Společnost amerikanizovaná (PSpol)
Společnost amerikanizovaná
Úvaha o tom, zda konec studené války a vznik monopolárního světa se Spojenými státy jako jednou supervelmocí v čele, způsobil spíše reaganovský nesmlouvavý model „uzbrojení“ sovětského impéria, které nemohlo svým ekonomickým potenciálem a vědeckými kapacitami dlouhodobě v soutěži obstát, nebo zda to byla rocková hudba, která infikovala a amerikanizovala celý svět, včetně sovětské mládeže, není úvaha ani banální ani infantilní: je v ní obsažena klasická sociologická dichotomie o roli makrostruktur na straně jedné a struktur každodenního života na straně druhé. Jestliže se podlomí struktury každodennosti a podstatným způsobem se změní životní styl, má to „synergický sociální efekt“ – i ostatní struktury životního světa podlehnou změně.
Soudobý svět se nepochybně amerikanizoval a většina společností euroatlantické civilizace realizuje model „amerikanizované společnosti“, ať se tomu brání sebevíc (viz např. francouzská obrana proti anglicismům v jazyce apod.); ale ony se většinou nebrání, protože uskutečňují model „dohánění“ (termín, který navrhl V. L. Inozemcev). Ostatně je poněkud paradoxní, že poprvé ideu „dohnat a předehnat Ameriku“ formuloval ve 30. letech Stalin, samozřejmě v souvislosti s technologickým rozvojem a organizací výroby.
Obecně je amerikanizace speciálním případem toho, co kulturní antropologové nazývají akulturací, tedy procesu, v němž dvě nebo více (v našem případě více) různých společenství, jež dělí značná kulturní distance, vstupují více či méně živelně do kontaktu. Je přirozené, že tento kulturní kontakt je v moderních společnostech posilován i iniciován masovými médii a informačními technologiemi všeho druhu. Výsledkem tohoto procesu bývá poměrně rychlá změna jedné (či více) kultur pod vlivem kultury jiné: akulturačním změnám nadto podléhají nikoliv pouze jednotlivé prvky či oblasti sociálně kulturního života, ale podstatné části kultury, „kulturní jádro“ (Julian H. Steward), tedy formy struktury a organizace společenství jako celku a jeho základní hodnoty. Ne vždy je akulturace takto dramatická, důležité však je to, že dochází k přebírání kulturních a sociálních vzorců chování, jež se postupně nutně projeví i tam, kde se to původně nepředpokládalo.
Paradoxem soudobé akulturace je to, že historicky od počátků modernity dominovala evropská kultura a civilizace, která vstupovala (nezřídka brutálně) na terény jiných kultur a „evropeizovala je“ – nejinak tomu bylo ostatně s americkou kulturou, jejíž kořeny jsou samozřejmě evropské. Amerikanizace v prvotním smyslu znamenala dva paralelní procesy – integraci původního indiánského obyvatelstva (odtud americký „pocit viny“ v soudobých postkoloniálních teoriích) do „většinové společnosti“ a integraci obrovského přílivu imigrantů ze všech částí Evropy a později i jiných kontinentů (klasickým spisem na toto téma je práce Williama Thomase a Floriana Znanieckého Polský sedlák v Evropě a Americe z počátku 20. let 20. století). Dnes amerikanizace znamená něco zcela jiného, dokonce natolik jiného, že někteří autoři (neoprávněně) ztotožňují amerikanizaci s globalizací: soudobý svět přejímá „americké kulturní vzorce“ v celé řadě sfér života, nejen v technice a technologii, vědě a výzkumu, organizaci výroby a ekonomice, ale také v kultuře v širokém smyslu, tedy v odívání a módě (džínsy, T-shirts, sportovní obuv, basebalové čepice), způsobech stravování („fast food“ jídelny) atd., v neposlední řadě pak v oblasti tzv. masové kultury produkované kulturním průmyslem, ale dokonce i ve „zvykových vzorcích“ (např. nová móda „valentýnek“, oslava halloweenu atd., což nemá evropskou tradici). Celý proces je dnes extrémně zesílen a akcelerován rozšířením angličtiny jako lingua franca soudobého světa, jako jazyka diplomacie, politiky, vědy, ekonomiky, ale především ovšem technologického jazyka „komputerizované“ a „informační společnosti“. Arthur Koestler v knize The Lotus and the Robot zavedl pojem coca-colonisation jako metaforu tohoto vpravdě komplexního procesu.
