Dotazování

dotazování – v s-gii zákl. a nejčastější způsob sběru informací. Používá se i v psychologii, v kult. a soc. antropologii, v pedagogice, managementu, marketingu, prognostice, demografii, poradenství. Pro s-gii je to zejm. základ techniky interview a dotazníkového šetření, příp. ankety. Toto využití má poměrně dlouhou historii – pokusy o d., spojené s aplikací matem.-statist. metod, se objevily již koncem 18. st. v Anglii, v USA bylo první d. uspořádáno začátkem 19. st., v dalších evrop. zemích v polovině 19. st. D. spočívá v kladení otázek předepsaným způsobem vybraným osobám, tzv. respondentům. Otázky odpovídají záměru výzk. akce a metodol. pravidlům formulace a jsou uspořádány do přehledného a pokud možno přirozeného celku. V zásadě má d. dodržovat pravidla: 1. logická; 2. soc. psychologická (platící pro neproblémovou komunikaci); 3. metodická (týkající se konkrétního tech. způsobu aplikace d.); 4. sémanticko-pragmatická (vymezující a konkretizující obsah a funkci otázek); 5. lingvistická, resp. sociolingvistická (týkající se sporných formulací a formulací vhodných pro dotazovanou skupinu populace).

Pro techniky d. byly vyvinuty různé druhy otázek, např. otázky otevřené, otázky uzavřené, otázky polootevřené, otázky dichotomické, alternativní, identifikační, otázky projektivní atd. Součástí d. mohou být i složitějším způsobem uspořádané otázky, např. škály, psychologické testy, baterie položek. Správnost formulace dotazů lze ověřovat v doplňujících metodol. šetřeních, resp. v předvýzkumech a pilotážích prostřednictvím metodických dotazů, které sledují, zda otázka zjišťuje skutečně daný jev (což je typická otázka obsahové validizace), co vše indikuje odpověď, zda je respondent schopen či ochoten na otázku odpovědět, zda e otázka jednoznačná, zda je vhodná z hlediska soc. komunikace, neklade extrémní požadavky na paměť dotazovaného, je srozumitelná všem dotazovaným, není sugestivní, příliš abstraktní, zda počet alternativ odpovědí (u uzavřené otázky) je vyčerpávající apod. Uspořádání jednotlivých otázek do struktury výzkumného nástroje je pak možno ověřit prostřednictvím metodických dotazů, sledujících, zda jsou zahrnuty všechny potřebné otázky a naopak zda nejsou zařazeny otázky nadbytečné, zda jsou otázky logicky uspořádány a zároveň vhodně uspořádány z hlediska průběhu d. a s přihlédnutím k jeho tech. realizaci, zda existuje možnost haló efektu, zda úvodní část a vstupní otázky jsou formulovány tak, aby vzbuzovaly zájem a ochotu dotazovaného odpovídat, zda jsou připraveny dostatečné a jasné instrukce k odpovídání na dotazy, zda struktura otázek respektuje procesy narůstání únavy, ubývání pozornosti, učení se apod. Pro ověřování správnosti položených otázek mohou sloužit empir. indikátory odvozené z nesprávných odpovědí. Jde zejm. o tyto vlastnosti odpovědí: nelogičnost, mezerovitost a zkratkovitost, šablonovitost, heslovitost. Dále jde o nízkou variabilitu odpovědí spojenou s výraznými mody a polarizací odpovědí, o vysoké procento odpovědí „nevím“, vysoký podíl odmítnutí odpovědí na danou otázku, velké množství komentářů k otázce apod.

Nástroji d. jsou zpravidla dotazníky nebo záznamové archy. Formuláře musí být přizpůsobeny tomu, komu jsou určeny, tzn. buď respondentovi (u dotazníkového šetření a písemné ankety), nebo tazateli (při interview). V zásadě obsahují přesné nebo přibližné formulace vhodně seřazených otázek, předznamenané alternativností odpovědi nebo vyznačená místa pro odpovědi, většinou kolonky pro číselné kódování, doplňující instrukce, orientační grafické značky (šipky apod.), příp. místo pro poznámky. Zejm. formuláře, které dostávají přímo respondenti, mají být opatřeny úvodním vysvětlením účelu výzk. akce, celkového způsobu vyplňování, výzvou k serioznímu přístupu a příp. zárukou anonymity. K zákl. formulářům bývají připojeny pomocné karty se složitějšími opakujícími se kategoriemi odpovědí, příp. samostatné pokyny. Přílohou formulářů mohou být také seznamy názorných příkladů, obrazová dokumentace, příp. hudební ukázky (u tzv. zvukového dotazníku). Formuláře pro d. musejí být přehledné, zajišťovat rychlou orientaci. Neměly by být příliš obsažné, což odpovídá požadavku na únosně dlouhý proces d. (kromě spec. šetření se uvádí jako max. hranice 1 hodina).

Na d. se lze dívat také jako na zvl. druh komunikace a sociální interakce. Tyto aspekty vstupují do zmíněného posuzování formulací dotazů a jejich skladby. Vzhledem k jejich působení je nutno brát v úvahu řadu psychol. i situačních faktorů při konkrétním projektování dotazovací techniky i při vyhodnocování jejích výsledků, např. vlastnosti komunikujících, resp. účastníků specif. krátkodobé účelové interakce, tj. tazatele a (nebo) výzkumníka (pokud výzkumník vstupuje do interakce s respondentem zprostředkovaně přes tazatele, je třeba uvažovat i komunikaci mezi ním a tazatelem), předpoklady jejich ovlivnění (viz zmíněný haló efekt a tzv. efekt tazatele), u některých druhů rozhovoru i vlivy soc. okolí, vždy však vliv spol. situace v době výzkumu apod. Sledování všech těchto vlivů je rovněž součástí validizačních metod. Specif. techniky d., jako je ohniskové interview, projekční testy apod., jsou v těchto ohledech zvl. náročné.

interviewing, questioning interrogation, questionnement Befragung intervista

Literatura: Grušin, B. A.: Veřejné mínění a jeho výzkum. Praha 1972; Noelová, E.: Výzkum veřejného mínění. Praha 1967; Payne, A.: The Art of Asking Question; viz též metody sociologické, techniky sběru informací.

Pavel Dvořák