata s intenzivní komunikací a interakcí mezi jejich členy, nezbytnou pro jejich orientaci a koordinaci jejich činností a pro překonání odporu protivníků, s nimiž se střetávají. Na rozdíl od některých jiných forem kolekt. chování (např. davu), se spol. hnutí neredukují na aktuální procesy, mají své trvání v čase, vytvářejí si svou strukturální základnu, mají svou historii a svou kontinuitu. Zavedení termínu „sociální hnutí“ do s-gického myšlení se přičítá Lorenzovi von Steinovi (1850). K popularitě termínu přispěl W. Sombart, autor práce Socialismus a sociální hnutí v 19. století. Soc. hnutí jsou podstatnou stránkou hist. procesů v moderních nebo modernizujících se společnostech. Pro s.s.h. znamenají nejen činnosti, ale i aktéry, kteří tyto činnosti vykonávají. Zajímá ji i jejich charakteristická vlastnost – spontaneita, jejich organizace a řídící instance, které mohou zpravidla činnost hnutí kontrolovat jen zčásti, mají-li si hnutí zachovat svou životnost a mají-li být úspěšná ve spol. praxi. Podstatná je výrazná zaměřenost hnutí – společné cíle jejich stoupenců, vycházející ze shodné definice situace a z podobného afektivního vztahu k ní. S.s.h. zajímá, zda jsou nová hnutí více nebo méně racionální nebo iracionální, utopická nebo střízlivě či přízemně realistická, zda prosazují určité změny nebo požadují zachování statu quo, zda se rozvíjejí na základě platných hodnotových orientací, anebo vycházejí ze změn v hodnotových přístupech, zda sledují zvl. zájmy svých členů nebo cíle celospol. či kult. univerzalistické. S-gicky důležitou skutečností je, že spol. hnutí se nezakládají na již institucionalizovaných činnostech. I tam, kde usilují o zachování platných norem, mění jejich výklad a způsob aplikace, uvádějí nové iniciativy a nové přístupy, jsou zprostředkovatelem řady spol. změn. S.s.h. zajímá také to, že spol. hnutí jsou privilegovaným výrazem napětí konfliktů, rozporů, které danou společnost prostupují, že nutně narážejí na odpor svých protivníků a mnohdy jej přímo vyvolávají a že dnešní společnost není myslitelná bez opozice a konfrontace různých soc. hnutí, která ji sice nepokrývají celou, ale vyjadřují její aktivní část (vedle nich existuje „mlčenlivá menšina“ nebo „mlčenlivá většina“ a ta část společnosti, která nechce překračovat oblast institucionalizovaných rolí), a konečně to, že přeměny kult. i silových vztahů mezi soc. hnutími navzájem a mezi nimi a mocenskými institucemi patří k zákl. stránkám sociokult. dynamiky společnosti.
Soc. hnutí se zpravidla pokládají (zejm. v pracích am. spol.vědních autorů) za formu kolektivního chování, což je termín, který je nepřesně spojuje s různými formami masového nebo davového chování (panika, nepokoje atd.). Společným znakem těchto značně rozdílných jevů je zvýšená interakce mezi členy skupiny, kteří vykazují zmíněnou tendenci sdílet podobné definice situací, zaujímat k nim podobné afektivní reakce, tíhnout ke stejným, i když ne vždy spol. kolekt. cílům. Kolekt. chování účastníků spol. hnutí není regulováno institucionálními soustavami, není určeno stanovenými soc. rolemi, nepostupuje tudíž podle deduktivních vzorů od celospol. pravidel k aktům, vychází naopak od jednajících, přičemž zákl. spol. regulátorem jsou společná rozhodnutí členů skupiny, kteří sami implicitně nebo explicitně stanoví, zda a v jaké míře navážou na danou situaci a na stávající spol. strukturu a kulturu. Těžištěm tohoto kolekt. chování je akt, tvůrčí nebo desktruktivní, nikoliv objektivované pravidlo, které je třeba aplikovat. Výsledky kolekt. činností, pokud se prosadí, mohou představovat východiska pro nové institucionalizační procesy.
