Společnost postrevoluční (PSpol)
Společnost postrevoluční
Postrevoluční společnost je nutno odlišit od konceptu „porevoluční společnosti“, protože zatímco onen druhý se vztahuje spíše k sociologické a historické rekonstrukci, první k „postmodernímu diskursu“. I tak je nutno jej z věcných důvodů zarámovat do tradičních souvislostí, jimž obvykle říkáme „morfologie“ či „anatomie“ revolucí (do souvislostí s rebeliemi, masovými povstáními apod.). Jaroslav Krejčí mluví o deseti fázích revoluce: náběh, stlak, výbuch, rozkmit, záchyt, ztužení, zvrat, restaurační kompromis, restaurační tlak a konsolidační převrat. Revoluce samy pak dělí na endogenní (jejichž příčiny i podstatné ideové impulsy jsou „domácí“, např. Francouzská revoluce nebo husitství) a exogenní (které jsou důsledkem vnějšího působení, ovlivnění nebo tlaku, např. bolševická revoluce jako výsledek působení „západní“ marxistické ideologie a války, možná bychom sem mohli zařadit i „vyvezené či dovezené revoluce“ ve střední Evropě poloviny 40. let 20. století) na straně jedné a na vertikální (revoluce směřující k proměně sociálního rozvrstvení uvnitř dané společnosti) a horizontální (revoluce obrácené proti vnějšímu nepříteli, např. nizozemská, americká nebo alžírská revoluce) na straně druhé. Kromě toho samozřejmě existuje známý „vývoz revolucí“, který se ve 20. a 21. století neomezuje jen na export provozovaný na bázi marxistického „internacionalismu“.
Není dnes příliš populární připomínat velkého praktika revoluce Vladimíra Lenina, ale kdo jiný o té věci lépe věděl „své“ než právě on? Kromě Státu a revoluce (kde se více než revoluci věnuje dnes již vlastně komické teorii „odumírání státu za socialismu“, komické proto, že jí groteskní podobu dal tuhý stalinský represivní systém) napsal drobnou studii Marxismus a povstání (1917), v níž píše: „Marx se jednoznačně vyslovil, že… povstání je uměním a že na povstání je třeba se jako na umění dívat… Aby povstání bylo úspěšné, musí se opírat o pokrokovou třídu, a ne o spiknutí, ne o stranu, to za prvé. Musí se opírat o revoluční elán lidu, to za druhé. Povstání se musí opírat o takový rozhodující okamžik v dějinách narůstající revoluce, kdy aktivita vyspělých vrstev lidu je nejvyšší a kdy v řadách nepřátel i v řadách slabých, polovičatých, nerozhodných přátel revoluce se projeví silné prvky kolísání. To za třetí. Jakmile tyto podmínky existují, potom každý, kdo nechápe revoluci jako umění, zrazuje marxismus a zrazuje revoluci.“ Nebudeme Leninovo pojetí revoluce „jako umění“ ironicky řadit k postmoderní estetizaci světa, spíše jde o to, že „praktik revoluce“ přesně vystihl to, co se skutečně odehrálo na sklonku 80. let v zemích střední Evropy (východní zůstala se svým „převratem shora“ zcela stranou).
Ačkoliv tedy poměrně přesně víme, jak revoluce probíhají, víme mnohem méně o tom, proč vznikají. Obvykle se pracuje s několika standardními „modely revoluce“: 1. vulkanický model, který zdůrazňuje spontánnost a masovost revolučního hnutí, připodobňuje revoluci k sopce, která vybuchuje a současně se jako lavina šíří a pomalu se zastavuje; 2. model konspirativního spiknutí, podle něhož jsou revoluce výsledkem tajného, promyšleného jednání malé skupiny lidí, kteří masou, jež je pro revoluční převrat mobilizována, vlastně manipulují; 3. model kypícího hrnce spojuje v jeden celek dva procesy: na jedné straně masová nespokojenost „vzkypí“ jako voda v hrnci, na druhé straně státní (či jiná) moc už neudrží páru „pod pokličkou“ a musí kapitulovat; 4. model arzenálu poukazuje na to, co je pro efektivní revoluci skutečně nezbytné, totiž na shromáždění dostatečného množství prostředků, bez nichž se revoluce provést nedá: peníze, kontakty mezi skupinami, ovládnutí aspoň části prostředků masové komunikace, ale i aktivizace energie oddaných stoupenců, jejich ochota věnovat revoluční akci čas a úsilí.
