Společnost dotazovaná (PSpol)
Společnost dotazovaná
Zajisté není dne, kdy bychom nemohli v masových médií sledovat výsledky nějakého z tzv. empirických výzkumů, protože dnes se empiricky zkoumá všechno – od politických preferencí, volebních výsledků, prodejnosti dámských hygienických potřeb po názory „široké veřejnosti“ na výstavbu dálnice B15, zavedení kanalizace v obci Dolní Čeládky, volbu Miss České republiky atd.
Právě proto se mluví o tzv. dotazované společnosti – interview society: tento termín zavedli do sociologické terminologie v roce 1997 Paul Atkinson a David Silverman, dva významní představitelé tzv. kvalitativní sociologie. Podle jejich vymezení je „interview society taková společnost, která je prodchnuta vírou ve schopnost rozhovoru odhalit skutečně osobní, soukromé já subjektu. V kulturních formách této společnosti se protínají techniky užívané v dnešních masmédiích a výzkumné zájmy sociálních vědců“. Soudobá sociologie je sice deklarativně „pluralitní“ (mluví se o sociologii jako o multiparadigmatické vědě“), ale jak správně říkají Atkinson a Silverman – „navzdory proklamovanému metodologickému pluralismu je na rozhovory různého druhu kladen nepřiměřeně velký důraz. Kdo by o tom pochyboval, ať se jenom podívá, kolik prostoru je věnováno rozhovoru v současných metodologických textech.“ A dodejme – rozhovor a dotazník jsou dvě stránky téže mince, rozhodně alespoň v tzv. standardní („kvantitativní“, „analytické“) sociologii: dotazníky, pomocí nichž se výzkumné agentury nebo ústavy obracejí na své respondenty, jsou v podstatě do zjednodušené podoby převedené rozhovory. Jsou to rozhovory, v nichž se nepředpokládá aktivita toho, kdo odpovídá. Tento fakt je sice na pováženou, ale má konec konců své pragmatické důvody: bez dotazníku se nedá výzkum několika tisíc lidí uskutečnit. Tento typ dotazování pak umožňuje, aby pomocí rafinovaných vyhodnocovacích procedur výzkumný tým zkombinoval odpovědi na otázky, jež jej zajímají, s otázkami tzv. identifikačními (věk, pohlaví, profese, příjmová kategorie, vzdělání). A tak se můžeme nakonec třebas dozvědět, jak vypadá „modelový volič“ strany RPDA – je to spíše muž ve věku 30–35 let, se středoškolským vzděláním, soukromě podnikající nebo pracující v soukromém sektoru, politicky je orientován spíše pravicově, bez náboženských preferencí… Tohoto sociologického homunkula (ale neříkejte, že není svým způsobem atraktivní) sice zkonstruoval jako možnost již v 19. století sociologizující astronom Adolphe Quételet a dal mu jméno – l’homme moyen, průměrný člověk, ale netušil, že až druhá polovina 20. století bude mít v podobě dotazníků a „standardizovaných rozhovorů“ v ruce nástroj, jímž takového „průměrného člověka“ bude moci exaktně zkonstruovat.
Nebylo tomu tak ale vždycky, protože dotazování jako specifická výzkumná sociologická aktivita, jako tzv. výzkum veřejného mínění a výzkum trhu, je poměrně nedávného data – skutečný rozvoj interview society můžeme klást až do poloviny 50. let minulého století, i když je pravda (dosti obecně známá), že výzkum veřejného mínění zvítězil na celé čáře při predikci výsledku prezidentských voleb již v roce 1936. Tehdy se časopis Literary Digest na základě dotazů adresovaných 10 miliónům čtenářů (vrátily se téměř dva milióny vyplněných dotazníků) ve svých předpovědích dramaticky zmýlil, zatímco Gallupův ústav provedl výzkum na pouhých dvou tisících reprezentativně vybraných osob a přesně předpověděl vítězství F. D. Roosevelta. Od té doby nikdo principiálně nezpochybňuje smysl tzv. plošných („masových“) zkoumání, která většinou realizují profesionální firmy jako rutinní náplň své činnosti podle pevně zafixovaných pravidel na vybraných souborech osob. Tyto soubory většinou splňují podmínku tzv. reprezentativity, tzn. že z výpovědí osob vybraného souboru můžeme s vysokou mírou spolehlivosti usuzovat na strukturu či orientaci názorů celého souboru dané populace, tedy veřejnosti. Kde je „veřejnost“, ať jí rozumíme cokoliv, tam se stává předmětem výzkumu, i když Pierre Bourdieu se svou známou provokativností tvrdí ve stejnojmenném článku z roku 1972, že „nic takového jako veřejné mínění neexistuje“, a má pro to řadu dobrých důvodů. Kromě výzkumů