Společnost materialistická (PSpol)
Společnost materialistická
Klasické dictum Primum vivere, dein philosophari (Nejprve je nutno žít, potom možno filozofovat), přisuzované Aristotelovi, by mohlo být logickým i věcným východiskem pro úvahy o „materialistické společnosti“. Ostatně nejinak věci rozuměl Marx, když ve svém „materialistickém pojetí dějin“ zdůraznil dominantní a dějinně rozhodující roli materiální výroby (rozuměj výroby v té době především materiálních statků), nad níž se tyčí kulturní (ideologická, politická, vědecká, náboženská, umělecká etc.) nadstavba. Je nyní lhostejné, nakolik Marx vztah mezi materiální bází společnosti a její nadstavbou chápal přímočaře kauzálně (tak to bylo obvyklé v marxismu konce 19. století) – spíše asi nikoliv. Zpětný vliv „nadstavby“ na materiální základnu podtrhoval důrazně Engels, čímž ovšem „čistotu“ klasického marxismu jaksi narušil – ostatně těch redefinic a návratů k marxistické „autenticitě“ je snad až nadbytek (u nás naposledy stručně a přehledně Milan Valach, před ním rozsáhle a nepřehledně Miloslav Ransdorf). Co popřít nelze, ba ani bagatelizovat, je skutečnost, že platí marxovské předpoklady, že a) „člověk je činná bytost“, která vzhledem ke svému nedostatečnému přirozenému vybavení musí aktivně přetvářet svět přírody i vlastní kulturu tak, aby uspokojovala své potřeby, b) že „způsob, jak lidé vyrábějí prostředky ke svému životu, závisí na tom, jaké životní podmínky tady byly před nimi a které tedy musí reprodukovat“ (v Marxově formulaci – každá generace vstupuje do sociálních vztahů, které si nezvolila), a konečně c) „společnost je to, co vyrábí, čím a jak vyrábí a v jakých socioekonomických vztazích výrobní proces uskutečňuje“.
Připustíme-li jakousi modernizaci marxovského podnětu (a tento krok udělali téměř všichni postmodernisté), platí to všechno v té či oné míře i o společnostech soudobých, snad dokonce v míře větší než o společnostech tradičních a raně moderních. Jenom produkty se změnily – nejen co do vnější podoby a některých funkcí, ale primárně, dominantně: rozhodujícím výrobním nástrojem není soubor soustrojí v tovární hale a produktem hmotný statek, ale spíše systém informačních technologií jako nástroj a soubor informací a „obrazů“ jako produkt.
Vycházejíce z této verze (která ale není jediná: existují verze antropologického materialismu, ekologického materialismu apod.) můžeme tedy za materialistickou společnost pokládat takový model společnosti, která výrazně a nadsazeně preferuje úlohu materiálních procesů a hodnot nad duchovními (v nejširším smyslu), jež nanejvýš bere na vědomí: nezřídka jako cosi spíše obtěžujícího než stimulujícího. Sociální smysl získávají tyto „intelektuální produkty“ potud, pokud slouží bezprostřednímu společenskému materiálnímu použití (aplikovaný typ výzkumu, pragmaticky koncipované školství atd.) nebo okamžité saturaci individuálních materiálních potřeb stimulovaných konzumní společností. V materialistické společnosti fungují tedy tři dominantní a propojené devizy – produkce, růst a spotřeba –, které se vzájemně stimulují: výroba má stimulovat růst, spotřeba má stimulovat výrobu a smyslem růstu je samozřejmě ekonomický zisk a zčásti blahobyt průměrné populace v normálně fungující spotřební společnosti. Materialistická společnost je tak věcně a hodnotově jednou z variant (možná jen pojmoslovnou) spotřební společnosti.
Hodnotový systém materialistické společnosti spočívá na třech základních tezích: a) lidského štěstí se dosahuje hromaděním věcí, získávání a vlastnictví věcí je samo sobě cílem a náplní životního smyslu; b) antropocentrický princip je doveden do krajnosti – naše panství nad přírodou je neomezené, protože příroda je pojata ve všech svých složkách jako instrument produkce a spotřeby, příroda sama je spotřebovávána nejen k výrobě, ale i k zábavě, masovému turismu atd.; c) dominance antropocentrického principu je odvozena z představy, že „příroda je nekompetentní“, protože je „bezduchá“ (což je samozřejmě vnitřní paradox, antinomie filozofie materialistické společnosti).