Specif. s-gická problematika soc. hnutí se stala ohniskem systematické pozornosti až v období po 2. svět. válce. Zákl. charakteristiky soc. hnutí popsali sociologové H. G. Blumer (1946, 1957), R. Heberle (1951) a další v průběhu 40. a 50. let Blumer rozeznává v kolekt. chování elementární organizované formy, které představují soc. hnutí, jež získávají časem i zvyklosti, vyděluje se v nich vedení, prosazuje se dělba práce, soc. pravidla a hodnoty. Soc. hnutí definuje Blumer jako kolekt. snahu „ustavit nový životní řád“. Rozlišuje soc. hnutí obecná (např. ženské hnutí), specif. (např. hnutí za snížení daní na určité výrobky) a expresivní (např. módní hnutí). O něco později vypracovali celkový pohled na otázky soc. hnutí a kolekt. chování R. H. Turner a Lewis M. Killian (1957, 1964). Význ. místo v analýzách sociálních hnutí a kolekt. chování vůbec zaujímá práce N. J. Smelsera (1963). Autor Collective Behavior rozlišuje zákl. formy jako paniku, dav, módní obliby (craze), normativně orientovaná hnutí (Norm-Oriented-Movement), usilující o dosažení určitých cílů (např. o institucionální nebo personální změnu) na základě daných hodnotových orientací, a hodnotově orientovaná hnutí (Value-Oriented-Movement), vycházející ze změněných hodnotových přístupů.
Do středu s-gické problematiky klade soc. hnutí Alain Touraine. Jeho metodol. koncepce, kterou označuje jako sociální intervenci, je založena na experimentálních postupech ve skupinách, složených z účastníků a stoupenců soc. hnutí i z jeho odpůrců. V Tourainově teor. koncepci zaujímají nejdůležitější místa pojmy „historicita“, „systém historické činnosti“ a „třídní vztahy“. Soc. hnutí nejsou pro Touraina jedinou formou hnutí, mimo ně existují jednodušší typy konfliktů a bojů, „kritická“, „rozvojová“, „historická“ a „kulturní“ hnutí. Soc. hnutí definuje jako konfliktní činnost agentů spol. tříd, bojujících o kontrolu systému hist. činností. Touraine klade důraz na těsný vztah sociálních hnutí a třídních vztahů; ze skutečnosti, že v ní existují dvě soc. hnutí, vyvozuje závěr, že existují dvě hnutí spjaté s jedním konfliktem – hnutí vládnoucí třídy a hnutí ovládaných. Podle Touraina skutečnost, že současné vyspělé společnosti jsou na přechodu od typu společnosti industriální k postindustriální, jinak řečeno programové společnosti, se výrazně odrazí ve vývoji soc. hnutí. V postindustriální společnosti ztrácí svůj někdejší význam rozdělení společnosti mezi vlastníky kapitálu a námezdními pracovníky, takže proletariát přestává hrát svou hist. úlohu. Dělnické hnutí přestává být dominantní formou soc. hnutí a stále více ustupuje do pozadí. Těžiště třídního konfliktu se v těchto společnostech přemisťuje: postindustriální společnosti se technokratizují a novou osou pro rozvoj nových soc. hnutí se stává boj mezi technokraty a těmi, kdo technokratickou mocí trpí. Ve vymezení soc. základny nových soc. hnutí lze u Touraina pozorovat určité napětí mezi „monistickými“ přístupy, které vycházejí z architektury třídního konfliktu, a přístupy spíše „pluralistickými“, které berou v úvahu mnohost soc. vlivu a různorodost skupin, jež se na vzniku nových soc. hnutí podílejí. Touraine připouští, že nové formy třídních konfliktů a s nimi spjatá soc. hnutí jsou ve zrodu a nelze je ještě přesně popsat.