veřejného mínění (a pragmatických výzkumů trhu), jež se realizují v každé demokratické společnosti a jež mají většinou dobově i předmětně omezenou platnost i funkci, se uskutečňují výzkumy specificky sociologické, jejichž profesionální úroveň i etickou stránku (např. anonymitu dotazovaných) garantují výzkumné ústavy. Z těchto výzkumů se potom dozvídáme údaje o různých více méně podstatných aspektech života společnosti, například o trhu práce, školském systému (např. o přístupnosti školství v závislosti na profesi rodičů, o rozdílnostech školského systému u nás a ve světě – což jsou tzv. mezinárodní srovnávací výzkumy), o struktuře podnikatelské elity, o postojích k zaměstnání, o prestiži povolání (první takový výzkum provedl u nás již ve 30. letech Antonín Obrdlík, který se ptal na „význam jednotlivých profesí pro obecné blaho“) nebo o vztahu sociálního rozvrstvení a volebního chování atd. V jiných výzkumech mohou být důrazy položeny jinak, například na postavení a roli žen ve společnosti, dostupnost bydlení pro mladé rodiny, demografické trendy v populaci, změny v tzv. „spotřebních vzorcích“ apod. Jsou výzkumy, které kladou důraz na sociální rozvrstvení, jiné na gender a ještě jiné na politické chování nebo proměny příjmové struktury – pro všechny je však příznačné, že od dob zakladatele a současně „teoretika empirického výzkumu“ P. F. Lazarsfelda pro tento typ výzkumu platí tři elementární pravidla: 1. testuje se předem stanovená hypotéza; 2. tato hypotéza uvádí do vzájemného vztahu dvě nebo více měřitelných proměnných (příjem – vzdělání, vzdělání – sociální postavení) a 3. výsledky jsou vyjádřeny nejprve v hromadných číslech a potom teoreticky interpretovány. Proto se mluví o kvantitativním výzkumu – a v této podobě jej lidé většinou také znají: jako jeho čtenáři (odběratelé) i jako jeho objekty (dotazovaní).
Jestliže tento typ výzkumu poskytuje cenné „globální“ („makrostrukturální“) údaje, pak na druhé straně se z něho nic (nebo téměř nic) nedozvídáme o tom, jak lidé svou sociální situaci, svůj každodenní život („žitý svět“, Lebenswelt) vnímají, vysvětlují, „interpretují“, jaký mu dávají smysl a význam, jak jej prožívají. Od konce 60. let se proto intenzivně rozvíjí zcela jiný typ výzkumu i jiný typ dotazování. Zatímco v prvním případě je respondent tázán (na základě připravených otázek), v druhém případě je dotazovaný „vypravěčem“: nejde tedy o dotazování v pravém slova smyslu, ale o „otevřený rozhovor, který je příslibem autentického vhledu do duše druhého člověka“ (Atkinson a Silverman). Dominantou tohoto typu výzkum je vyprávění biografií, ale nikdy se nesmí zapomenout, že „biografie je tvorbou“, je specifickým typem konstrukce: i když výpovědi založené na „volné naraci“ jsou vždycky zajímavé a podnětné, jsou současně vždycky nebezpečné, podlehne-li výzkumník „naivní víře, že vyprávěné životní příběhy jsou jedinečné svou autentičností“. A kromě toho – tzv. kvalitativní výzkum (jehož pravidla jsou dnes již velmi sofistikovaně rozpracována) není samozřejmě „reprezentativní výpovědí“, jeho výsledky se nedají zobecnit; odtud také jistá nedůvěra k jeho závěrům a výsledkům. Dnes už ale nikdo soudný nepochybuje o tom, že kvalitativní výzkum je v některých (téměř všech) oblastech lidského života použitelný a funkční. Jeho ústřední problém však není v jeho reprezentativitě – na tu sice většinou neaspiruje, ale v některých případech se jí nevzdává: „Nemyslím, říká Jennifer Masonová, že by se kvalitativní výzkumníci měli spokojit s produkováním vysvětlení, jež jsou osobitá a specifická ve vztahu k omezeným parametrům výzkumu; kvalitativní výzkum by měl produkovat vysvětlení, jež se nějakým způsobem dají zobecnit nebo mají širší rezonanci“ (1996). Problém je spíše v tom, zda je správný předpoklad, že lidé své zkušenosti (o nichž vyprávějí, „konstruují svůj narativ“) připisují jediný význam. Nemůže existovat jakási pluralita významů přisuzovaná témuž fenoménu v témže čase? (Gubrium a Holstein, 1997) Víme ostatně, jak často v běhu vlastních životů „měníme své životopisy“ (vyprávění svých autobiografií), aniž máme pocit, že lžeme: prostě klademe jinam důrazy a významy, nemluvě o roli tzv. selektivní (výběrové) paměti.