Proces amerikanizace spočívá na tom, že americké kulturní vzorce jsou přijímány „dobrovolně“ – vliv reklamy není pociťován jako „znásilnění“, nanejvýš jako baudrillardovské svádění. Jeho „hlubinným“, ale vlastně i historickým podkladem je „americký mýtus“ (nebo „americký sen“), zakládající se na přesvědčení o prioritě a dominanci amerických hodnot, tedy na ideji rovnosti příležitostí, svobody slova a projevu, práva na spravedlivý proces atd. Právě Jean Baudrillard (1986) pozoruhodně postřehl podstatu „amerického snu“, když uvažoval o Spojených státech jako o „uskutečněné utopii“: „Idylické přesvědčení Američanů, že jsou středem světa, že mají největší moc a jsou absolutním modelem, není tak zcela falešné. Neopírá se tolik o jejich zdroje, techniku a zbraně jako spíše o onen zázračný předpoklad ztělesněné utopie, o společnost, jež s nesnesitelnou bezelstností spočívá na myšlence, že je uskutečněním všeho toho, o čem ostatní jen sní – spravedlnosti, hojnosti, práva, bohatství, svobody: tato společnost to ví, věří tomu a nakonec tomu uvěří i ostatní.“ Baudrillardova myšlenka je cenná také tím, že nepřímo ukazuje, na čem axiologicky zkolaboval sovětský systém: proklamoval vlastně tytéž hodnoty (s ideou rovnosti jako přívažkem), ale nejenže je nenaplňoval, nakonec ani on sám nevěřil, že je naplnit dokáže. Tím spíše v tuto možnost nevěřili ani občané satelitních zemí, z nichž mnozí kdysi podlehli svodům „utopie komunistického ráje“.
Součástí „amerického mýtu“ je ovšem také představa americké výjimečnosti a výlučnosti (exceptionalism), kterou postřehl v její psychologické podobě již Alexis de Tocqueville v 30. letech 19. století: „Američané ve svých vztazích s cizinci se projevují nedůtklivě vůči sebemenší výtce a nenasytně vůči chvále. Vypadá to, že pochybují o svých vlastních zásluhách, a tak chtějí mít neustále na očích jejich seznam; jejich marnivost je nejen slepá, je neklidná a závistivá. Není ochotna nic poskytnout, ale neustále něco požaduje; je současně žebravá i svárlivá.“ Tocquevillův generální postoj je ovšem, jak známo, zásadně proamerický, tato výtka je však jen zdánlivě marginální. Pocit ohrožení Amerikou (především ve smyslu kulturním) je znám již z 18. století (Bedřich II. mluvil o „degenerativní a regresivní kultuře“), v 19. století zejména romantici (např. Nikolas Lenau) poukazovali na to, že Amerika nevydala ze svého středu ani jediného básníka, z rasistických pozic (jistě poněkud paradoxně) kritizoval Ameriku Arthur de Gobineau.
Ze sociologů asi nejcitlivěji na dominantní vliv Ameriky reagoval ke sklonku 1. světové války Georg Simmel, který se obával, že „Evropa se stane tím, čím bylo Řecko v době Římského impéria – zábavným, kuriózním cílem výpravy Američanů, s množstvím ruin, velkých vzpomínek a přitom ještě bude dodavatelem umělců, vědců a kecalů“. Simmel se bál, že „zmizela realita Evropy, zmizela její idea“, takže „vznikne-li někdy americká kultura, pak Evropa svou kulturu bude muset odevzdat někomu jinému“, což znamená, že „si ani nic jiného nezasloužila“. Simmelova vize se sice po první válce nenaplnila v úplnosti, po 2. světové válce a zejména po skončení studené války však došla naplnění totálního. Italský básník Luigi Pirandello vyslovil již v roce 1929 obavy z amerikanizace evropské kultury takto: „Amerikanismus nás zaplavuje. Myslím, že se tam rozzářil nový maják civiliace. Má však Amerika kulturu? Má knihy a zvyky. Tyto zvyky vytvářejí její novou literaturu, která proniká nejpevnějšími a nejvíce hájenými hradbami,“ takže „v Paříži amerikanismus působí křiklavě jako líčidlo na tváři staré prostitutky a v Berlíně sama struktura města nedává možnost odporu“… Dnes americké vlivy zdaleka takto necítíme, ale historická spravedlnost velí připomenout i tyto tradicionalisty (kteří ve své době byli avantgardní).