Materialistická společnost tedy (jak na to poukázal Walter Benjamin ve 20. letech a připomenul to Jan Keller v souvislosti s analýzou hnutí, která si spíše hrají na antisystémová, než aby jimi skutečně byla) usiluje přivést pod kontrolu přírodu v nás (nás jako biologických bytostech), stejně jako přírodu vně nás (vnější ekologické prostředí). Materialisticko-konzumní postoj ke světu je tedy postoj, který se tomuto tlaku poddává a většinou tak, že neví, že pod tímto tlakem vůbec je: naivní hnutí „nic nežádáme, nic nechceme, jen prostor pro naše toulání“ jsou modelovým příkladem takového materialistického zhloupnutí mladé generace, která nedomýšlí důsledky své nově nabyté svobody nebo svobody permanentně inovované (ve stabilních demokraciích).
Materialistická společnost redefinuje také práci: práce přestává být aktivitou, která v pozdně moderní společnosti dává smysl pobývání člověka na světě, ale stává se pouze a výhradně aktivitou, která umožňuje zvyšovat spotřebu. Problémy, které materialistické společnosti v souvislosti s prací řeší, jsou dvojího druhu: udržet vysokou míru zaměstnanosti ve společnostech, které směřují stále jednoznačněji k modelu společnosti bez práce, a v případě, že se nedaří zaměstnanost udržovat na dostatečně vysoké úrovni, rozpracovávat filozofii „světa bez práce“. I historicky jde o bezprecedentní stav, protože práce byla vždy pokládána za „lidský úděl“, ať už jí bylo přisuzováno jakékoliv hodnotící znamení – pozitivní či negativní.
A tak se materialistická společnost stává zvláštním typem společnosti, v níž dochází k neorganickému spojení ideologie ekonomického růstu s deformací etiky práce a adorací inovací zejména v oblasti techniky a technologie (jako hnací síly růstu a spotřeby). Podstatně větší roli než klasický materialismus marxovský má pro soudobé pojetí materialistické společnosti jako společnosti růstu pro růst právě idea a teorie ekonomického růstu (dnes již jistě starší, ale věcně živá) W. Rostowa a jeho následovníků. Kritika materialistické společnosti je na druhé straně samozřejmou součástí levicové kritiky soudobého kapitalismu, která chce ovšem současně rehabilitovat klasické rané marxovské pojetí práce.
Pojem materialistická společnost je ale možné, ba nutné spojit také s poněkud jiným pohledem na svět, než je optika abundantního světa evropoamerické civilizace. V minulosti nepříliš vzdálené téměř celé lidstvo a v současnosti nejméně dvě třetina světové populace žije pod hranicí dostatku, většinou mezi dostatkem a bídou, někdy a někde na hranici a pod hranicí hladu. V takových společnostech je soubor materiálních hodnot nutně a zákonitě primární a nemůže být jiný: hierarchie lidských potřeb je uspořádána relativně stabilně a vyšší potřeby (spojené např. s konzumem a jím saturované) nemohou být uspokojeny dříve, než jsou uspokojeny základní potřeby materiální (strava, odívání, bydlení a hygienicky uspokojivá saturace fyziologických funkcí). Materiální hodnoty i sociální aktivity jsou pak směrovány nutně tam, kam dnes již nesměřuje blahobytná (či relativně blahobytná) evropoamerická civilizace. Z tohoto hlediska je nutné respektovat společnosti, které jsou v tomto vývojovém stadiu, jako hodnotově rovnocenné se společnostmi, jejichž životní standard je vyšší.