Existuje konečně ještě jeden druh dotazování, notoricky známý: v každé (bezvýhradně každé) „barevné příloze“ každého většího deníku najdete rozhovor s „celebritou“. Sám fenomén celebrity je přitom nepochybně produktem společností pozdní doby: minulé společnosti samozřejmě měly své celebrity, ale to byly (v naprosté většině) osoby obecně známé, respektované, vysoce postavené atd., o čemž se lze snadno přesvědčit jak z tisku, tak zejména ze záznamů rozhlasových pořadů třebas 30. let. Dnes ale víme, že celebrita se konstruuje, a to v přeneseném i doslovném významu: z osobností zcela neznámých, nevýznamných nebo jen naprosto efemérních se vytvoří zářivý meteor s velkým ohonem a dá se mu mikrofon, aby pověděl(a), co si myslí v podstatě o čemkoliv. PR agentury (a jejich tzv. imidžmejkři) svěřence svých „stájí“ (termín ze sportu) stimulují k tomu, aby se vyjadřovali bez zábran k čemukoliv – od karlovarského filmového festivalu přes únos dítěte v Nové Pace ke genocidě ve Rwandě. Že dotazovaný o věci nic neví, není na závadu. Překrásný literární příklad nám nabízí Jerzy Kosinski, který hrdinou své knihy Byl jsem přitom (1970) učinil (snad mírně retardovaného) zahradníka, který kromě svých skvělých znalostí o zahrádkaření neví o světě vůbec nic – a také jej svět nezajímá. Ale svět, mediální svět, se díky souhře náhod začne zajímat právě o tohoto muže a udělá z něho autoritativní veličinu pro všechna témata. Snad vrcholná je scéna, kdy zahradník Příhoda zastupuje onemocněvšího ministra financí a na otázku, co si myslí o novém fiskálním roce, odpoví – „vyznám se v zahradě dobře, pracoval jsem v ní celý život…“ atd., aby nakonec sklidil uznání moderátora, který transformoval výpověď zahradníkovu do podoby – „zpomalení ekonomiky, pokles na burze, to všechno jsou podle vašeho názoru jedno další roční období v naší zahrádce“… Kosinski již dávno předpověděl moudro jednoho našeho imidžmejkra, který pravil „dejte mi jakoukoliv ženu a udělám z ní hvězdu“, což vztaženo k našemu tématu lze přeložit – „dejte mi fotbalovou hvězdu a já z ní dostanu rozhovor o urychlování mikročástic“.
Knižním komplementem tohoto „rozhovorování“ je nekonečné množství rozhovorů s celebritami filmovými, divadelními, televizními, sportovními, zřídka, ale přece s politickými, výjimečně vědeckými a kulturními v pravém smyslu toho slova. Nejžádanější jsou lékařské rady hereček a životní moudra hereckých bavičů (dodejme: ne všechna na stejně nízké úrovni, výjimky jen potvrzují pravidlo). Cesta k infantilizaci byla nicméně zdárně nastoupena a jde se po ní za zvuku trub a bubnů. Jednu pozitivní vlastnost tyto celebritní rozhovory však mají: jsou stejně krátkodeché jako životnost celebrit samých. Opravdu velké osobnosti přežívají tento boom obtížně právě proto, že žijí ve společnosti, v níž se kulturní rubriky proměnily v nekonečný seriál bulvárních rozhovorů.
A zde je poslední pouto, které na interview society vrhá to nejpodstatnější světlo, totiž propojenost rozhovorů s masovými médii: dotazovaná společnost je tvořena médii, pro média, skrze média, je světem, pro nějž Milan Kundera v románu Nesmrtelnost vymyslel termín imagologie. Kunderova základní teze zní – ideologie byla nahrazena imagologií, umělým vytvářením obrazů, které (zde už cítíme názvuk postmoderního myšlení) spíše odkazují na sebe navzájem než na něco, co je mimo obrazový, imagologický rámec. Kundera to dokládá (mimo jiné) na fiktivních příbězích dvou velikánů, kteří se v jeho románu sejdou v nebi, na Goethovi a Hemingwayovi. Goethe má zakusit „postmoderní zkušenost“ v situaci, kdy hraje divákům svého Fausta (jako loutkový kus). Když skončí, zjistí, že v sále není nikdo – „nebyli v sále, jak jsem předpokládal, oni byli v zákulisí a dívali se na mě velkýma, zvědavýma očima. Jak se můj pohled setkal s jejich, začali tleskat. A já jsem pochopil, že můj Faust je vůbec nezajímá a že divadlo, které chtěli vidět, nebyly loutky, které jsem vodil po scéně, ale já sám! Ne Faust, ale Goethe!“ (1990). A na jiném místě konstatuje, že právě vyšla 127. biografie Ernesta Hemingwaye, která je opravdu významná, protože „z ní vyplývá, že Hemingway neřekl celý život jediné slovo pravdy. Přeháněl počet svých zranění, která utrpěl v první světové válce, a předstíral, že je velký svůdce, ačkoliv je dokázáno, že v srpnu 1944 a pak znovu od července 1959 byl úplný impotent.“ Koho by ještě zajímalo, co vlastně ten Hemingway napsal a za co dostal Nobelovu cenu? Ale nejen velké osobnosti vstupují do imagologického světa, i vy do něho můžete vstoupit (a nikoliv nutně jako aktéři reality show), třebas tak, jak píše Kundera – „kamera se zdánlivě zajímá jen o slavné lidi, ale stačí, aby nedaleko od vás spadlo letadlo, z vaší košile se zvedly plameny, a rázem jste i vy zahrnuti do všeobecných mediálních orgií, které nemají nic společného s rozkoší“. Tedy opravdu – imagologie místo ideologie. A k tomu dokonale rozpracovaná teorie mediálních studií, jež všechno nejen vysvětlují (velmi přesvědčivě), ale občas také (velmi pochybně) obhajují.