Problematika soc. hnutí se v současné s-giii rozvíjí v souvislosti s tím, že tato hnutí nabyla ve spol. životě v 60. l. a v prvé polovině 70. l. neobyčejně na významu, přičemž se podoba těchto hnutí čím dále tím více vzdaluje od klasického modelu soc. hnutí. Tato situace se stala pro sociology výzvou k zobecnění a vysvětlení. V uvedeném období zejm. vzniká a rozvíjí se v některých vyspělých záp. zemích studentská hnutí vedoucí k otevřeným revoltám, jež někdy vážně otřásly stabilizovanou mocí (Berkeley, 1964; Nanterre, 1968). Současně vzniká plejáda nových hnutí: ekologické, antinukleární, spotřebitelské, za samosprávu zdraví, feministické atd. Od těchto hnutí čekali někteří pozorovatelé rychlé a pronikavé zásahy do spol. života a jeho brzkou komplexní přeměnu. Místo toho došlo v souvislosti s nástupem ekon.-spol. krize (od r. 1973) k výraznému oslabení těchto nových hnutí, takže hlavním výzk. tématem přestává být jejich rozvoj a stává se jím jejich ústup, který vzbuzuje úvahy o jejich možném návratu (o očekávaném „návratu aktéra“).
Na nových sociálních hnutích zajímá s-gii to, že sice sledují řadu odlišných cílů, ale vznikají a rozvíjejí se nejčastěji jako protestní hnutí namířená proti mocenským byrokraticko-technokratickým aparátům a velkým organizacím, které v moderních společnostech produkují a prosazují vládnoucí představy a diskursy o všech význ. spol. záležitostech, že tato hnutí se staví se proti rostoucí koncentraci moci a pronikání rozhodovacích aparátů do všech oblastí spol. života, že v klíčových, modelových otázkách podrobují kritice metody řízení a rozhodování a zasazují se o jejich změnu (např. antinukleární hnutí). S-gicky důležité je, že tato hnutí jsou úzce spjata s kult. volbami, s intelektuálními a etickými přístupy a s požadavky vyvěrajícími z osobnostní sféry, že obracejí pozornost k důležitým problémům, které často nejsou ani pociťovány jako veř. problémy, např. k problémům zdraví, sexuality, informace a komunikace a k poměru člověka k životu a smrti. Jednou ze zákl. s-gicky relevantních charakteristik nových spol. hnutí je, že neprobíhají v podstatě v polit. sféře, že jsou od ní oddělena, resp. se snaží omezit své vztahy s polit. systémem, který ohrožuje jejich autonomii, a že je tato distance posiluje. Touraine neváhá říci, že tato hnutí neusilují o dobytí a přeměnu státu, ale o obranu jedince. Nová soc. hnutí opouštějí zcela jednoznačně revol. perspektivu, která jak ukazují početné zkušenosti, vede k regresivnímu vývoji, ke ztrátě demokracie, k posílení mocenských center, ke zhoršení podmínek pro soc. hnutí. Nová hnutí se rozvíjejí zejm. ve sféře veř. mínění. Jejich moc spočívá ve vlivu a který je masový. Zasahují do otázek soc. dominance a do nejdůležitějších mocenských vztahů. Rubem toho je, že nová hnutí jsou roztříštěná, difúzní, schází jim výrazné těžiště a organizující osa. Obtíže nových hnutí při mobilizaci a získávájí akceschopnosti souvisejí paradoxně s tím, že společnosti jsou málo represivní, že společnosti jsou s to asimilovat podněty zvnějška, řešení konfliktů se opírá o institucionální prostředky.
sociology of social movements sociologie des mouvements sociales Soziologie Sozialbewegungen sociologia dei movimenti sociali
Literatura: Dann, J.: Rethinking Modern Political Theory. Cambridge 1985; Freud, S.: Massenpsychologie und Ich-Analyse. 1921; Giddens, A.: Sociology. London, Cambridge 1989; Heberle, R.: Social Movements. 1591; Killian, L. M.: Social Movements. In: Faris, R. E. L. ed.: Handbook of Modern Sociology. 1964; McAdam, J. – McCarthy, J. – Mayer, N. Zald: Social Movements. In: Mosscovici, N. S.: L'age des foules. Paris 1981; Smelser, N. J. ed.: Handbook of Sociology. Sage, Calif. 1988; Smelser, N. J.: Theory of Collective Behavior. New York 1963; Touraine, A.: Critique de la modernité. Paris 1992; Touraine, A.: La voix et le regard. 1978; Touraine, A.: Le retour de l'acteur. 1984; Touraine, A.: Production de la société. Paris 1973; Wilson, J.: Introduction to Social Movements. New York 1973.
Viz též heslo společnost dohánějící v Petruskových Společnostech (2006)