S mimořádnou citlivostí analyzoval v mussoliniovském vězení v letech 1929–1931 fenomén „amerikanismu a fordismu“ italský marxista Antonio Gramsci. Nejprve takto shrnuje otázky, které amerikanizace klade. Jde o: 1) proměnu mechanismu akulturace a distribuce finančního kapitálu, 2) sexuální otázku, 3) problém perspektivnosti americké transformace, 4) otázku tzv. vysokých mezd placených fordizovaným průmyslem, 5) psychoanalýzu a konečně 6) další otázky, jako je zednářství, Rotary klub apod. Nejpodstatnější Gramsciho tezí, při vší kritické distanci, je ale konstatování, že je nutno „pochopit důležitost, význam a objektivní dosah amerického fenoménu, který je také největším dosavadním úsilím vytvořit s neslýchanou rychlostí a cílevědomostí, dosud v dějinách nevídanou, nový typ práce a člověka“. A to dokládá na jedné straně subtilním rozborem „kanonické knihy“ amerického kapitalismu, jíž je nesporně Babbit Sinclaira Lewise (1922), tento „obraz americké síly“, na straně druhé kritikou vulgárně interpretovaného taylorismu. I když Gramsci ví, že v Evropě se může amerikanizace „stát líčidlem a cizí umělou módou“, je jeho úvaha navýsost předvídavá.
Poněkud extrémní antiamerický výkřik lze zaznamenat u Heideggera, jenž v roce 1935 konstatoval, že Evropa stojí mezi Ruskem a Amerikou, které ovšem „metafyzicky jsou vlastně totéž“. Samozřejmě, že z jiného intelektuálního soudku je kulturní kritika amerického způsobu života a zejména „masové kultury“ jako specificky amerického produktu (amerického „kulturního průmyslu“), jak ji čteme poprvé v Dialektice osvícenství Maxe Horkheimera a Theodora W. Adorna. Je přirozené, že po jistou dobu bude přežívat evropské kulturní elitářství, které nepřijme americký Disneyworld, model amerického muzikálu jako vzorec „vážné hudby“, dokonce ani podstatnou část tzv. populární hudby, jež se nezřídka napájí z kořenů v USA marginalizovaných sociálních skupin. Trvalá či alespoň dlouhodobá obrana však nemá naději na úspěch: americká kultura má božský dar razantního zjednodušení a není geneticky spojena s evropskou kulturní tradicí s jí vlastní estetickou rafinovaností, což vyhovuje „masovému divákovi“ jako „spotřebiteli“ komodifikovaných kulturních statků. Nadto, jak zdůrazňuje například Frank Webster, obrovskou roli hrají samozřejmě (ó, jak zdánlivě triviální!) masová média. Jde totiž o to, že 90 procent všech agenturních zpráv pochází ze čtyř světových agentur, mezi nimiž dominují dvě agentury americké (UPI a AP), takže naprostá většina informací „ze světa“ je z anglosaského světa a – pro srovnání – pouze dvě procenta z Afriky. Pak není nutno provolávat hesla „Ať žije Amerika“, „Amerika je báječná“ či „Sláva kapitalismu“, protože svět se prostě sám na sebe dívá americkýma očima a v centru pozornosti je to, co Wallerstein označuje jako „centrum světového systému“, tedy Spojené státy.