Žádná revoluce neprobíhá přesně podle jednoho z těchto modelů; většinou jde o kombinaci několika z nich. Na co však sociologové (poučení historickým zkoumáním „skutečných revolucí“, nejen jejich modelů) poukazují se zvláštním důrazem, jsou dvě věci: jednak skutečnost, že revoluce obvykle vznikají v důsledku napětí mezi tím, co lidé chtějí (úroveň jejich aspirací), a tím, co aktuálně mají, jednak to, že revoluce většinou nedosahují svých cílů. Pokud jde o první moment – jeho role je zvláště v moderních společnostech alarmující. Lidské „aspirace“, očekávání zejména v materiální oblasti rostou s překvapivou rychlostí, a pokud se „společnosti“ daří je uspokojovat alespoň na úrovni akceptovatelné pro většinu populace, nehrozí žádná z modelových variant „revoluce“ (či výbuchu v podobě rebelie, revolty, násilnických aktů, pouličních pogromů, „leninských povstání“ apod.). Nebezpečí se však stává reálným tehdy, když se pocity, že očekávání nejsou efektivně uspokojována, ačkoliv by uspokojována být mohla, postupně proměňují v ideologii vzdoru, odporu, „kontestace“. Analýza Francouzské revoluce ukázala, že k revoluci nedošlo tehdy, když byla ekonomická situace relativně nejhorší, ale naopak – v době, kdy se ekonomická úroveň zvyšovala, avšak „masy“ očekávaly ještě více, protože situace se jim jevila jako ještě nespravedlivější právě proto, že „napravitelná“ (Furet).
Moderní konzumní společnost je ohrožena pravděpodobně nikoliv revolucí „velkého stylu“ tradičního typu, není v ní pravděpodobný ani násilný konflikt spočívající v soupeření dvou politických bloků o moc. Co je však vysoce pravděpodobné, je opakování různých variant „drobných násilností“, jejichž předobrazem byla studentská vzpoura západoevropské a americké mládeže v roce 1968.
Sociologie si nikoliv marně láme hlavu nad tím, proč revoluce končí většinou nikoliv patem a „nulovým výsledkem“, ale většinou přesným opakem toho, co si vytkly jako cíl: místo vznešeného lidství krveprolití, místo blahobytu ještě větší bída, místo svobody zotročení přímé nebo manipulované, místo naděje v opravdu lepší budoucnost zoufalství nad nesmyslností toho všeho, co se událo. Nebudiž tím řečeno, že každá vzpoura je nesmyslná a že se lidé mají nechat vláčet „dějinami“ a manipulovat skupinou „vyvolených“. Tato představa byla vlastně implicite zabudována v marxistické teorii revoluce, kterou sice „realizoval“ proletariát (který nadto v Rusku ani nebyl), ale pouze jako „naplňovatel historické nutnosti“.
V postmoderním pohledu na soudobé společnosti revoluce již místo nemá – snad jen v metaforickém smyslu („informační“, „počítačová“, „digitální“ atd.): vstoupili jsme do epochy postrevoluční, protože a) neexistují objektivní podmínky (viz Krejčí nebo Lenin, jak libo) pro vzpouru, pozornost lidí je vědomě (médii) i podvědomě (orientací na zdokonalování životního stylu a zlepšování životní úrovně) orientována k „poklidnému způsobu života“ bez dramat a b) „zmizel subjekt“, který by byl hnací silou „revoluce“. Společnost přestala být průhledně dichotomizována na bohaté a chudé, vykořisťovatele a vykořisťované, buržoazii a proletariát atd. Již Marcuse na konci 60. let pochopil, že roli proletariátu musí převzít „jiný historický subjekt“ (podle něho revoluční studenti, marginalizované menšiny, imigranti z třetího světa atd.), nic takového se ale nestalo a asi nestane. Konzumní člověk spí spánkem spravedlivých a nasycených.