Každý solidní sociolog samozřejmě ví nejen z literatury o postkoloniálních společnostech, ale i z literatury o drastických genocidách 20. století, o tom, že člověka lze degradovat poměrně efektivně tím, že je zbaven možnosti saturovat své základní potřeby, dohnat jej do jaspersovské „mezní situace“ (Tzvetan Todorov). Popisy, které nabízejí Primo Levi, Alexander Solženicyn aj., ukazují, že jen výjimečně lze udržet a zachovat práh lidskosti (uchovat si základní lidskou hodnotovou strukturu a sebeúctu) v nelidských podmínkách. Spojovat proto představu materialistické společnosti (a tomu odpovídající hodnotové struktury) jen se společnostmi sociálního nadbytku (konzumními společnostmi) by bylo naprosto jednostranné.
Nebyli bychom u nás doma, kdybychom nepřipomenuli, že jeden z našich velkých analytiků modernity T. G. Masaryk předjímavě konstatoval možné negativní důsledky akcelerovaných modernizačních procesů, jež ústí ve stabilizovanou „materialistickou společnost“. Od své habilitační práce věnované fenoménu sebevražednosti až do posledních dnů se zabýval otázkou sociální a náboženskou, jež mu byly spojitými nádobami (explicite „Otázka sociální jest mi otázkou náboženskou“). Při všem vědomém zjednodušení lze říci, že sdílel (přes všechny ostatní názorové rozdíly) proslulé Dostojevského diktum z Běsů a Bratrů Karamazových – Není-li nesmrtelnosti a Boha, pak je vše dovoleno. Sebevražda byla Masarykovi symptomem „krize moderního člověka“, jež sama byla důsledkem ztráty víry v Boha, opory lidského života v čemsi transcendentním, člověka přesahujícím. Moderní člověk hledá „náhradu“ – a hledá ji ve fenoménech, pro něž máme dnes modernější a módnější pojmenování, jejich podstata, ale nezřídka žel i sociopsychické a mravní vyústění, zůstávají stejné: „Způsob a metoda nynější výroby a celého hospodářského uspořádání má značný vliv na vznik a rozvoj psychóznosti a sebevražednosti. Všecka ta napjatá práce mozková, to horečné vynalézání, to neklidné upotřebování všech moderních vymožeností technických, to neustálé cestování a obchodování, to vzdělávání a požívání, ta honba za bohatstvím a štěstím, to šílené užívání rozličných extancií, alkoholismus a prostituce – zkrátka všechno to moderní žití ve velkém i malém, pěkné i škaredé, krásné i zlé, velkolepé i nízké, vznešené i podlé, nepodává nám klidu a uspokojení; naopak – jsme neklidní, rozrušení, umdlení a zmatení. A celkový tento stav, stav fyziologický i psychologický zároveň, má svou velkou historickou příčinu v boji nového názoru na svět se starým“ (1896–1898).
Ne, Masaryk nepojmenovává, on sám, nekonfesijní, nicméně přesně ví, že jde o „boj starého názoru s novým“ – a ten boj se dnes opakuje v nových kulisách, s novými zbraněmi a jiným jazykem. Sám se zajisté mýlil, když celé české dějiny chtěl podřídit své náboženské humanitní vizi, ale v „diagnóze doby“, „materialistické doby“, v tom, jak dokázal přesně vidět ty duše umdlené, tápající, hledající a neustále nespokojené – v tom se nemýlil. V tom předjímal i náš čas.
Literatura:
Fromm, E. [1993] 1994. Umění být. Praha: Naše vojsko (Další vydání Praha: Portál, 2016)
Fromm, E. [1976] 2001. Mít nebo být? Praha: Aurora
Levi, P. [1958] 1995. Je-li toto člověk. Praha: Sefer
Masaryk, T. G. [1896–1898] 2000. Moderní člověk a náboženství. Praha: Masarykův ústav AV ČR a Ústav T. G. Masaryka
Ransdorf, M. 1996. Nové čtení Marxe. Praha: Futura
Rostow, W. 1960. The Stages of Economic Growth: a Non-communist Manifesto. Cambridge: Cambridge University Press
Valach, M. 2005. Marxova Filozofie dějin. Brno: Nakladatelství L. Marek
Viz též heslo materialismus historický, marxismus, společnost konzumní, teorie ekonomického růstu nebo sebevražda ve Velkém sociologickém slovníku (1996)