Společnost postoptimistická (PSpol)

Verze z 21. 9. 2020, 07:17, kterou vytvořil imported>Admin
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

Společnost postoptimistická

Všechny společnosti, kultury či civilizace procházejí ve svých mikro i makrodějinách fázemi vzmachu a úpadku, etapami dějinného či chvilkového optimismu střídaného pesimismem, obdobími vzestupu a pádu, tedy fázemi, jež dějinní aktéři (či řečeno s Alainem Tourainem historické subjekty) prožívají jako stadia euforického nadšení nebo depresivního duševního soumraku. Po euforii Velkého října přišla deprese stalinských represí, po nadšeném a triumfálním přijetí hitlerismu masami Němců se vývoj na čas uzavírá depresí z jedné porážky střídající druhou, „vítězný únor“ se po depresivní fázi stalinského socialismu promění v nekritické nadšení Pražského jara, které je pak vystřídáno podzimně zasmušilou epochou normalizačního „byrokratického socialismu“ atd. – což jsou příklady jen z nejbližší minulosti.

Toto všechno bylo popsáno, nejproblematičtěji a současně (jistě poněkud paradoxně) nejlépe ve velkých historiozofických koncepcích, v cyklických teoriích Oswalda Spenglera či Pitirima Sorokina. Český sociolog a katolický teolog Tomáš Halík přichází s konceptem postoptimistické společnosti, v níž dnes podle jeho názoru žije většina euroatlantické civilizace. Halík pracuje s pojmem optimismus v podstatě v jeho standardním významu, tedy jako s psychosociálním stavem (dispozicí či postojem), kdy vidíme svět z lepší stránky, neztrácíme naději v „lepší příští“, jsme orientováni spíše k budoucnosti než minulosti v upřímném přesvědčení, že budoucnost bude lepší (nebo dokonce „ještě lepší“), než je současnost. Halík rozlišuje dva druhy optimismu – sekulární a religiózní. Sekulární optimismus v jeho moderní podobě má počátky někdy v době mírně předosvícenské, má podobu víry v neustálý civilizační a kulturní pokrok (Rousseau dokonce věřil i v pokrok mravní) nebo podobu racionálního konstruování optimální budoucí společnosti (což lze najít už v renesančních utopiích, ale samozřejmě u Saint-Simona, Comta a utopických socialistů všech druhů), v poslední podobě pak nabyl tvaru radikálního scientismu, který lze shrnout v optimistický slogan – co věda pokazila, to věda i napraví, takže proč bychom se netěšili. Všechno je sice „v našich rukou“, ale jaksi přece jen trochu mimo nás a nad námi. Religiózní optimismus je samozřejmě obrácen vertikálně samou svou povahou a směřuje vzhůru, protože shůry očekává, že věci se obrátí k lepšímu (je-li třeba). Ostatně už v antice znali termín (teatrologický) deus ex machina – vnější, neočekávané a organicky do hry nenáležející síly, která řeší konflikt, zápletku či problém. Religiózní optimismus spoléhá analogicky na to, že „nějaké“ řešení „shůry“ vždycky přijde a že „až bude nejhůře, Pán Bůh pomůže“ (ve verzi velice lidové). Novodobý religiózní optimismus očekává řešení pozemských problémů zásahem božím, vstupem Boha do věcí lidských.

Oba tyto typy optimismu jsou podle Halíka nejen historicky, ale i věcně passé: sekulární prokázal svou neživotnost tím, že ani „racionalistická verze konstrukce optimálního světa“ nevedla k ničemu jinému než k tragickým koncům ústícím v totalitarismy, religiózní verze je neživotná svým defétismem, tím, že odkládá či dokonce „překládá“ odpovědnost konkrétních lidí (sociologicky ale také skupin, mocenských elit atd.) na nějakou „nadpřirozenou sílu“ (ať už jí v naší sekulární době říkáme jakkoliv). Před Bohem je samozřejmě odpovědný pouze jedinec, který bude skládat účty, ale život v postoptimistické společnosti jej jakoby částečně z této odpovědnosti vyvazoval. Halík nicméně v konceptu postoptimistické společnosti nesměšuje sekulární společnost se společností, v níž postupně převládá pocit ztráty smyslu, defétismus, pesimismus atd., jakkoliv jde o věcnou (zejména sociálně mravní) spřízněnost.

Žijeme tedy v době, kdy optimismus ve své tradiční podobě ztratil svou původní náplň: k optimismu není důvodů. Je třeba hledat alternativu v podobě „postoptimistické“, v podobě, která se ze starého optimismu sekulárního i religiózního dostatečně poučí a vyvine novou formu víry (protože o nic jiného než o víru jít nemůže) v lepší budoucnost, jež bude výslednicí vědomé a uvědomělé odpovědnosti lidí věřících i vlažných, religiózních i indiferentních. Do tohoto kontextu tedy zasazuje Halík své poučené úvahy o roli náboženství v současném světě, která se zásadně proměnila s postupující sekularizací a v českých zemích navíc nabývá osobitých podob (na rozdíl třebas od manifestně a ne vždy spirituálně hlubokého katolického Polska).

Jako alternativu Halíkovu konceptu, který je samostatný a svébytný, nelze ale tak úplně klást teorie „kulturního pesimismu“, jak je známe z díla třebas Theodora Lessinga či novějších autorů, jako jsou Arnold Gehlen nebo Karl Löwith (u něhož ostatně najdeme výrazné přesvědčení o možnosti spásy a nezbytnosti usilování o ni). Téma kulturního pesimismu stojí ovšem za samostatnou pozornost.

Literatura:
Halík, T. 2005. Noc zpovědníka. Paradoxy malé víry v postoptimistické společnosti. Praha: Nakladatelství Lidové noviny

Miloslav Petrusek


Viz též heslo optimismus sociální nebo pokrok ve Velkém sociologickém slovníku (1996)