Michael Kunczik si právem položil otázku, která se přímo vnucuje – jakou vlastně mají intelektuální úroveň (a jakou sociální funkci plní) ti, kdo nás svou imagologií tak štědře zásobují. Ačkoliv odpověď se nabízí sama (dávná teze zní: i velmi stupidní filmový trhák musí vytvořit scenárista a režisér obdařený mimořádnou inteligencí zvláštního typu), přece jen připomeňme s jistou dávkou zlomyslnosti tezi mladého Marxe – „první svoboda tisku spočívá v tom, že není živností“ (1843). Letitý spor o roli intelektuálů ve světě zde není na místě otevírat. Za mnohé vypoví citát z Tolstého, který uvádí Julien Benda ve své slavné Zradě vzdělanců (1927): „Jednou jsem jako důstojník přihlížel tomu, jak jiný důstojník při pochodu udeřil vojáka, který vybočil z řady. Řekl jsem mu – to se nestydíte takhle se chovat ke svému bližnímu? Cožpak jste nečetl evangelium? A ten druhý opáčil – cožpak jste nečetl vojenský řád? Tuto odpověď dostane duchovní člověk vždycky, když chce měnit svět. Ten, kdo vede lidi k panování nad věcmi, neví, co by si počal se spravedlností a milosrdenstvím.“
Opakování tohoto trivia, tedy toho, co každý ví, protože se s tím denně setkává, má svůj smysl a snad i půvab proto, že setkávajíce se dennodenně s určitým fenoménem, můžeme jej pokládat za tak samozřejmý, že si jeho přítomnost a zejména sociální váhu vůbec neuvědomujeme, nereflektujeme jej. Stáváme se tak nevědomě předmětem manipulace, zřídkakdy si totiž připustíme, že náklad Blesku, který v české populaci přesahuje půl miliónu výtisků denně (a on není na této úrovni sám), dokládá, jak se měníme v soubor přežvýkavců, kteří o trávě, kterou včera spásli, už samozřejmě nic nevědí. Proč také.
Literatura:
Atkinson, P. a Silverman, D. [1997] 1998. Kunderova Nesmrtelnost: Interview Society a vynalézání Já. Biograf, č. 13
Gubrium, J. F. and Holstein, J. A. 1997. The New Language of Qualitative Method. New York: Oxford University Press
Jeřábek, H. 2006. Paul Lazarsfeld’s Research Methodology: Biography, Methods, Famous Projects. Praha: Karolinum
Kosinski, J. [1970] 1995. Byl jsem při tom. Praha: Argo
Kunczik, M. [1994] 1995. Základy masové komunikace. Praha: Karolinum
Kundera, M. [1990] 1993. Nesmrtelnost. Brno: Atlantis
Machonin, P. 2005. Česká společnost a sociologické poznání. Praha: ISV
Mason, J. 1996. Qualitative Researching. London: Sage
Noelle, E. [1963] 1968. Výzkum veřejného mínění: úvod do metod demoskopie. Praha: Svoboda
Noelle-Neumann, E. 1984. The Spiral of Silence: Public Opinion – Our Social Skin. Chicago: The University of Chicago Press; druhé vydání 1993
Schwartz, H. and Jacobs, J. 1979. Qualitative Sociology: A Method to the Madness. New York: Free Press
Silverman, D. [2000] 2005. Ako robiť kvalitatívny výskum. Bratislava: Pegas
Šubrt, J. 1998. Kapitoly z výzkumu veřejného mínění. Teorie a výzkum. Praha: Karolinum
Viz též heslo interview, dotazování nebo mínění veřejné ve Velkém sociologickém slovníku (1996)