Znepokojivou myšlenku formuluje Ralf Dahrendorf, který se fenoménem „konfliktu moderní společnosti“ zabýval asi nejsoustavněji. V roce 1987 uzavírá svůj Moderní sociální konflikt takto: „Revoluce jsou melancholické okamžiky dějin. Jejich extravagantní sliby mají vysokou cenu a nedají se dodržet. Ale jsou oporou lidských nadějí. I konzervativci hledají inspirace v revolucích, když už se jednou vzdali bezprostředních vzpomínek na ně,“ ale ani Marxova „komunistická společnost“, ani Millův „stacionární stav lidstva“ není budoucím časem dnešních lidí. Když Dahrendorf uvažoval o revolucích konce 80. let, konstatoval, že „fundamentální chyba spočívá v tom, že implicite či explicite se dnešní americké, britské, německé či francouzské společnosti chápou jako systémy“ (v duchu Fukuyamově a předtím ještě Hayekově). A nyní – „země východní střední Evropy neodvrhly svůj komunistický systém jen proto, aby převzaly systém kapitalistický (ať se jím už myslí cokoliv); odvrhly uzavřený systém, aby vytvořily otevřenou společnost, přesněji jedinou otevřenou společnost, neboť zatímco systémů může být řada, otevřená společnost může být jen jedna… François Furet se mi zmínil, že poprvé přinejmenším po 150 letech se v intelektuálních a politických bitvách světa nenabízí žádný alternativní všeobecný názor na společnost. To znamená, že se můžeme konečně věnovat tomu, oč v dějinách skutečně jde, totiž vylepšování životních šancí pro lidi všude na světě. Cesta ke svobodě nevede od jednoho systému k druhému… A abych to podtrhl co nejsilněji – je-li kapitalismus skutečně systém, musí se proti němu bojovat stejnou silou, s jakou se bojovalo proti komunismu. Všechny systémy představují nevolnictví, včetně ‚přirozeného‘ systému totálního ‚tržního‘ řádu, ve kterém se nikdo nesnaží o nic jiného než o ochranu jistých pravidel hry, jež objevila mysteriózní sekta ekonomických poradců“ (1990). Ralph Dahrendorf dixit.
Proto pro náš „postrevoluční věk“ zvolme raději motto starého dobrého konzervativce Josepha de Maistra, který ve slavné knize Úvahy o Francii již v roce 1796 napsal: „Jsme-li zvyklí na určitý druh vlády, zdokonalujme ji. Kritizujme zneužití moci vládou velice vážně, ale s mírou – udržme ji. Je přece nemožné, aby se neuskutečnila reforma, které se rozumně dožaduje celý národ.“
Literatura:
Barša, P. a Císař, O. 2004. Levice v postrevoluční době. Občanská společnost a nová sociální hnutí v radikální politické teorii 20. století. Brno: CDK
Dahrendorf, R. [1987] 1991. Moderný sociálny konflikt. Esej o politike slobody. Bratislava: Archa
Dahrendorf, R. [1990] 1991. Úvahy o revoluci v Evropě v dopise, který měl být zaslán jistému pánovi ve Varšavě. Praha: Evropský kulturní klub
Furet, F. [1998] 2004. Francouzská revoluce. Od Turgota k Napoleonovi. Praha: Argo
Krejčí, J. 1992. Dějiny a revoluce. Praha: Naše vojsko
Lenin, V. I. [1917] 1976. Marxismus a povstání. Dopis Ústřednímu výboru SDDSR(b). In: Vybrané spisy, sv. 3. Praha: Svoboda
Viz též heslo revoluce, společnost konzumní nebo společnost otevřená ve Velkém sociologickém slovníku (1996)