Naproti tomu ale existuje vlivná sociologická analýza, stará sto let a stále aktuální, která postavila Spojené státy do ostře odlišného světla, než v němž se nacházely evropské společnosti počátku 20. století. Werner Sombart totiž v roce 1906 vydal knihu Warum gibt es in den Vereinigten Saaten keinen Sozialismus?, v níž přesvědčivě vysvětlil, proč se v USA nemůže opakovat model třídního konfliktu, který v té době byl stále ještě typický pro evropské země. Sombart se svou nevelkou, ale autoritativní knihou stal spolutvůrcem „amerického mýtu“, legendy o „zemi zaslíbené“. Sombart shledal tři základní důvody, proč v USA není socialismus možný: 1. vysoká životní úroveň (američtí dělníci v jeho době vydělávali trojnásobek mzdy německého dělníka); 2. zásadní odlišnost politického systému (emigranti se ztotožnili s americkým národem jako nositelem svobody a odporu k autoritativní moci, před níž odcházeli, spíše než s „třídou“); 3. existence reálných možností dynamického sociálního vzestupu a malé množství třídních bariér. Sombart konstatuje, že v Americe „o hodnotě člověka nerozhoduje, kým je, tím méně kým byli jeho rodiče, ale výlučně to, co sám dokáže“. Sombartova analýza je nepochybně dodnes živá mj. jako prokazatelný antipod marxistických iluzí o možnostech socialismu v nejvyspělejších zemích světa.
Soudobý antiamerikanismus je přirozeným rubem rychlé a radikální, univerzální amerikanizace. V současnosti nabývá ovšem specifických podob v přímé závislosti na tom, jak administrativa Spojených států jedná v nesmírně odpovědné a nejednoduché roli jediné supervelmoci. Alexander Vondra říká, že je to jediná supervelmoc srovnatelná co do rozsahu použitelné síly s antickým Římem, ale také „první imperiální mocnost, která získala tento status, aniž o něj usilovala“. To lze jistě doložit americkou zahraniční politikou posledních dvou staletí, nicméně je vhodné ukázat, že ani v USA není názor na imperiální pozici USA jednoznačný. Kromě radikálních kritiků, kteří mluví o „úpadku americké moci“ (I. Wallerstein), lze vydělit tři typy postojů (dle A. Vondry): 1. izolacionistický, který žádá, aby se americké úsilí soustředilo na řešení domácích problémů (tento postoj sdílí jak „levicoví“ autoři typu Noama Chomského, tak pravicoví myslitelé typu Pata Buchanana, kteří v americkém engagement v globalizovaném světě vidí ohrožení tradičních hodnot); 2. neorealisté (H. Kissinger, Ch. Kupchan aj.) upozorňují, že uplatňování amerického vlivu případně síly musí být pozorně „monitorováno“, totiž kontrolováno tím, jak je americká přítomnost ve světě akceptována; 3. neokonzervativci vycházejí z předpokladu, že soudobý svět je ve stavu chaosu a vykazuje tendenci ke stále větší anarchii, proto je žádoucí americká autorita, což neznamená nic jiného, než že USA na postavení hegemona nesmějí rezignovat.
Tyto postoje jsou mimo jiné – to je podstatné z hlediska „amerikanizace“ evropských společností – vyjádřením (přímým či nepřímým) vztahu USA a Evropy, vztahem, který je evidentně nesymetrický – a nejen proto, že USA mají „velmocenské choutky“, ale také, ba především proto, že Evropa se spolehla na jaderný deštník z dob studené války a její neochota spolupodílet se aktivně na světové bezpečnosti vyvolává naopak protievropské nálady v Americe.
Literatura:
Baudrillard, J. [1986] 2000. Amerika. Praha: Dauphin
Clayton, J. 1993. The Pleasure of Babel: Contemporary American Literature and Theory. Oxford: Oxford University Press
Fichou, J.-P. [1987] 1995. Civilizace v USA. Praha: Victoria Publishing
Gramsci, A. [1949] 1970. Poznámky o Machiavellim, politice a moderním státu. Praha: Svoboda
Kagan, R. [2003] 2003. Labyrint síly a ráj slabosti: Amerika, Evropa a nový řád světa (s předmluvou A. Vondry). Praha. Nakladatelství Lidové noviny
Panarin, A. S. 2000. Iskušenije globalizmom. Moskva: Russkij nacionalnyj fond
Sombart, W. 1906. Warum gibt es in den Vereinigten Staaten keinen Sozialismus? Tübingen: Verlag von J.C.B. Mohr
Tocqueville de, A. [1835 a 1840] 2000. Demokracie v Americe. Praha: Academia (Další vydání Voznice: Leda, 2012, 2018)
Wallerstein, I. [2003] 2005. Úpadek americké moci: USA v chaotickém světě. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON)
Viz též heslo akulturace nebo kultura masová ve Velkém sociologickém slovníku (1996)